Kauza antisemitismu dál víří Kasselem, generální ředitelka odstupuje

Kauza nařčení z antisemitismu a neporozumění v rámci různých geopolitických kontextů je stále horkým tématem přehlídky documenta 15. Člen kurátorského týmu Ade Darmawan musel vysvětlovat před německým Spolkovým sněmem, proč k vystavení antisemitského obsahu došlo, a následně jedna z hvězd přehlídky, Hito Steyerl, stáhla své dílo z výstavy.

Taring Padi (Sekarang Mereka, Besok Kita), Today they’ve come for them, tomorrow they come for us, 2021, politický banner vystavený v rámci přehlídky documenta 15. Foto: Frank Sperling

Letošní documenta 15 je organizována skrze tzv. princip lumbung, v indonéštině známý jako sdílení přebytků, vzájemná podpora a ve výsledku také příkladný způsob, jak spolu mohou vycházet nejrůznější skupiny a žít vedle sebe. Základem byl princip předávání důvěry a pozvání od jednoho kolektivu k druhému, a to bez autoritativního zásahu „shora“. Možná o to překvapivější je množství kauz a nařčení, které se kolem jedné z nejdůležitějších přehlídek současného umění stále rojí.

O vývoji situace týkající se útoků na organizátory přehlídky, kurátorskou skupinu ruangrupa, a některé vystavující umělecké skupiny, potažmo umělce či umělkyně jsme na Artalku už informovali. Série nařčení a mediálního zájmu se týkala antisemitského obsahu některých děl. Vzhledem k nelegitimitě tehdejšího nařčení se členové a členky skupiny ruangrupa rozhodli jednak se ohradit, a jednak uspořádat diskuzní a přednáškový cyklus We need to talk: Art – Freedom – Solidarity. Ten se však nakonec nekonal kvůli stále přibývajícím vyhroceným kritickým reakcím na přítomnost některých propalestinských umělců podporujících hnutí BDS (Boycott, Divest and Sanctions – palestinské hnutí požadující kulturní bojkot Izraele). Organizátoři dokumenty se nakonec s kurátorským kolektivem shodli, že přehlídka má jasné sdělení, které je jistě čitelné i bez dalších komentářů. Vůči tomu se ohradila například Hito Steyerl, která v textu pro Zeit online nakonec zveřejnila svůj plánovaný příspěvek původně určený pro cyklus přednášek We need to talk (v angličtině k přečtení zde).

Otevřením documenty 15 kritické hlasy neutichly, naopak. Součástí přehlídky totiž bylo také dílo – rozměrný exteriérový banner – s názvem People’s Justice (2002), práce indonéské umělecko-aktivistické skupiny Taring Padi. Detailně jsme o kauze, zakrytí a následném odstranění díla psali ve zprávě Barbory Komarové. Taring Padi ve své oficiální reakci z 24. června přiznali svou chybu, upozornili na odlišný historický a kulturní kontext Indonésie a Německa – a vysvětlili historické pozadí vzniku díla: „Omlouváme se všem divákům a zaměstnancům documenty 15, německé veřejnosti a zejména židovské komunitě. Poučili jsme se ze své chyby a nyní si uvědomujeme, že náš vizuální jazyk získal v historickém kontextu Německa specifický význam. /…/ Obrazy, které používáme, však nikdy nevznikly z nenávisti k určité etnické nebo náboženské skupině, ale byly zamýšleny jako kritika militarismu a státního násilí. Litujeme, že jsme případné zapojení vlády státu Izrael vykreslili takto zcela nevhodně – a upřímně se za to omlouváme. Antisemitismus nemá v našich citech ani myšlenkách místo.“

Nicméně pověřená komise se shodla, že jinak než jako projevy antisemitismu detail obrazu číst nelze, což vedlo k tlaku na vedení dokumenty, aby jednak převzalo roli mediátora a jednak vysvětlilo veřejnosti, co se tedy stalo. Na počátku července také proběhlo slyšení před německým Spolkovým sněmem, kde člen ruangrupy Ade Darmawan vysvětloval celou kauzu.

Ve hře přitom byla nejen otázka další finanční podpory z vládní strany pro příští ročníky dokumenty, ale také obecně volání po větší kontrole vystavovaného umění. Obojí je samozřejmě pro uměleckou veřejnost i instituci jako takovou velkým zásahem do autonomie. Ostatně i Tereza Stejskalová ve své recenzi documenty 15 poukazovala na to, že právě relativně štědré financování umožnilo vzniknout velkému a ne zcela kontrolovanému (a proto zajímavému) uměleckému experimentu.

Jen tři dny po zmíněném projevu Ade Darmawana zaslala umělkyně Hito Steyerl organizátorům a novinářům e-mail, kde informovala o svém rozhodnutí stáhnout své video z přehlídky documenta 15. Ačkoliv ruangrupa i zmíněné umělecké kolektivy projevily nejen upřímnou snahu vysvětlit svá rozhodnutí a vymezit se proti nařčení z antisemitismu, ale i lítost nad tím, jak některá díla ve výsledku promlouvala k veřejnosti, a vyvodily z toho výše zmíněné důsledky, Hito Steyerl svůj krok zdůvodňuje takto: „Nemám důvěru ve schopnost organizátorů zprostředkovat a přeložit veškerou komplexnost problematiky. To se projevuje v opakovaném odmítnutí trvalé a strukturálně ukotvené inkluzivní debaty o přehlídce, stejně jako v neschopnosti přijmout roli mediátora.“ Zároveň se Steyerl postavila v oznámení za pracovníky, produkční a kurátorské asistentky a asistenty, kteří jsou podle ní často velmi špatně placení v kontextu množství práce, které se od nich očekává. Dodejme, že letošní documenta nakonec zahrnuje cca 1 500 vystavujících (členů a členek kolektivů i individuálních umělců a umělkyň).

Ze stejného důvodu odstoupil například z pozice konzultanta přehlídky pro případ antisemitismu Meron Mendel, ředitel Vzdělávacího institutu Anne Frankové, který v rozhovoru pro časopis Spiegel prohlásil, že organizační tým documenty 15 sice uznal problém, ale nesnažil se reálně a pořádně vyřešit obvinění, která proti němu byla vznesena. Největší díl viny pak přiřkl generální ředitelce documenty 15 Sabine Schormann.

V sobotu 9. července se pak správní rada přehlídky dohodla s ředitelkou na její rezignaci. Důvodem je způsob, jakým se documenta 15, potažmo sama Sabine Schormann, nedokázala vypořádat se sérií nařčení a kauz týkajících se antisemitského obsahu. Správní rada záhy našla náhradu v osobě Alexandera Fahrenholze, který byl ředitelem documenty 9 v roce 1992, a zároveň prohlásila, že od této chvíle se nebude již více ke kauzám vyjadřovat a naopak se bude snažit získat zpět ztracenou důvěru. Rozhodnutí nahradit Sabine Schormann kvitovala i ministryně kultury Claudia Roth, která je přesvědčena, že celá záležitost se musí dále prošetřit a z této kauzy musí být vyvozeny náležité důsledky. Otázkou je, jak se může v návaznosti na tuto kauzu změnit dosud relativně benevolentní postoj nejširší veřejnosti, potažmo politiků, vůči uměleckým přehlídkám tohoto typu. Je to totiž právě dosavadní podpora kultury a umění v Německu, co dovolovalo financovat i extrémně nákladné projekty, jako byla letošní documenta 15. Případný větší dohled nad organizací, vystavujícími i finančními prostředky by se tak jistě do budoucna mohl podepsat i na podobě přehlídky.