Pohledy do moderní reality

Mezi výstavní hity letošní sezóny bezpochyby patří výstava s názvem Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945 kurátorského týmu Anny Habánové, Ivo Habána a Heleny Musilové. Výstava navazuje na rozsáhlý a dlouholetý výzkum, jenž v roce 2019 vyústil ve stejnojmennou kolektivní monografii, která oproti výstavě zahrnuje i období po druhé světové válce (zejména pokračování činnosti Skupiny 42 a „piktoriální“ realismy 2. poloviny 20. století) nebo také studie o „novověcnostní“ hudbě či literatuře. Této publikaci předcházelo několik dalších studií, monografií nebo výstav v převážné většině pocházejících z pera manželů Habánových.[1]

Aktuální výstava, jejíž předchůdkyní byla co do počtu vystavených děl skromnější přehlídka nových realismů v nizozemském Gorsselu (Museu MORE, 2022), prezentuje kolem tří set exponátů, které spojují nejen čistě formální, ale i obsahová kritéria. Po formální stránce jde o realismy kontrastující s doposud československými dějinami umění protežovanými avantgardními uměleckými směry. Důvodem upozadění těchto realistických tendencí byla v minulosti mnohdy například „problematická“ etnická příslušnost umělců a umělkyň z německy hovořících oblastí Československa. Co do stránky obsahové se jedná o soubor děl, jejichž autoři a autorky nechtěli pouze napodobovat realitu, nýbrž stylizovaným výtvarným projevem vyjadřovali příklon k nové moderní společnosti. V této souvislosti Ivo Habán v úvodu zmíněné knihy Nové realismy hovoří o „sofistikované součásti vizuální kultury“, která se liší od těch, jež jsou pouze napodobivé. Zájmem této výstavy, potažmo zmíněné publikace, jsou tedy takové výtvarné projevy, které chtějí svým realistickým zobrazováním zkrátka něco říci a liší se od těch, jež zpracovala například Marie Rakušanová ve výstavě Bytosti odnikud – Metamorfózy akademických principů v malbě 1. poloviny 20. století (též v GHMP, 2008/2009, více zde) nebo které charakterizoval Karel Teige jako tzv. krotkou modernu, jež je podle něj mnohdy blízká kýči. V úvodu knihy proto Habán uvádí: „Klíčem k definování nových realismů je pro tento projekt zejména jejich orientace na moderní život a ideové vymezení obsahů sledovaných děl, nikoli pouze jejich formální podoba, i když i ta je do značné míry určující.“ A dále: „Nové realismy se od dřívějších realismů s mimetickou ambicí odlišují záměrem realitu interpretovat“. (s. 11 a 12)

Nové realismy jsou výstavou, které předcházela intenzivní badatelská, publikační, ale i výstavní činnost jejích tvůrců a od níž můžeme mít z toho důvodu poměrně vysoká očekávání, co se týče jak uměleckohistorického, tak i diváckého přínosu. Vzhledem k tomu, že kurátorský tým nejenže pracoval s německým, nizozemským, italským, ale také americkým kontextem a k tomu poctivě a intenzivně rešeršoval adekvátní umělecké projevy na našem území, které nikdo do té doby tímto způsobem nezpracoval, vědecký přínos je zde bezesporný. Některé umělkyně byly zpracovány již v projektech Martiny Pachmanové – viz například výstavy Milady Marešové nebo Vlasty Vostřebalové-Fischerové, ale celkové množství osmdesáti sedmi osobností zahrnující mimo jiné i jedenáct žen dopředu dává tušit, že zde půjde o jiný příběh dějin umění, pracující s dosud ne zcela známými nebo pouze regionálně ukotvenými jmény.

Autor a autorky ve výstavě obsah oproti publikaci redukovali. Výsledkem je pohled zaměřený na přehledné a jasné vysvětlení základních pojmů, které jsou dokládány jednotlivými díly nebo skupinou děl. Onou redukcí se zabránilo nebezpečí určitého typu přesycenosti vyplývající z potřeby přesně ilustrovat odborný text. Autorský tým pracoval s výstavou jako samostatnou formou sdělení a nutno konstatovat, že samotný umělecký materiál šel srozumitelnosti naproti díky zobrazivosti. Výsledná přehlídka je pestrá díky mixu různých médií – malířství, sochařství, kresby, grafiky, fotografie a pohyblivého obrazu (filmu), který byl uspořádán podle jednotlivých pojmových kategorií, tematicky nebo místy chronologicky. Autoři i autorky výstavy i zmíněných publikací jsou si přitom vědomi nebezpečí škatulkování jednotlivých projevů nových realismů, které vždy nemusí podávat pravdivý obraz situace. Škála realistického zobrazování je – jak vyplývá nejen ze studia materiálu, ale i ze samotné výstavy – pestřejší a násilné oklešťování mnohovrstevnatých obrazů pojmy, které i přes veškerou snahu často nemají jasné vymezení (viz například ústřední koncept nové věcnosti) a jejich obsah se teritoriálně liší, může být zavádějící. Právě označení „nové“ nebo synonymně také „moderní realismy“ v sobě zahrnuje spletitou síť navzájem příbuzných pojmů.

V samotném centru pozornosti stojí nová věcnost související s tvorbou německých umělců a umělkyň v období Výmarské republiky, v československém prostředí pak na základě dosavadní uměleckohistorické literatury hovoříme o primitivismu, neoklasicismu nebo magickém realismu. Velice zjednodušeně řečeno patří tyto tři kategorie do tzv. pravého křídla a jsou stavěny do opozice ke křídlu „levému“. Obé je vymezeno na základě sociální angažovanosti a kritičnosti jednotlivých uměleckých projevů. Oproti pravému křídlu, které lze charakterizovat jako umírněné, konzervativní nebo přímo „buržoazní“, byly totiž umělecké projevy levého křídla, kam je zahrnut sociální civilismus nebo verismus, orientovány více na kritiku společnosti a jejich téma se zásadně přiklání spíše k odvrácené straně domnělé prvorepublikové idylky. Kromě vyjasnění těchto pojmů a alespoň částečného úklidu v jejich obsazích šlo autorskému kolektivu také o další rozměr – a tím jsou národnostní aspekty. V úvodu se proto hovoří o multietnicitě meziválečného Československa, která byla v prostoru střední Evropy přirozená až do konce druhé světové války a návštěvnictvu je proto na začátku prezentována přehledná etnická a jazyková mapa Československa společně se základním chronologickým přehledem nejdůležitějších milníků vzniku a rozvoje nových realismů. V tomto bodě kurátorský tým jednoznačně mimo jiné navazuje na výstavu Budování státu nebo také na stálou expozici Národní galerie Praha První republika.

Po tomto úvodu za sebou následují jednotlivé místnosti věnované nejprve rozřazení děl podle základních pojmů, následně jednotlivým fenoménům v daném umění, jako je např. práce, chudoba, venkov (levé křídlo), příroda nebo naopak městský život (pravé křídlo – typické jsou v tomto směru výjevy z kaváren). Jedna sekce se věnuje i reklamní fotografii, která společně s filmem dokázala proniknout mezi široké masy. Potěšující a osvěžující je zařazení Čapkovy knihy o Dášeňce, kterou autor doprovodil vlastními fotografiemi. Výstava se, i když v poměrně malé míře, nevyhýbá ani patologickým společenským jevům. Značný prostor je pak věnován (auto)portrétu, který se vracel ke starším principům spočívajícím nejen v zobrazení portrétované osoby, ale také v její charakteristice pomocí atributů majících vztah k činnostem nebo společenskému postavení portrétované osoby.

Výsledkem je tak přehledný, instalačně – s prostorovým ztvárněním od Richarda Loskota – spíše konzervativní, zato přívětivý, jasný a srozumitelný výstavní tvar. Ten pak vzhledem ke zmiňovanému badatelském backgroundu neplní jen náročná očekávání odborníků, ale i obecnou představu o dobře a smysluplně stráveném čase. Ambicí výstavy však nebyla pouhá prezentace uměleckých směrů zahrnutých pod pojmem nové realismy. Tato výstava, a s ní i dříve vydaná kniha, má totiž podobný potenciál, jaký mělo a dosud má například studium děl žen umělkyň. Na základě těchto badatelských a zodpovědně zpracovaných výstupů se totiž zřetelně přepisují a revidují dosavadní koncepty vývoje československého národního umění tím, že nabízí alternativní výklady a předkládají obraz, jenž není zkreslen pozdějšími ideologickými nánosy. Jsem přesvědčen, že výstava Nové realismy, která i přes svůj rozsah musela být do jisté míry selektivní, bude impulzem k novému čtení mnohých, do této doby zdánlivě uspokojivě interpretovaných výtvarných projevů a zároveň bude dále vyvíjet tlak na příští autory a autorky nových souhrnných dějin umění Československa první poloviny dvacátého století, aby příště nevynechávali umělce a umělkyně například jenom proto, že nemluvili česky, po druhé světové válce emigrovali, nezapadli, nebo spíše nechtěli zapadnout do představy socialistického realismu či zkrátka jenom proto, že se jejich díla nenacházejí v českých veřejných sbírkách.

[1] Anna Habánová (ed.), Mladí lvi v kleci. Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období (kat. výst.), Oblastní galerie v Liberci, Řevnice – Liberec 2013; Anna Habánová, Metznerbund: dějiny uměleckého spolku 1920–1945, Liberec 2016; Ivo Habán – Anna Habánová (eds.), Paul Gebauer, Liberec 2018; ad.

Nové realismy / kurátorský tým: Anna Habánová, Ivo Habán, Helena Musilová / Městská knihovna – Galerie hlavního města Prahy / Praha / 27. 3. – 25. 8. 2024


Foto: Jan Kolský, GHMP
Titulní obrázek: Ilona Singer, Zátiší s kaktusy, 1930.