In_margine (o obrazech a mysli)

Ve svém nejnovějším komentáři se Milena Bartlová věnuje brněnské výstavě Obrazy mysli - mysl v obrazech. Ta podle ní mimo jiné výstižně ukazuje, do jaké míry spoluutváří všechny naše obrazy vizuální konvence a tradiční významové kódování.

Milena Bartlová: Obrazy mysli, události duše?

Výstava Obrazy mysli – mysl v obrazech, kterou společně s Deutsches Hygiene Museum v Drážďanech pořádá Moravská galerie v Brně, je skutečnou událostí. Přesněji řečeno je to mimořádný počin na území české kultury, a to právě proto, že sem přináší měřítko evropského dobrého standardu: výstava završuje dlouhodobý vědecký výzkum Ladislava Kesnera a jeho výsledky sděluje prostřednictvím výstavy široké kulturní veřejnosti. Jak dokládají autorovy aktivity i publikace, je jeho výzkum vztahu mezi fyziologií lidského myšlení a vizuálním zobrazením součástí aktuálního světového vědeckého směřování. Autorská koncepce dostala formu nákladně zorganizované a náročně technicky realizované výstavy, která je k návštěvníkovi vstřícná a sdílná. Spojení Brna a Drážďan představuje přesně ten správný rozměr spolupráce, ze kterého se vytváří živá síť evropské kulturní identity. Je skvělé, že takto pojatá výstava tu je, hodnotit ji ale můžeme už bez ohledu na tuto výjimečnost.

Výstava zprostředkovává českému divákovi současný trend průzkumu vztahu mezi uměleckým a ne-uměleckým zobrazením, a to v nezanedbatelné míře za pomoci domácí produkce. Jednotlivé oddíly výstavy předvádějí různé aspekty vztahu mezi myslí a obrazem: zobrazení mozku jako tělesného orgánu i jako místa elektrochemické fyziologické aktivity; portréty jako výrazy identity subjektu a jako zachycení procesů probíhajících v nitru zobrazeného člověka; vizuální dokumentaci odchylek od normy při tzv. psychickém onemocnění či metaforickou imaginaci mysli samotné (je jako počítač? nebo vyplňují myšlenky neviditelně prostor, který sdílíme s jinými?).

Časová šíře od počátku raného novověku po aktuální umělecká díla odhaluje především dynamiku zobrazovacích médií: zpřítomnění fotografovaných na daguerrotypiích (málo známé brněnské unikáty ze 40. let 19. století) působí podobně intenzivně a „kouzelně“, jako nejsoučasnější vizualizační techniky procesů v mozku, kdežto efektní video Billa Violy Mlčenlivá hora (2001) je stejně chladně nezúčastněné jako čínský portrét předka (1815). Kresby přesně pozorované pitvané hlavy od Leonarda da Vinci (konečně pravý vlastnoruční génius!) a prostorová instalace Andrew Carnieho Kouzelný les (2002) obojí ukazují mozek, který nikdy nemůžeme na vlastní oči sami na sobě uvidět.

Za nejosobitější přínos drážďansko-brněnské výstavy lze zřejmě považovat zařazení čínských a japonských obrazů (původní Kesnerovou specializací je sinologie). Odlišnost východní zobrazovací konvence nám mimořádně instruktivně předvádí to, o čem tak výstižně psal už Ernst H. Gombrich – do jaké míry spoluutváří všechny naše obrazy právě vizuální konvence a tradiční významové kódování. Slavné fotografie hysterických záchvatů z Charcotova institutu a melancholické secesní krajinomalby; psychologický obrazový autoexperiment Jana Evangelisty Purkyně (1861) a surrealistické obrazy snů; rozevřená a přitom tajemná Papírová hlava Adrieny Šimotové (1982) i Rembrandtův autoportrét společensky úspěšného umělce: to vše a mnoho dalšího tvoří na výstavě skutečné univerzum obrazů.

Hlavním smyslem výstavy ale není estetická kontemplace uměleckých děl. Jejím cílem je přimět diváka myslet a poskytuje mu vizuální materiál, nad nímž má rozvažovat. Tím spíše tvoří samotné shromáždění mimořádně zajímavých obrazů všeho druhu jen část jejího smyslu, tou druhou a neméně důležitou je významová struktura, již autoři výstavě vtiskli. Ta je dosti komplikovaná a náročná už proto, že pro naprostou většinu diváků jde napříč jejich dosavadním očekáváním: autoři se stavějí jak proti „naivnímu neuroscientismu“, tak proti přehlížení aktuálních přírodovědných a lékařských výsledků uměnovědnými obory. Záměry autorů má šanci pochopit ten, kdo prostuduje texty v objemném katalogu. Mnohým návštěvníkům v tom bohužel zabrání jeho vysoká cena (bylo opravdu nutné otiskovat rozměrné kvalitní reprodukce dvakrát – jednou u katalogového hesla, podruhé u statí? Německý katalog byl vizuálně střídmější, ale tudíž cenově i váhově pro diváka podstatně přístupnější). Obávám se, že bez katalogu zůstává divákovi nezřetelná velmi aktuální kategorie současného uvažování a fakticky základní idea výstavy, totiž koncepce vtělené mysli. Stejně tak jen na pozadí je přítomna druhá základní osa výstavy, totiž průzkum otázky, jak se ve viditelné podobě lidského těla vyjevuje neviditelné vnitřní dění.

Autoři kladou větší důraz na nacházení vzájemných spojitostí než na jasné a zřetelné rozlišování, které by ale prospělo orientaci diváka. Matoucí může být, že umělecká díla i ostatní obrazy vystavené v Moravské galerii neustále střídají polohu výrazu vnitřního stavu mysli a polohu vnějšího pozorování jejích tělesných projevů. Podstatnější je, že koncepce výstavy v souladu s dominantním paradigmatem dnešních přírodních věd používá společnou kategorii „mysli“, která je fyziologicky pozorovatelná v aktivitě mozku a v jejích tělesných projevech. Katalog sice popisuje v historických reminiscencích i jiné možnosti, ty jsou ale zřejmě považovány za naivní a překonané. Není ale ztráta rozlišení mezi myslí (mind, latinsky mens), duší (soul, řecky psýché) a duchem (spirit/us) ve skutečnosti rezignací na přesnější poznání člověka a jeho světa?

Když mysl, duši a ducha promícháme a zatřepeme, zamlží nám to nejen pohled na svět, v jehož rámci byla mnohá z vystavovaných děl vytvořena, ale i rozměr hloubky naší vlastní, osobní zkušenosti – tedy právě to, čím se umělecké dílo odlišuje od vědeckého zobrazení. V létě loňského roku jsme měli v DOX možnost vidět jinou výstavu uspořádanou ve spolupráci s německým partnerem a věnovanou vlastně stejné otázce – tedy vztahu mezi myšlením a obrazem. Výstavě Myslet bez konce: inspirace Rudolfem Steinerem bohužel chyběl podrobnější výkladový kontext, který u nás není na rozdíl od Německa obecně známý, takže mnoho českých diváků nemělo šanci celku důkladněji porozumět. Koncepce této výstavy vycházela ovšem z „jiné“ vědy, dokonce z takové, kterou ta „správná“ věda ráda označuje za exemplární pavědu, blud a nesmysl. Ať si o Steinerově antroposofii myslíme cokoli, výstava pěkně ukazovala, jak se výtvarné umění (nikoli jen vizuální obraz) bytostně a oboustranně propojuje s myšlením, a tak vzniká událost. Umělecká díla a Steinerův ideový systém se totiž setkávaly na poli svobodné a vědomé kreativity.

Z brněnské výstavy jsem odcházela s potěšením ze setkání se zajímavými obrazy, a když jsem si pak pročetla katalog, obohatila jsem rozsah svých vědomostí. Racionální mysl se poučila, ale duše se to vše příliš nedotklo: rozřezávání lidských mrtvol se tu říká pitva, vášně a utrpení se převádějí na elektrochemické impulsy. Přesněji řečeno se o niterný a potenciálně transformující prožitek postaralo jen několik exponátů, které jako umělecká díla nevznikaly – posmrtné masky zločinců, staré anatomické modely a kresby, daguerrotypické portréty brněnských hodnostářů. Před týdnem jsem navštívila v DOX jinou výstavu, ze které jsem odcházela naopak s pocitem, že se moje myšlení díky ní skutečně změnilo. Byla to zhola nevědecká, neestetická a nemilosrdně politická expozice Middle East Europe.