Jak je důležité míti Chalupeckého

Výsledkem několikaletého výzkumného úsilí, jež iniciovala Společnost Jindřicha Chalupeckého s cílem představit osobnost svého patrona, je výstava Světy Jindřicha Chalupeckého, kterou recenzuje Martin Vaněk. Přibližuje osobnost, kterou mnozí znají spíš podle jména a několika málo textů, ačkoliv - jak výstava ukazuje - jednalo se o osobnost se širokým záběrem aktivit a zájmů.

Jak je důležité míti Chalupeckého

Výstava Světy Jindřicha Chalupeckého je výjimečná díky svému hlavnímu objektu. Propagační nosiče lákají na zvučná jména českého moderního umění: Koláře, Kmentovou, Nepraše, Pištěka, Šimotovou nebo sestry Válovy. Jak ale název výstavy explicitně napovídá, jde tady hlavně o Jindřicha Chalupeckého.

Chalupecký je jedním z nejvýraznějších kurátorů a teoretiků československého uměleckého světa 20. století, i když se ve výuce dějin umění objevuje spíše v souvislosti s působením ve Skupině 42, a již méně díky svým publikačním aktivitám, které mají z velké části charakter dobové výtvarné kritiky. V těch několika málo přehledech metodologie a dějin českých dějin umění (především skripta Jiřího Kroupy a nedávno vydaná kniha Mileny Bartlové) Chalupecký jako výrazná postava, i přes neoddiskutovatelný význam, nefiguruje, jelikož nikdy nebyl ani akademickým pracovníkem ani univerzitním pedagogem. O to výrazněji však působil uprostřed tehdejší umělecké (pražské) scény, kterou mocensky a názorově formoval, a především ji spolu s dalšími teoretiky, umělci a umělkyněmi intenzivně prožíval. V sedmdesátých letech byl, vzhledem k režimní ostrakizaci, důležitou postavou neoficiálního umění a disentu. Vedle Jiřího Koláře byl asi nejvýraznějším spiritem agens, podobně, jako ještě před nimi a zčásti souběžně Karel Teige, Vincenc Kramář nebo Vítězslav Nezval. Důležitým obdobím bylo v tomto smyslu i Chalupeckého působení v čele Galerie Václava Špály ve druhé polovině let šedesátých, které výstava v GHMP taktéž významným způsobem akcentuje odkazem na dodnes legendární výstavu Marcela Duchampa v roce 1969. Dokladem Chalupeckého společenské prestiže, jíž se těšil i uvnitř komunity, je Cena Antonína Matějčka, která mu byla udělena v roce 1967 teoretickou sekcí Svazu československých výtvarných umělců.

Chalupeckého ikonická pozice se ještě více posílila po jeho smrti, kdy Václav Havel, Theodor Pištěk a Jiří Kolář založili cenu pro mladé umělce a umělkyně do třiceti pěti let pojmenovanou právě po něm. Od té doby, až do dnešních dnů, má Cena Jindřicha Chalupeckého (již organizuje právě Společnost Jindřich Chalupeckého), která před dvěma lety oslavila třicet let svého trvání, desítky laureátů a laureátek a kolem stovky finalistů a finalistek. Je dost pravděpodobné, že zdaleka ne všichni vyznamenaní umělci a umělkyně do této doby znali nebo poznali Chalupeckého dílo. Z toho důvodu je aktuální výstava velmi přínosná: Vstřícnou formou totiž s Chalupeckým seznamuje na mnoha úrovních, a tím také dává současné umělecké scéně najevo, že se organizátorské instituce chtějí ohlížet do historie našeho oboru, studovat ji a z ní i vycházet nebo se poučit. Jdou tak, dá se říci, příkladem.

Aktuální výstavní počin navazuje na několik událostí, které SJCH organizovala již v letech minulých a které měly ve středu svého zájmu Chalupeckého a jeho nejznámější texty, jimž je ve výstavě věnován velký prostor. Kurátorský tým ve složení Tereza Jindrová, Karina Kottová, Tomáš Pospiszyl a Tomáš Glanc zvolil hybridní narativ spočívající nejen ve výkladu nejdůležitějších momentů života a práce předního výtvarného kritika, ale také v aktualizaci jeho myšlenek, které jsou zpracovány formou konkrétních uměleckých intervencí a reakcí současných umělců a umělkyň v mezinárodním složení. Textová informace nepřevažuje, pokud je potřeba něco sdělit, děje se to spíše obrazovou nebo dokumentační formou, a nikoliv pouze mentorským výkladem. Pro toho, kdo hledá detailnější informaci, je připravena doprovodná publikace novinového charakteru, kde jsou přetištěny Chalupeckého základní statě, Dopisy Jindřichu Chalupeckému od současných umělců a umělkyň vzniklé v roce 2020 a teoretické články renomovaných autorů a autorek včetně těch, kdo jsou v kurátorském týmu. V novinách se pak setkáme i se základním chronologickým přehledem Chalupeckého života. Detailnější životopis je otištěn v rozsahem skromnější publikaci, která vyšla k výstavě místo katalogu.

Chalupeckého tedy na výstavě poznáváme nikoliv jako pojem, slovníkové či wikipedické heslo, nýbrž jako skutečnou postavu – pevnou ve svých přesvědčeních, že umění má být angažované a má plnit společenskou úlohu spočívající v provokaci a vytržení z domnělého klidu. Právě těmito postoji si Chalupecký, mimochodem žák Jana Mukařovského, budoval autoritu, přičemž nikdy neupřednostňoval určité umělecké formy před jinými, což dokazuje výběr vystavených uměleckých děl. Jsou to také tyto postoje, které rezonují dodnes. Kromě toho však můžeme Chalupeckého intenzivně pročítat a pokud chceme, slyšet i vidět v televizním záznamu či dojmout se nad emotivní Elegií za Jindřichem Chalupeckým (1993), vydanou Chalupeckého manželkou, Jiřinou Haukovou, po jeho smrti, nebo si můžeme prohlédnout narozeninové album zaslané jeho přáteli z Moskvy (1980). Nejde o soustavný výklad, ale spíše o zachycení důležitých momentů, příběhů, názorů a sociálních vazeb. Z toho všeho pak vyvstává jasnější představa o tom, kým Chalupecký asi byl. Nejde však o jeho „skutečný portrét“, jako spíše o nástin určitých oblastí jeho zájmu a působení. V tomto smyslu je i název výstavy vcelku přiléhavý.

Klasičtěji pojaté sekce s kurátorským výběrem uměleckých děl majících přímý vztah k oblastem Chalupeckého zájmu (sekce Obrazárna, Byt a Ruská mise) se zde střídají s instalacemi či intervencemi současného umění. Mezi nejvýraznější patří záznam performance Svět, v němž žijeme?, která proběhla v Hotelu Opera v září 2020. Kromě silného vizálního vjemu, za nímž stojí performerka Kača Olivová a Miss Summer Erratic a.k.a. kurátor Piotr Sikora, zde probíhá intenzivní intelektuální konfrontace ze současných teoretických, společensky uvědomělých a feministických či marxistických pozic s jedním z nejznámějších Chalupeckého textů (Svět, v němž žijeme, 1940). Musím říci, že podobné intenzity se v následujících intervencích návštěvnictvo nedočká, středně dlouhé video je třeba zhlédnout celé (pod textovou částí jsou podepsáni Karina Kottová, Matěj Samec a Tomáš Pospiszyl).

Následuje celá škála dalších reakcí na Chalupeckého tvorbu; Od povrchní a ornamentálně přebujelé prostorové instalace vhodné leda na instagramovou selfie (Anežka Hošková, Omnia flammis data, 2022), po obsahově promyšlenější intervence dvojice Triple Candie (USA), které jsou založeny na oboustranné korespondenci Jindřicha Chalupeckého s představitelem hnutí Fluxus, Dickem Higginsem a Williamem Harkinsem, americkým lingvistou. Jedná se o osobnosti, s nimiž Chalupecký udržoval intenzivní korespondenční kontakt a jeho prostřednictvím i kulturní výměnu. Z této oblasti bych dále rád zmínil cyklus Václava Magida Moskevský deník (2020–2021), jenž vtipnou formou odkazuje na praxi ruských avantgardních umělců a na základě Chalupeckého textů zpracovává jeho vztah k Moskvě a ruskému umění. Film Letters from Prague Julie Bény, jenž vznikl speciálně pro tuto výstavu, je, podobně jako úvodní video, nejen reflexí Chalupeckého myšlenek, ale především pronikavou úvahou o střetu patriarchální společnosti a feminismu v obsahových souřadnicích světa umělecké kritiky – doplňuje jej text Martiny Pachmanové v doprovodných novinách.

Výstava, vzhledem k době vzniku a otevření, nabyla také nečekaný, krajně politický rozměr. V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu se totiž kurátorský tým rozhodl, a podle mého zcela oprávněně a správně, na poslední chvíli obsahově aktualizovat sekci věnovanou ruskému umění. Jak se v doprovodném textu lze dočíst, Chalupecký byl svými cestami do Moskvy a Leningradu v sedmdesátých letech svými současníky chápán rozporuplně. Jeho podpora sovětských neoficiálních umělců, byť i oni byli ve střetu s oficiální kulturní politikou, nebyla zcela pochopena. Stejně tak se i aktuální výstava dostala do vnitřního morálního konfliktu, který vyústil v protestní odmítnutí výpůjčky ze státního Moskevského muzea moderního umění. Místo toho byla uveřejněna výzva ukrajinským a ruským umělcům a umělkyním, aby se v prostoru výstavy vyjádřili k aktuálnímu otevřenému konfliktu. Tento přístup náležitě dokresluje pozice, z níž organizátorské instituce vycházejí a které plně souzní s uvědomělým a angažovaným přístupem samotného Chalupeckého.

V neposlední řadě je podle mne nutné zdůraznit také roli zcela funkčního a promyšleného prostorového řešení výstavy, které maximální možnou měrou vstupuje do jejího obsahového vyznění, a jehož autorem je Richard Loskot a jeho studio. Jedná se o kombinaci jemných a poetických náznaků (stínohra v sekci Byt), hravých instalačních detailů (sekce s umělci Skupiny 42) a rozmáchlých architektonických gest (propojení Čítárny s Obrazárnou). Richard Loskot je kromě toho autorem i jedné z monumentálnějších intervencí, která zpracovává téma vztahu Jindřicha Chalupeckého k Marcelu Duchampovi. Loskot zde na prostoru celého sálu po svém rekonstruuje Duchampovo tzv. Velké sklo pomocí kombinace rozměrného objektu ovládající prostor (představa chybějící součásti Duchampova díla) a pohyblivé projekce využívající opět efektu stínohry.

Výstavě Světy Jindřicha Chalupeckého se skvěle podařilo zkombinovat badatelský a tvůrčí přístup, na základě studia vyzdvihnout témata Chalupeckého života a díla, která jsou aktuální dodnes, a zároveň poskytnout dostatek indicií k jeho pochopení, nebo alespoň k jeho poznání. Ačkoliv, a zcela oprávněně, kurátorský tým zvolil a vyjádřil své aktuální politické a myšlenkové pozice, nesklouzl k laciným odsudkům a černobílému vidění, které by se mohlo nabízet v případech hodnocení vztahu oficiálních normalizačních struktur vůči Chalupeckému. Přesto však nelze od výstavy očekávat souhrnnou informaci. Jedná se spíše o jakýsi návrh, jak lze k podobně heroizované osobnosti přistupovat a zároveň otevřenou pobídku Chalupeckého texty znovu začít číst. Jde o výstavu divácky a intelektuálně náročnou, kterou SJCH potvrdila svou nezávislost a nezastupitelnou roli ve vytváření aktuálního společenského a uměleckého diskurzu a hodnoty současného umění.

Světy Jindřicha Chalupeckého / kurátoři: Tomáš Glanc, Tereza Jindrová, Karina Kottová, Tomáš Pospiszyl / Městská knihovna / Galerie hlavního města Prahy / Praha / 16.3. - 19. 6. 2022

Foto: Peter Fabo, SJCh