In_margine (o vědě v katedrále)

Milena Bartlová: „Naše katedrála“

/// Historikové umění, stejně jako historikové pouzí, a ostatně stejně jako vědci z kteréhokoli oboru přírodních, sociálních i humanitních věd, někdy dávali a dávají svou odbornou práci do služeb aktuální politiky. Nemusíme hned snášet křiklavé příklady z doby německého nacismu, jakými byli slovutní vědci Wilhelm Pinder (editor uměleckohistorického sborníku k Hitlerovým šedesátinám), Hans Sedelmayr (autor urbanistického projektu nacistické Vídně) či český historik umění Otto Kletzl, jehož „Deutsche Kunst in Böhmen“ (1941) doložilo, že Čechy a Morava patřily vždy do německého „kulturního prostoru“, a proto je jen správné, pokud je Třetí říše obsazuje.

Existuje i řada příkladů, kdy stejnou službu lze hodnotit pozitivně, jako byla třeba výstava Evropské rady ve Vídni v roce 1962, která v době zrodu myšlenky budoucí Evropské unie ukazovala nadnárodní povahu tzv. internacionálního stylu kolem roku 1400, nebo československá reprezentace v Bruselu 1958, která napomohla „otevřít okna do Evropy“ do té doby uzavřené komunistickým režimem za studené války. Ostatně i Jakob Burckhardt svými spisy o kultuře renesance pomáhal konstruovat legitimizační opory buržoazní moderny, Erwin Panofsky hledal v představě racionálního řádu gotické architektury kotvu rozumu ve vášních a iracionalitě let druhé světové války a čeští historikové umění nalézali v ikonologii subtilní nástroj rezistence proti normalizačnímu režimu.

Jestliže tedy kniha Jiřího Kuthana a Jana Royta o katedrále sv. Víta (zde) sehrála při svém slavnostním uvedení na trh roli symbolické pečeti smíření státu s římsko-katolickou církví (přesněji řečeno Správy Pražského hradu a prezidentské kanceláře s pražským arcibiskupstvím a metropolitní kapitulou), je to chvalitebný počin. Onen vlekoucí se spor poškozoval prestiž obou stran, obtěžoval návštěvníky a ve svých důsledcích ohrožoval i dobrý stav samotné katedrály, o niž by mělo jít především. S vědeckou kvalitou knihy to nijak nesouvisí, tu posoudí kvalifikovaní kolegové obou autorů v recenzích pro odborný tisk, čtenářskou kvalitu zhodnotí publicisté a nakladatelství bude nejvíc zajímat počet prodaných výtisků, který s oběma hodnoceními ve skutečnosti souvisí jen nepřímo.

Jenže cosi mi tu stejně vrtá hlavou. Celý život se pohybuji v oboru dějin starého umění, ale ještě jsem se nesetkala s tím, aby se slavnostní prezentace knihy konala přímo ve fungujícím kostele (nikoli odsvěceném, jako je například kostel sv. Salvátora při Anežském klášteře, který využívá Národní galerie) a aby ji vykonával kněz, neřkuli arcibiskup. Tuším, že neprováděl „křest“ knihy, jak soudila například zpráva ČT1 (zde), protože to by bylo nemyslitelné porušení ducha i předpisů římskokatolické liturgie. Dominik Duka knihu nejspíše vysvětil či požehnal, tak, jako sochu sv. Anežky v Senátu, o níž tu byla řeč minule (zde), nebo jako motorky (zde). Podobné akce jsou jednou z cest, jež dnes někteří představitelé římsko-katolické církve považují za vhodný způsob, jak přiblížit křesťanství a církev lidem, kteří by třeba jinak do kontaktu s nimi nepřišli.

Rituální posvěcování lidskou rukou vyrobených předmětů lze ale také považovat za nebezpečnou a nelegitimní magickou operaci, která nemá daleko k modlářství a třeba k vúdú. K takovému hodnocení nemusí být člověk ateista, ale stačí protestantský křesťan, nemluvě o židech či muslimech. Každopádně nepatří do rámce moderní vědy. Petr Zídek se ve své recenzi knihy o katedrále (LN – příloha Orientace 24. 9. 2011) pozastavil nad tím, zda dnešní vědec může zcela vážně psát, že „katedrála je výrazem boží přítomnosti“. To, co mi tu nesedí, je směšování diskurzů, které evropská společnost od doby osvícenství začala považovat za správné udržovat v odstupu – věci víry a náboženství by se neměly míchat s věcmi vědy, společnosti a státu. Zejména stát by měl být až úzkostlivě nestranný.

Co takové posvěcení vědecké knihy znamená z hlediska vědy o historii a o dějinách umění? Že je nějak více a lépe pravdivá? Že se jí dostalo autority učitelského úřadu římsko-katolické církve a tedy přinejmenším její věřící by neměli obsah knihy zpochybňovat? Nebo se jen magicky zlepšily její šance na úspěšný prodej? Stala se nějak posvátnou? Nebo se jí „zlepšila karma“?

V rozhovoru otištěném na úvod sborníku vydaného před několika lety k šedesátinám Mojmíra Horyny, se tehdejší jubilant shodl s doyenem českých dějin umění Pavlem Preissem na tom, že umění vytvořenému (v baroku) pro římsko-katolickou církev vlastně dobře mohou rozumět, a tedy o něm i dobře bádat, jen katoličtí křesťané. V tom musím s váženými kolegy důrazně nesouhlasit. Není sporu o tom, že důkladné vzdělání v dějinách církevní kultury či v různých odvětvích teologie je pro studium křesťanského umění minulosti nezbytné. Osobní víra je však něco zcela jiného. Je také pravděpodobné, že si římsko-katolický věřící může z barokního nebo středověkého uměleckého díla odnést něco jiného či něco více než divák s jiným zázemím, stejně jako ženy mohou ocenit uměleckou produkci žen a homosexuály mohou oslovit čímsi navíc umělecká díla vytvořená příslušníky téže komunity. Ale umělecká díla jako taková jsou principiálně přístupná komukoli.

Zavedení hranice mezi obrazem jakožto uměleckým dílem a jakožto náboženským předmětem bylo předpokladem vzniku dějin umění v rámci moderní vědy. Vědec je v moderním světě definován schopností odstupu. I když si často vybíráme ke studiu témata, která nás osobně oslovují, neprodukujeme katolickou nebo židovskou vědu: nápadně je to vidět na neúspěšnosti dogmaticky feministického bádání. Kvalita a povaha víry každého, ať je bezdomovcem, čínskou dělnicí či univerzitním profesorem dějin umění, je věcí, která je jen mezi ním a Hospodinem, a pokud snad někdy vyjde najevo, pak až při soudu na konci dní, stejně jako etická zodpovědnost a další velmi osobní věci. Metoda vědecké práce a její kvalita jsou ale věcí úplně jinou.

Možná ale tady prostě jen moc přemýšlím nad věcmi, které jsou mnohem jednodušší. Autoři se třeba jen chtěli s trochou pompy a kadidla přihlásit k „hradní straně“, jejíž hodnoty den poté při svatováclavské pouti shrnul prezident Klaus jako nutnost bojovat za pravé vlastenectví, rodinné hodnoty a proti pokrokářství (zde). Stejně jako hradní úředník stvořený vlastnoručně pánembohem jsou to tedy spíš projevy snahy o nápodobu amerického neokonzervativismu. V druhé nejméně církevní zemi Evropy nabývají ovšem neodbytně povahy frašky. „Aureola posvátnosti, která katedrálu prostupuje a vyzařuje z ní“ se snadno dostane na stejnou rovinu vágního duchovna jako zaručené fotografie UFO, letáky od Vesmírných lidí a spiritualita Daniela Landy.

Což si ovšem Svatovítská katedrála nezaslouží. Jenže naštěstí má Duch jednu velikou výhodu: vane si, kam sám chce (J 3,8).