In_margine (o věcech a lidech)

Milena Bartlová ve své nejnovější úvaze propojuje dvě, zdánlivě, nanejvýš odlišné výstavy – přehlídku Krištofa Kintery v GHMP a výstavu Rembrandt & Co. v NG. Společným jmenovatelem obou je podle ní fascinace věcmi, kterými se obklopujeme, které vlastníme a které nám vládnou.

Milena Bartlová: Miluji věci, mlčenlivé soudruhy

To napsal mladistvý básník Jiří Wolker v roce 1921, kdy slovo soudruh ještě stále znamenalo také společník, druh na společné cestě. „Všichni nakládají s nimi, / jako by nežily, / a ony zatím žijí a dívají se na nás / jak věrní psi pohledy soustředěnými / a trpí, / že žádný člověk k nim nepromluví. / Ostýchají se první dát do řeči, / mlčí, čekají, mlčí…“ Věci Krištofa Kintery se neostýchají. Lezou nám pod nohy a do cesty, překážejí, lekají nás, dělají randál a dost toho nakecají.

I když poslední Kinterova díla z litých hmot lze právem označovat za sochy, většina exponátů nynější výstavy v Městské knihovně jsou to, čemu se odborně říká objekty. Ve 20. století se tak začala označovat trojrozměrná, prostorová díla, která se od soch odlišují tím, že nebyla udělána jako sochařský tvar (u-tvořena), nýbrž byla smontována, vyrobena, ať už strojově nebo ručně, masově nebo individuálně. Nejsou to především obrazy (v širokém smyslu, jako anglické image), ale jsou to především věci. Nechtějí být médiem, které zprostředkuje pohled někam jinam, ale jsou právě jen samy sebou: námi vyrobenými věcmi.

Věci ve stále rostoucí míře tvoří náš svět, doplňují přírodu, ale čím více jich je, tím spíš ji často převrstvují a zakrývají. Ve stále rostoucí míře je pro nás cílem a smyslem naší činnosti pořízení věcí, jejich vlastnění a zacházení s nimi. Možná jste o tom ještě neslyšeli, protože se o tom moc nemluví. To ale právě proto, že jsme ve věcech ponoření až po uši, že možná žijeme více my v jejich světě, než že by ony vstupovaly do světa našeho. Jsou pro nás tak samozřejmé, že o nich raději nemluvíme.

Přitažlivost a síla Kinterovy výstavy Výsledky analýzy v GHMP – Městské knihovně (zde) spočívá v tom, že právě tohle vynáší na světlo. Jeho věci se mohou jevit jako věci, které se vzbouřily. Lustr přerostl všechna měřítka, když je sestaven z lamp veřejného osvětlení; jiné lampy se zvedají k mostu nad sebou nebo unaveně lehají na podlahu výstavní síně; umělec pro nás navrhl a vyrobil perfektně funkční ale totálně neužitečné předměty, které určitě nutně potřebujeme, i když to zatím nevíme. Další Kinterovy věci si uzurpují to, co považujeme za lidskou výsadu: pohybovat se a přitom mluvit.

Ve skutečnosti nás ale naopak uklidňují, protože víme, že jejich zdánlivou živost máme plně pod kontrolou. Kintera jemně vyvažuje promyšlenou a funkční technickou kvalitu s kutilskou hrubostí, v níž rozpoznáváme spíš národní dědictví Přemka Podlahy než DIY coolness. Díky tomu vždycky víme, že sestrojil pohyblivé a zvukové automaty, které zůstávají věcmi a neohrožují nás: jsou spíše Čapkovými roboty, než mloky. Stačí vypnout přívod proudu (nebo vyjmout šém z golemova čela) a zbude jen technický mechanismus.

Ve Šternberském paláci pořádá zároveň Národní galerie jinou výstavu, jejímž tématem jsou věci, tentokrát zachycené před čtyřmi stoletími, kdy evropský kult věcí teprve začínal. Rembrandt & Co., příběhy umění ve století blahobytu jsou skvělá výstava, která má trochu smůlu. Návštěvník (nemluvě o tom, který zůstane návštěvníkem potenciálním) se musí opravdu snažit, aby odhalil její smysl a ocenil její význam. Reklama hlavního sponzora přehlušuje vizuální identitu domovské instituce a představuje umění i jeho výstavu jako sofistikovaně luxusní potěšení pro nejbohatší elity (zde); podle PR to přitom vypadá, jakoby ředitelé NG považovali za hlavní úspěch výstavy právě spoluúčast velké banky.

Běžný katalog nahrazuje – nemýlím-li se, poprvé u nás – dobře zpracovaná webová stránka (zde), tiskem k výstavě vyšel dětský průvodce a také vědecký soupisový katalog holandské sbírky Národní galerie (anglicky). Ten je sám o sobě výsledkem mnohaleté specializované práce a mimořádným výkonem. Patří do ediční řady, jíž Sbírka starého evropského umění jako jediná nejen v rámci NG, ale vůbec v celé české kultuře na skutečně světové úrovni naplňuje jedno ze základních poslání velkých muzejních sbírek.

Výstava vlastně rozšiřuje běžnou stálou expozici NG o nově restaurované obrazy z depozitáře a doplňuje je o pečlivě vybrané doplňky vypůjčené ze zahraničních sbírek. Jsou nainstalovány poněkud monotónně na stěnách palácového interiéru (která prakticky jinou možnost nedává) a vyzařují atmosféru milé starobylosti a ušlechtilého klidu. To v pravém opaku k nervózní atmosféře, která provází už téměř rok zvenčí obtížně čitelné kroky nového vedení Národní galerii po odchodu Milana Knížáka, a jež je snad příčinou toho, že celé to dohromady bohužel nějak nedokáže fungovat jako účinná mašinérie, která by přivedla co nejvíce lidí k tomu, aby přišli do poněkud zapadlého paláce na Hradčanech a odcházeli s potěšenou duší, otevřenýma očima i myslí.

V instruktivně a srozumitelně napsaném textovém doprovodu (lze si jej přečíst na zmíněném webu, nebo přímo na místě na popiskách, bohužel po něm ale asi nezůstane trvalejší záznam) podávají autoři výstavy u nás dosud ne příliš zdomácnělý recentní pohled na obrazy a grafiky holandského „zlatého věku“. Ve společnosti s převahou kalvinistů se poprvé ve velké míře oddělilo výtvarné umění od náboženství a církve, a stalo se uměním radikálního popisu. Krajiny a moře, lidé jako aktéři her, válek a domácích prací, a nikoli v poslední řadě věci – krásné i pomíjející, luxusní i obyčejné. To vše malíři popisují, aniž by obtěžovali diváka přemírou nároků na přemýšlení a rozjímání. Obrazy se právě tehdy a právě v této podobě mohly rozšířit ve všech jen trochu majetných vrstvách společnosti. Když si tento úhel pohledu divák připustí, může zažívat velice osvěžující pocit: je to kvalitní a cenné umění, dívám se na něj, líbí se mi to – a to je ono! Rozumím umění!

Čemu ale nerozumím já, je především to, proč tento výtečný kurátorský i uměleckohistorický výkon zůstává prakticky anonymní. (viz také zde) Soudím, že hlavní autorkou toho všeho je Anja K. Ševčík, kurátorka Národní galerie, a že na výstavě spolupracovala se Stefanem Bartillou a Blankou Kubíkovou z téže instituce a s pracovníky lektorského oddělení. Moc jisté to ale není, nelze vyloučit, že jsem přes snahu vynaloženou na pátrání něco přehlédla. Možná by budoucnosti Národní galerie prospělo, aby si vážila svých kvalitních pracovníků aspoň stejně ne-li víc, než bankovních sponzorů.