In_margine (o svobodě nejen umění)

Milena Bartlová se ve svém aktuálním příspěvku věnuje některým opomíjeným souvislostem procesu s Pussy Riot. "Pokud bychom chtěli říci – nechte je na pokoji, vždyť je to jenom umění, samy performerky by s námi stěží souhlasily. Jejich umění totiž jde o život," konstatuje Bartlová.

Milena Bartlová: Vzpurné ruské píči

Anglické znění názvu ruské skupiny politické performance Pussy Riot zakrývá její radikalitu všude mimo anglicky mluvící prostředí. Když kdosi vytáhl explicitní fotografie z akce „Šukejte na podporu následníka medvídka“ ve Státním Timirjazevovu biologickém muzeu v Moskvě (před prezidentskými volbami 2008, v nichž byl zvolen D. Medvěděv, zde), jedni nemohli uvěřit, že by byly pravé, zatímco pro jiné se staly argumentem pro to, aby se svou podporou zmlkli. O skupině Vojna (Válka, zde), z níž Pussy Riot vyšly, u nás už víme díky výstavě Voina Wanted, jíž loni na podzim obnovila svou činnost Galerie Artwall v Praze (zde).

V rozhořčení nad drsným rozsudkem dvou let nepodmíněně v nápravném pracovním táboře se u nás vzpomíná na proces s Plastic People of the Universe v roce 1976. Pozitivně viděno to poukazuje k naději, že akce i k nim příslušné soudy, vězení a rozsudky se mohou stát fermentem společenských a politických změn. Skeptický pohled na tom srovnání vidí jako výstižné spíš to, jak malé procento obyvatel dotyčného státu se o akcích Pussy Riot dozví, natož aby je podpořilo. Důležitější mi připadají spíš rozdíly. Český underground za normalizace chtěl dělat svobodné umění. To sice mělo vztah k svobodě celé společnosti, je to ale přece jen něco jiného než ruští radikální performeři a performerky, kteří přímo, otevřeně a nevybíravě útočí proti politickému establishmentu.

Performance Vojny i Pussy Riot se pohybují vědomě na hranicích, z nichž jedna je hranice světa umění. Užití modu společenské provokace má jako umělecká technika v moderním evropském umění standardní a uznávanou tradici; riziko pronásledování k tomu neoddělitelně patří. Ochota nasadit vlastní svobodu ale tyto Rusy zřetelně odlišuje od umění provokace, které se provozuje v liberálních demokraciích, jíž díkybohu už, a přes všechny hrozby zatím ještě, také jsme. Žaloby, které u nás hrozí, jsou nejvýš mravnostní, ale stejně se nakonec ukáže, nikoli překvapivě, že obrazy, které provokující umělec vytvořil pro svého odvážného galeristu, vlastně tak nějak ani z lidského popela nebyly (zde); ostatně guru českých uměleckých provokatérů nakonec obsadil nejvyšší funkce zdejšího světa umění a prezident jej vyznamenal státním řádem (zde). Naše protesty, třeba nasazování typických barevných kukel, které Pussy Riot nosily při svých akcích, sochám na veřejných prostranstvích, se zdržují v rovině hezkých a vtipných happeningů (zde). Jistě, neznamená to, že by dnes u nás umění provokace nemělo své místo, buďme si ale střízlivě vědomi rozdílů proti těm, kdo nasazují své životy.

Ruské skupiny jsou radikálnější, než si v naší zemi mírného pokroku v mezích zákona dokážeme představit, a mají za sebou silnou tradici. Zdánlivě drobný sociálně-politický rozdíl, totiž že v Sovětském svazu na rozdíl od ČSSR neexistovala faktická pracovní povinnost (ta nám zbyla po německé nacistické okupaci), umožňoval ruskému uměleckému undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let mnohem větší prostor svobody – samozřejmě za cenu krajně omezených možností prezentovat nezávislou uměleckou tvorbu na veřejnosti. K tomu se nyní přidává bojovný feminismus, k němuž odkazuje název skupiny. Její členky dobře věděly o rizicích, která se naplnila, a do akce vsadily nejen svou vlastní svobodu, ale dvě z nich i své děti. Síla pomsty Putinova režimu reaguje také na to, jak tyto nesalónní feministky zneklidňují tradiční genderový řád ruské společnosti. Pokud chce Rusko zůstat v Evropě, musí takové znejistění snést. Heslo Putin, Fear No Art! programově nechce vidět, že Rusko není liberální demokracií; snad s nadějí, že to napomůže, aby se jí stalo.

Mladou generaci Čechů přepjatý rozsudek nad Pussy Riot i jeho zdůvodnění překvapily. Je vychována v představě, že za všechno zlé mohl komunistický režim, kdežto nyní se ukazuje, jak velký podíl na krutostech a zhovadilosti stalinismu, včetně jeho přežívajících a exportních verzí, měla ruská politická a kulturní tradice, která s komunistickým projektem nemá a neměla nic společného. Performance punkové modlitby Pussy Riot a její následky nemilosrdně odhalují nejen povahu Putinova režimu, ale řadu dalších důležitých souvislostí, dokonce i mimo Rusko, tudíž můžeme říci, že jsou jako celek uměleckým dílem. Pokud bychom ale chtěli říci – nechte je na pokoji, vždyť je to jenom umění, samy performerky by s námi stěží souhlasily. Jejich umění totiž jde o život.

Pussy Riot si mimořádně trefně vybraly pro svou performanci místo. Příběh chrámu Krista Spasitele ztělesňuje obavy, které zaznívají zejména v německých diskusích o takových rekonstrukcích historických památek, kdy se znovu postaví silně poničená nebo rovnou zaniklá architektura. Vznikají tím totiž falzifikáty dějin a nesporná reálnost nové stavby (či pomníku) pak účinně napomáhá snadnému zapomínání na ty dějinné etapy, které kazí pěkný obraz nynějšího politického režimu. Moskevský chrám Krista Spasitele je nejvyšší pravoslavný chrám na světě a připojuje se tak do prestižní mezicírkevní soutěže o velikost mezi římskokatolickým sv. Petrem, anglikánským sv. Pavlem či mormonskými chrámy ve Washingtonu a Salt Lake City. Kostel byl v historizujícím „byzantském“ stylu postaven v roce 1883 a otevřen při korunovaci cara Alexandra III.

Jako hlavní symbol moci ruské církve byl zbořen za Stalina v roce 1931; na jeho místě se měl stavět Palác sovětů, na grandiózní stavbu ale Sovětské Rusko nemělo ve třicátých letech dost sil. 1960 tu zahájila provoz jiná největší stavba na světě – celoročně otevřený plavecký bazén s vyhřívanou vodou. (Náhrada sakrálního prostoru tělocvičným byla zřejmě sovětské ateistické propagandě zvláště milá: jiný bazén, tentokrát krytý, byl v Leningradě/Skt Petěrburgu na Něvském prospektu v luteránském kostele.) Po pádu sovětského svazu v chrámu Krista Spasitele ruský stát v těsné vzájemné koalici s církví orwellovsky přepisuje dějiny. Od roku 1994 se stavěla replika historizujícího dómu za peníze vybrané od moskevských věřících, vysvěcen byl ale už za Putinovy vlády 19. srpna 2000 a obnovu principu samoděržaví, tj. specificky ruské koalice státu s církví, zde záhy stvrdilo svatořečení členů carské rodiny, zavražděných bolševiky.

Bohorodičko, zbav nás všechny Putina! A nezapomeň na jeho malé a snaživé následovníky…