Martina Lehmannová: Součástí definice muzea má být dialog a inkluzivita

V srpnu letošního roku bude Praha hostit zasedání mezinárodní asociace muzeí ICOM (International Council of Museums), kde mimo jiné bude na programu schvalování nové definice muzea. S Martinou Lehmannovou, která má přípravu konference na starosti, jsme se bavili o tom, co tato definice může změnit, ale také o tom, v jaké kondici je české muzejnictví.

Jak byste v porovnání s minulostí nebo s Evropou hodnotila současný stav české muzejní a galerijní infrastruktury?

České muzejnictví podle mého názoru vychází z porovnání se světovým kontextem velmi dobře a je na vysoké úrovni. Zvlášť, pokud se budeme bavit o hmotné infrastruktuře. Stát v posledních dvaceti třiceti letech investoval do svých muzeí nebo galerií hodně peněz, opravil a postavil nebo zrekonstruoval velké množství nových depozitářů a muzejních či galerijních budov. Velký posun za těch posledních třicet let je nejvíce vidět právě na stavu ukládání sbírkových předmětů a v péči o ně, to ovšem není na veřejnosti úplně viditelné. Co se týče toho, jak vypadají muzejní budovy nebo výstavní expozice, i zde nastal výrazný posun. K velkým investicím došlo v této oblasti nejen u státních organizací, ale i u těch krajských, které se radikálně proměnily. České muzejnictví kromě toho ušlo obrovitánský kus cesty v práci s návštěvníkem, v edukaci dnes patříme mezi nejlepší. Co je potřeba podle mě dohnat, je práce kurátorů. Vzniká sice spousta úžasných projektů, ale pořád jsou některé výstavy ilustrovanými hesly z Wikipedie, a to není dobře. Je třeba hledat nové cesty a věnovat se interpretaci, nejen předkládat exponáty bez smysluplných komentářů. Sbírky by měly být představovány a vysvětlovány lidem se záměrem, aby jim něco řekly pro jejich konkrétní život.

Často jsou ale slyšet kurátorské stesky typu: „My nic nemůžeme, my nemáme peníze“. Narazila jste zde na problém týkající se intelektuální náplně výstav nebo stálých či dlouhodobých expozic. Nesouvisí to také s tím, jakým způsobem se budoucí pracovníci a pracovnice muzeí a galerií mají šanci připravit na svou profesi na vysokých školách?

V České republice máme samozřejmě několik oborů, po jejichž absolvování by měl být člověk víceméně aprobován pro práci v těchto institucích. Předně je zde muzeologický obor – oddělení muzeologie na Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, pak je muzeologie i na Slezské univerzitě v Opavě. Muzeologické předměty jsou vyučovány i na Karlově univerzitě. Česká muzeologie v minulosti byla opravdu na fenomenální úrovni. Minulostí myslím druhou polovinu 20. století, ale i předtím. Již rakousko-uherská muzeologie byla velmi rozvinutá. V monarchii začínalo muzejní spolkaření velmi brzy, a to na konci 19. a počátku 20. století. V nově založeném Československu pak vznikl v roce 1919 Svaz československých muzeí. Tehdejší muzeologická diskuze byla na vysoké úrovni a fungovala i mezinárodně. Po druhé světové válce, když docházelo k zakládání mezinárodních organizací, jako bylo UNESCO, posílalo Československo své reprezentanty i tam. Na druhém zasedání UNESCO v roce 1946 byl založen ICOM a Československo se tak stalo jedním ze čtrnácti zakládajících států. Tehdy byl u toho Josef Cibulka.

Ráda bych ještě zmínila antropologa Jana Jelínka, který pracoval v Moravském zemském muzeu, kde v roce 1965 otevřel expozici v brněnském Anthroposu s názvem O původu a vývoji člověka a počátcích jeho kultury. To byla nesmírně progresivní věc. Jelínek měl skrze antropologii kontakty po celém světě a to, spolu s jeho schopnostmi, nakonec vedlo k tomu, že byl v roce 1971 zvolen prezidentem světového ICOMu a byl jím až do roku 1977. Z tehdejšího socialistického Československa tak začal ovlivňovat dění ve světě. ICOM byl ve svém počátku určen pouze pro ředitele organizací. Každý z členských států mohl nominovat patnáct muzeí ze své země, jejichž ředitelé se sjížděli jednou za rok. Někteří ale na ta setkání nejezdili, jako ředitelé byli časově zaneprázdnění. Během Jelínkovy éry došlo k významné změně spočívající v otevření této organizace všem muzejníkům. Tehdy začaly nabírat na významu mezinárodní výbory ICOM. Sdružovaly skupiny profesně příbuzných muzejních pracovníků z různých zemí, kteří si navzájem vyměňovaly informace. To je základ a hnací motor ICOMu dodnes. V roce 1974 pak byla přijata s mírnými obměnami dodnes platná definice muzea. Ještě v roce 1977, kdy odcházel, byl z popudu ICOM ustanoven 18. květen jako Mezinárodní den muzeí. Nikde v Jelínkově archivu jsem pro to nenašla důkaz, ale doufám, že čtenáři budou souhlasit, že tento výběr nemůže být náhodný, 18. května 1891 byla totiž poprvé otevřena budova Národního muzea v Praze. O působení Jelínka v ICOMu toho ale veřejnost dnes moc neví – odehrávalo se v dobách normalizace.

Jak moc je tedy dnešní uznání a rozvíjení jeho odkazu, ale i odkazu ostatních muzejních pracovníků a pracovnic ovlivněno předsudky vůči době státního socialismu?

Výstavy a expozice, které se dělaly, mnohdy vůbec nebyly špatné. Světovým unikátem byla například expozice Pravěk Československa otevřená v roce 1958 v Národním muzeu. Archeolog Jiří Neústupný a jeho kolegové nejenže nově představili pravěké dějiny, ale přišli i s ideou vytvoření automatického průvodce a využití audiovizuální techniky ve výstavě. Architekt Zdeněk Rossmann dal expozici podobu eponymní „proudové vitríny“, která nepřerušeně procházela prostorem. Co se týče muzeologie, zmínila bych ráda ještě Zbyňka Zbyslava Stránského, který spolu s Janem Jelínkem od roku 1986 organizoval Mezinárodní letní školu muzeologie v Brně, jíž prošly stovky lidí. Dodnes na různých mezinárodních konferencích potkávám kolegy z různých koutů světa, kteří na ní přednášeli, studovali, nebo o ní alespoň mají ponětí.

Mohla byste popsat, v čem spočívala jedinečnost metodologického přístupu zmíněných představitelů muzeologického oboru?

Stránský dal muzeologii teoretický základ založený na filozofickém zkoumání. Do té doby byl ten obor v praxi o pouhém umisťování vitrín, když to trochu přeženu. Stránský ale začal popisovat, co konkrétně dělá muzeum unikátním, co odlišuje předmět, který mám na stole a popíjím z něj čaj, od toho „stejného“ předmětu, který se nachází ve vitríně. Mluvil o muzealitě věcí, co to znamená a jakým způsobem se vytváří. Kladl důraz na objekty a myšlení o nich. Když nedávno umřel, v Brazílii na jeho počest uspořádali velkou konferenci.

Studovala jste dějiny umění a historii. Nyní jsme hovořili o muzeologii v souvislosti s uměním, ale jsou zde ještě jiné obory, jako je historie, archeologie nebo kurátorská studia, z nichž se rekrutují odborníci a odbornice, kteří pak nastupují na odborné pozice v muzeích a galeriích. To vzdělání je tedy dvou- až trojkolejné, přičemž tyto obory spolu vůbec nekomunikují. Svět dějin umění zkrátka nekomunikuje se světem muzeologie a naopak. Komu ta muzea patří?

To je dobrá otázka. Muzea by hlavně měla patřit návštěvníkům, pro ně to děláme. Jaký zvuk vydává strom, který spadne v lese, kde nikdo není? Můžeme mít sebelepší teorie, ale když návštěvníci do muzea nepřijdou, tak je to k ničemu. A na to se zapomíná. Muzea jsou v našem kontextu převážně placená z daní těch lidí, kteří tam chodí, a úkolem muzeí je předvést za ty peníze to nejlepší, aby si to užili. V již zmíněné definici muzea, která je dosud platná, je důležité poslední slovo, které se objevilo už v definici předchozí, na konci šedesátých let, a to je „potěšení“. Lidé by se měli v muzeu i trošku bavit.

Jedna věc je, kdo by měl určovat muzeologický diskurz, a ta druhá, pro koho muzea jsou. Na tu jednu jste už odpověděla. Pro koho tedy muzeum a galerie je? Kdo může říct, jsou to i moje daně?

To může říct každý. Je to ten dvojí pohled. Pokud to budeme brát z institucionálního pohledu, tak muzea jsou tady pro ty návštěvníky, kteří platí daně. Každá instituce ale ještě musí vědět, co znamená sama o sobě a které skupině může nejvíce přinést a být jí otevřená. Některá muzea jsou vysloveně pro komunity, a některá, jako Národní muzeum nebo Národní galerie, naopak pro všechny. To si musí umět každá instituce vydefinovat. Když jsem četla zakládající dokumenty k Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění, zjistila jsem, že je to jeden z prvních dokumentů, v němž někdo vydefinoval, komu má obrazárna sloužit. Uměleckoprůmyslová muzea zase vznikala a fungovala v těsném napojení na rozvoj firem, řemeslníků a průmyslu. Bavíme se zde o 19. století, ale právě to může být v dnešní době velmi inspirativní. Na druhou stranu fungujeme-li z veřejných prostředků, musíme se veřejnosti zodpovídat.

Zde se dostáváme k otázce politické role muzea, která spočívá v práci s předměty minulosti v přítomnosti. Ve své podstatě pracuje ale pro budoucnost. Jak se pracuje dnes s budoucností muzea a toho, co spravuje?

Nyní je strašně důležité rozvíjet kurátorský potenciál, o čemž už jsem tady mluvila. Současné muzejnictví je hlavně o dialogu a vyměňování názorů. Už dávno tady nejde o předávání encyklopedických znalostí. Při tvorbě nové definice muzea se hodně mluví o tom, že její součástí by mělo být slovo dialog, inkluzivita nebo zapojování komunit. Na propojení muzea s návštěvníky se klade velký důraz a odráží se to i v tom, jak ty instituce vypadají. Zářným příkladem z poslední doby je nově otevřená depozitární budova Musea Boijmans von Beuningen v Rotterdamu, kde je transparentně a v dokonalé souhře s architekturou ukázán jeden muzejních procesů, tedy uchovávání sbírkových předmětů a péče o ně.

To také souvisí s Památníkem Lidice, kde jste působila. Problém, který tam vznikl, souvisel i s nejasnou odpovědí na otázku, pro koho muzeum má být… Zodpovídáme se jenom minulosti, nebo pracujeme s nějakým poselstvím do budoucnosti?

Budoucnost budujeme na základě zkušeností z minulosti a ty mohou být i velmi trpké. Muzea jsou jedinečnými platformami, která nemilosrdné stránky minulosti mohou představovat a interpretovat. Někdy je to ale složité.

Dialog je samozřejmě velmi důležitý. Někdy ale může být pro návštěvníka, který je zvyklý na rychlý přísun jednoduše podaných informací, náročné tzv. „číst“ médium výstavy. Skrze vizuální informaci přečíst obsah se vzhledem ke klesající vizuální gramotnosti stává poměrně obtížnou disciplínou…

A přesto žijeme ve výrazně vizuální době. Kurátor musí být podle mě schopen zformulovat myšlenku a tu předat i písemně. Společnost byla zvyklá na encyklopedické výstavy. Umělec se narodil, pak někde studoval a třicet let maloval, nejprve zelenou a potom žlutou. Divák nebo divačka pak vidí tu zelenou a žlutou a jsou spokojeni, protože mají pocit, že porozuměli. Výstava by ale měla být nejen o popisu, ale i o otázce proč. Je potřeba se také bavit o intelektuálním elitářství, což je pro muzejní výstavní projekty hodně nebezpečná věc. Kurátor či kurátorka jsou ideálně těmi, kteří mají přehled a znají věci do hloubky. Nemohou ale totéž očekávat od návštěvníků výstavy. Musejí být schopní své znalosti odpovídajícím způsobem předat, jedině tak společnost obohatí.

Mohla byste nastínit, v čem chystaná nová definice muzea bude myšlenkově inovativní a co může reálně ovlivnit? Co se vlastně stane, když se změní definice muzea?

Stane se strašně moc. Dodnes je platná definice z roku 1974. V roce 2019 byla na generální konferenci ICOM v Kjótu představena nová, za níž stála Jette Sandahl se svým týmem. Ta je ale v tuto chvíli již není na stole. Její problém byl ten, že nebyla dostatečně debatována dopředu a nekladla důraz na sbírky, které jsou stále základem každého muzea. Za účelem formulování nové definice nyní vznikl nový výbor. Aktuálně máme na stole pět v řadě věcí podobných návrhů, z nich se do léta vyberou dvě verze, pak jedna a o ní se na srpnové generální konferenci v Praze bude hlasovat. ICOM vytvořil pracovní skupinu, která vloni obeslala všechny členy s žádostí o zaslání klíčových slov, která by v definici měla zaznít, a spolu s tím i jejich odůvodnění. Definice muzea není důležitá jenom pro muzejníky, ale třeba i pro zřizovatele. Snažila jsem se, aby se diskuze o muzejní definici dostala i na Ministerstvo kultury, do krajů nebo svazů obcí. Účelem bylo, aby ti, kteří nesou odpovědnost, tedy pracovníci a pracovnice odborů kultury, do toho byli také trochu namočeni. Čím více lidí pak novou definici vezme za své, tím více lidí ji bude dál prosazovat, a tím dostane moc něco ovlivňovat i po praktické stránce.

Co všechno může tedy definice reálně ovlivnit?

Definice, která nakonec zvítězí, bude odrážet ten nejsilnější nebo nejaktivnější názorový proud. A co může definice ovlivnit? To je klíčové: V dosavadní definici se kladl důraz na práci muzea, kurátora, tedy na ten vnitřek. Návštěvník se tam dostal pouze v rámci posledního slova „potěšení“. Aktuálně hledaná definice, jejíž verze kladou důraz na dialog a všechno to, o čem jsme zde mluvili, určitě poskytne větší možnosti institucím, které nebudou jen tichými chrámy poznání, nýbrž také živým místem, kam se chodí a kde se debatuje. Může to mít vliv i na změny v programových schématech institucí. V praxi se může stát, že ve chvíli, kdy zástupci muzea budou jednat o financování nějakého projektu, nová definice jim poslouží jako nástroj argumentace. Ačkoliv to může být argumentační nástroj, nikoho zároveň nelze donutit, aby změnil koncepci instituce, protože se na tom někdo mezinárodně usnesl. Řada států po celém světě se v muzejních zákonech odvolává na definici muzea podle ICOM. V českém zákoně o ochraně sbírek muzejní povahy č. 122/2000 Sb. se nicméně objevuje vlastní definice muzea.

Co podle vás dokázala muzea vytěžit z uplynulých let poznamenaných opatřeními proti šíření covidu-19? Loni jste pro Artalk psala, že globální pandemie nás přiměla zabývat se otázkami kontextu našeho bytí a konání, které směřuje k syntézám. Vidíte někde naplnění vaší teze?

Pandemie hodně věcí urychlila, ale zároveň jako by lidé byli na nějaké gumičce. Vývoj se akceleroval, ale ta gumička ho jakoby vrátila trochu zpět. Společnost bude muset jednoznačně přijmout to, že valná část její existence se odehrává ve virtuálním světě, vzdálenosti se zkrátily, není problém udělat hovor kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoliv na planetě. Pokud se budeme držet muzejnictví, tak podle mě člověk, který vejde do muzea a prochází ho fyzicky, se stává rovným tomu, kdo navštíví tutéž instituci online. Návštěvou online nemyslím prohlídku prostor reálné výstavy natočenou kamerou, ale samostatné projekty vytvořené přímo pro virtuální prostor.

Myslíte, že budou ustupovat multimediální prvky v instalacích do pozadí? Daleko lépe se totiž dají udržovat na internetu. Ve stálých expozicích moderní technologie rychle stárnou. Není to tak, že když už jdeme do muzea, tak jdeme za reálnými objekty?

Je také otázkou, jak se bude dál vyvíjet člověk jako bytost. Často se zabývám tím, do jaké míry se lidé budou schopni odpoutat od fyzického světa, který je okolo nich, a začnou žít jen v tom virtuálním. Na druhou stranu muzea již řadu let různými způsoby a za pomoci náročné techniky digitalizují své sbírky, takže kdyby měl vzniknout nějaký hypotetický virtuální svět umění, materiálu bude dost. Mohou to být virtuální procházky virtuálními muzei, střílečky nebo kombinace obojího.

Je tedy opravdu muzeum specifické už tím, že tam jsou originály? Do muzea nemusím přeci jít proto, že mi tam promítnou film o křižáckých výpravách, ten je možné si pustit doma.

To je přesně ta věc, na kterou existuje obrovitánská škála názorů. Šéfka oddělení Digitalizace a marketingu amsterdamského Rijksmusea Nanette Beumer, která bude vystupovat i na generální konferenci ICOM Praha 2022, říká, že fyzická a virtuální výstava se podle ní z marketingového hlediska neliší. Jiní tvrdí, že důležitost muzeí vzniká právě díky možnosti vidět věci v reálu a třeba si i na ně sáhnout. S tím se pojí i otázka finanční dostupnosti muzea. Mají být zcela zdarma, nebo kvůli tomu, že prezentují mimořádný materiál, naopak za hodně vysoké vstupné?

Nyní z jiné oblasti. Jakým způsobem se na mezinárodní úrovni řeší ohrožení kulturních památek na Ukrajině? Jaká je v této situaci role ICOMu a jak pomáhá?

Zde ICOM sehrává zásadní roli. Síť opravdu funguje, lidé v různých výborech se znají napříč státy, a to pomáhá i Ukrajině. Na počátku byl záměr poskytnout volné depozitární plochy v zahraničních, západních institucích pro ukrajinské sbírky. Sami Ukrajinci to ale odmítli, protože to vnímali tak, že ve chvíli, kdy by začali vyvážet své věci za hranice, přiznali by svou porážku. Nyní (30. 3., pozn red.) se na Ukrajině snaží stěhovat sbírkové předměty z východu na západ země, kde je aktuálně klidnější situace. Co chybí, je obalový materiál. Takže se nyní snažíme zjistit, co všechno je potřeba, to sehnat a dopravit na příslušná místa. Z hlediska ochrany před válkou si ukrajinská muzea stanovila prioritní předměty spojené s národním sebeurčením, které zajistili v první řadě. Věděli, že ve chvíli, kdy tam vstoupí první bota ruského vojáka, tak tyto předměty budou to první, co bude ničeno, stejně jako tomu bylo v Afghánistánu nebo Sýrii. Muzejní sbírky jsou tedy poměrně zajištěné, ale předměty stále sloužící zbožnosti a nacházející se v kostelích se začaly ztrácet. Dokonce jsou už první zprávy o jejich prodeji za hranicemi, konkrétně v Maďarsku.

Lze na to nějak upozorňovat z hlediska mezinárodní organizace a vyvíjet politický tlak, aby tomu bylo zabráněno?

ICOM na tyto věci upozorňuje. Co se týče ukrajinsko-ruské situace, máme v tom – a tím myslím všechny státy střední a východní Evropy – jasno, protože máme svou historickou zkušenost, která je často podobná. Když se ale bavím s německými, francouzskými nebo italskými kolegy, vidím na nich, že úplně nerozumí tomu, k čemu na Ukrajině dochází. Celý konflikt je od nich příliš vzdálený a k Rusku mají úplně jiný, spíše pozitivní vztah. Nyní se musí vyrovnat s tím, že je to země, která je jiná, než si mysleli, a to je pro ně hodně složité.

ICOM nevyloučil ruské instituce?

Nevyloučil, což nám dost vadí. Žádali jsme po ICOM, aby vyloučil ICOM Rusko. Protože předsedou ruského ICOM je Alexander Šolochov, který je poslancem Dumy za Jednotné Rusko a ten na prvním ze dvou hlasování schvalujících válku 15. února chyběl, takže není ani na sankčních seznamech EU. 22. února již ale hlasoval pro uznání separatistických republik na Donbase. S tímto člověkem nechceme být v jedné skupině, i on je zodpovědný za konflikt na Ukrajině.

Co přinese generální konference Česku?

Za mě je hlavním efektem zvýšení sebevědomí českých muzejních institucí. Kvalitu naší práce nyní uvidí kolegové ze zahraničí a jsem přesvědčená o tom, že ji ocení. Určitě se podaří navázat mnoho kontaktů a partnerství, z nichž nepochybně vzejde řada projektů. České muzejníky se snažíme povzbudit k účasti mimo jiné i sníženým vstupným, které je namísto obvyklých 350 eur snížené na 150 eur. Registrace je otevřená do 30. 4. 2022.

---

Martina Lehmannová (* 1978) působila jako ředitelka Památníku Lidice (2017–2020), kurátorka Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Muzea hlavního města Prahy a Moravské galerie v Brně. Připravovala, nebo se podílela na přípravě řady výstav a stálých expozic v Rodném domě Josefa Hoffmanna v Brtnici, vlastní vile Dušana Jurkoviče v Brně, připravovala expozici Řemesla v pořádku na zámku ve Ctěnicích, nebo se podílela na publikaci Jaroslav Horejc. Mistr českého art deca. Od roku 2007 je členkou ICOM, v letech 2015–2020 ve funkci předsedkyně, v současné době připravuje v roli výkonné ředitelky Českého výboru ICOM generální konferenci ICOM Praha 2022.

Foto: Archiv Martiny Lehmannové a Českého výboru ICOM