Jak se tvoří hranice příležitostí v uměleckém světě?

Knihou Hranice příležitostí završují socioložka Johana Chylíková a umělec Jiří Skála výzkum zaměřený na mapování ekonomického, sociálního a kulturního kapitálu studujících na vybraných českých vysokých uměleckých školách. Na výsledky výzkumu i specifika uměleckého prostředí se ptaly v rozhovoru Anna Remešová a Anežka Bartlová.

Kniha Hranice příležitostí. Foto: Archiv Jiřího Skály

Jaké byly vaše motivace k uskutečnění výzkumu, který se zaměřuje na studující z různých českých uměleckých škol?

Jiří Skála (JS): Dlouhodobě se zajímám o různé aspekty fenoménu práce, a když se dostatečně dlouho zabýváte tímto tématem, tak dříve nebo později narazíte na pojmy jako kulturní kapitál a sociální kapitál… to je neustále ve vzduchu. A někdy v roce 2018 jsme se o tom bavili s Terezou Stejskalovou. Poslala mi tehdy odkaz na jeden výzkum z Británie, v rámci něhož zkoumali sociální mobilitu v umění. Tereza tehdy zmínila, že by bylo zajímavé to zkusit i u nás. Protože pak dál už neměla kapacitu, tak jsme se do toho pustili s Johanou Chylíkovou, která má zkušenosti ze sociologického výzkumu. Terezu jsem pak požádal o úvodní text, v něm píše volně o tom, proč ji samotnou téma zajímá. Zároveň téma výzkumu sociálního původu studujících umění dobře zapadlo do mého zájmu poté, co jsem sám dokončil doktorát na téma systémová prekarita v umění (výstupem je knížka Litanie prekariátu, AVU 2020, pozn. aut.).

Johana Chylíková (JCh): Jirka mě na začátku roku 2019 přímo oslovil s požadavkem kvantitativního výzkumu. Chtěl po mně nadesignovat kvantitativní výzkum, který se má týkat kulturního, sociálního a ekonomického kapitálu studujících vysokých uměleckých škol. A vzhledem k omezenému finančnímu limitu bylo domluvené, že já udělám design výzkumu, připravím dotazník, zajistím sběr dat online a pak dodám tabulky se základními statistikami. Nejednalo se tedy o výzkum, jehož výsledkem měl být odborný článek. V podstatě jsem udělala práci agentury, která by ale stála pětkrát větší peníze… (smích)

JS: Já jsem se pak rozjel shánět školy a oslovoval jsem i mimopražské, ale neměly o to moc zájem. Říkali mi, že spolupracovat nechtějí, i když by je to nestálo nic než rozeslat dotazník studujícím. Takže nakonec jsme dotazník realizovali na AVU a po nějakém přesvědčování kývli i na FAMU. Johana ještě navrhla, že by bylo dobré, abychom pro porovnání zahrnuli nějakou VOŠ, kde by měli stejný dotazník, čímž by se ukázaly rozdíly mezi ambicemi a realitou lidí, kteří se na vysoké umělecké školy dostali, a těch, kteří si našli cestu jinou.

JCh: Vybrali jsme si jednu soukromou vyšší odbornou školu, tam se ukázalo, že to byli lidé s vyšším ekonomický kapitálem než studující na veřejných vysokých školách. Benefitem pro zapojené školy bylo to, že jsme jim pak poslali relativně unikátní a zajímavé informace o jejich studujících. Problémem výzkumu ale byla – jako je ostatně velmi často – malá návratnost dotazníků. Protože pokud se vám vrátí jen polovina a míň, tak z daných dat nelze nic zobecňovat. Zároveň, aby bylo možné s daty dál pracovat – což by určitě možné bylo –, bylo by potřeba daleko víc času. My byli omezeni jednoletým grantem z AVU. Zároveň čas jsou peníze, tak jsme se rozhodli nakonec jít cestou kvalitativního výzkumu. Požádali jsme o další grant na AVU a jeho výsledkem je tato publikace.

Víte o nějakém podobném kvalitativním výzkumu v Česku?

JCh: Bohužel ne. U nás totiž v případě výzkumu sociálních nerovností a vzdělanostních nerovností převládá kvantitativní metoda. Kvalitativní výzkum třídních nerovností u nás dělá vlastně jen Kateřina Nedbálková, která se věnuje manuálně pracujícím lidem, a trošku Irena Reifová, která se věnuje zobrazování třídy v reality show. Výzkum třídních nerovností je v Česku dost omezen na tzv. stratifikační výzkum, který je ze své podstaty kvantitativní. Co se týče vzdělanostních nerovností, tak tam to je více méně stejné.

JS: Domluvili jsme se pak, že výzkum uděláme formou individuálních rozhovorů.

V čem je podle vás kvalitativní výzkum více vypovídající? Lze říci, že kvalitativní rozhovory s devíti studujícími odráží lépe realitu na vybraných školách?

JCh: Neodráží to samozřejmě celou realitu, ale vybírali jsme záměrně respondenty a respondentky tak, aby reprezentovali různé obory, různé školy, rozličná umělecká média, půl na půl jsme mixovali gender, a tím, že Jirka některé lidi zná, tak jsme i plus minus odhadli a namixovali, z jakého jsou sociálního prostředí.

JS: Taky se nám podařilo obsáhnout ve výsledku asi všechny umělecké školy u nás. Tím, jak je studium na mnoha školách rozdělené na bakalářské a magisterské, tak ve výsledku mají respondentky a respondenti zkušenosti dost široké. Ukázalo se nakonec, že zkušenosti devíti lidí je dostatek materiálu, ze kterého jsme byli schopni napsat celou knížku.

JCh: Myslím, že by se z toho daly napsat ještě tak další dvě tři kapitoly, ale zaměřili jsme se na témata, která nám z rozhovorů vylézala hned od počátku. Například otázka aspirací a motivací.

Kniha Hranice příležitostí. Foto: Archiv Jiřího Skály

Právě kategorie „aspirace“ je velmi zajímavá. Mohli byste trochu rozvést, jak jste s tím v rozhovorech pracovali?

JCh: Když jsme se ptali respondentů a respondentek na to, z jakého jsou sociálního prostředí a jak vnímají studium umění, tak jsme velmi rychle narazili na otázku motivace a směřování. Všichni umělci samozřejmě řeší, jak a kde se uplatní… A ambice souvisí s backgroundem jak ekonomickým, tak i kulturním a celkovou podporou v rodině. Ukázalo se, že podpora v rodině, nejen finanční, ale i morální, zejména důvěra, je strašně důležitá.

Téma aspirace a motivace je určitě důležité i kvůli diskusím o soutěživosti, která v současném českém umění stále probíhá…

JCh: Nevěnovali jsme se přímo otázce soutěživosti, zazněla sama jen v jednom případě, ale to bylo asi i tím, že na to nebylo tolik času. O toxickém prostředí a roli sociálních sítí pak jeden respondent mluvil. Ale téma aspirací obecně přicházelo nějak samo, když jsme se s nimi bavili o tom, jaký si dali cíl…

JS: V druhé vlně rozhovorů se celkově začaly ukazovat takové věci jako vliv sociálních sítí na motivaci a pracovní nasazení a tak podobně… To by bylo asi na samostatnou studii. Mě hodně překvapilo, jak velkou roli aspirace hraje. Ukázalo se nám tak, že člověk může být i z nižší sociální třídy, ale může uspět, pokud má aspiraci, tedy motivaci, ambice…

JCh: V tomto kontextu je zajímavé, co jsem četla v několika zahraničních studiích o dělnické třídě. Zejména v USA a Británii je právě dělnická třída nositelem meritokracie. Věří, že když budou dřít, tak to někam dotáhnou. Právě jeden z respondentů, kterého zmiňujeme v kapitole o aspiracích, ukazuje tento vzorec: Mám tady příležitost, rodiče mě v tom podporují, takže musím makat a svou příležitost vyždímat na 150 %.

Objevilo se v rámci výzkumu něco nečekaného, překvapivého?

JCh: Ukázalo se velmi jasně, že zásadní je alespoň nějaká míra ekonomické podpory z rodiny. Bez ní studovat v podstatě nejde. Ale pokud aspoň nějaké ekonomické zázemí existuje, tak podstatnou roli hraje právě to morální zázemí, tedy morální podpora rodiny a její důvěra ve schopnosti studujícího něčeho v umění dosáhnout.

JS: Zajímavé je také téma genderu ve vztahu k vlastní identitě původu z dělnického prostředí. Jak s tím pracují muži a jak ženy a jak se to vztahuje k jednotlivým médiím umělecké tvorby.

JCh: Jedna respondentka nám popisovala, že se nemalovala, nechodila hezky oblečená, protože měla pocit, že „příliš feminní“ podoba ji diskvalifikuje z prostředí oboru umění, který studuje.

Zaujal nás poznatek, že kategorie genderu je ve výsledku silnějším určujícím motivem než socioekonomický status…

JCh: To je proto, že uvědomění si vlastního genderu je v podstatě stoprocentní. Lidé se k nám chovají podle (usuzovaného) genderu a my to reflektujeme. Kdežto v případě třídy v Česku, jakožto postkomunistické zemi, se do jisté míry předstírá, že nic jako třída nebo socioekonomické dělení společnosti neexistuje. Taky z toho plyne, že si z lidí z nižších vrstev děláme srandu: „já nejsem socka“… Právě fakt, že se téma třídy objevuje převážně na rovině humoru a jinak skoro ne, nás upozorňuje na to, že jde do velké míry o vytěsněné téma.

JS: Vidím v tom součást maloburžoazní morálky: o původu se nemá mluvit, důležité jsou ambice a nasazení… makáme a kdo chce, ten se někam dostane.

V tomto smyslu se objevuje i otázka morálního soudu, tedy hodnocení statusu ostatních a porovnávání se…

JS: Právě v tom se nejvíc ukazují sociální vztahy obecně. Ono se to objevilo spíš jako obranná reakce, ve chvíli, kdy jsme se s jedním respondentem bavili o tom, jak vnímá úspěch, tak se tam objevila křeč a reagoval morálním soudem ostatních.

JCh: Jde o coping strategy, strategie vyrovnávání se s nějakým traumatem…

JS: Přesně tak, a právě v tom, jak ji kdo realizuje, se ukazuje sociální původ. To je zajímavé sledovat.

Je možné říci, že se jedná o určitá specifika uměleckého prostředí?

JCh: To nevíme, my jsme výzkum dělali jen na umělcích. Ale je pravda, že i další texty zabývající se třídou, které jsem četla v poslední době, například zmiňují roli motivace a aspirace jako něčeho obecně důležitého.

Specifické zde nejspíš bude to, že skoro všichni se na začátku potýkali s odporem rodiny. Výběr studia na umělecké škole schvalují v podstatě jen rodiče, kteří sami mají něco s uměním společného, jsou sami umělkyně a umělci anebo dělají podobný obor. Umění je chápáno ve společnosti jako extrémně finančně a společensky nejistá profese.

JS: Zároveň s tím souvisí i to, že pokud člověk z nižší společenské vrstvy chce studovat umění, musí přistoupit na to, že některá tvůrčí média jsou pro něj „výhodnější“, typicky malba. Umožňuje totiž společenský růst i někomu z nižší vrstvy, pokud má aspoň minimální ekonomické zázemí a ambici, jak jsme o tom mluvili. Ukázalo se, byť se to nedá úplně generalizovat, že v některých případech, aby studující mohli dál studovat na umělecké škole, tak změnili obor a přešli na malbu.

Sociálně podmíněná medialita…

JCh: Taky bylo jasné, že právě studující z komerčně úspěšnějších oborů jsou si toho dobře vědomi a nespoléhají jen na svou tvorbu, ale aktivně networkují, pracují cíleně také na širokém sociálním kapitálu, vědí, že jde o byznys.

JS: Na AVU se to pak odráží v důrazu na dřinu a na to, aby studující – nejvíce v sochařských, ale právě i v malířských ateliérech – měli prostor pro práci přímo ve škole, místo, kam chodí pravidelně a kde pracují. To znamená, že pak na jedné straně máme post-studio practice, tedy tvorbu, která se nemusí nutně odehrávat v ateliéru, je to volnější, a pak ateliéry se studio-based tvorbou. To pak zase může vést k tomu, že si navzájem nerozumí v tom, co znamená umělecká praxe.

Exposed, Jirka Skála ft. Hynek Alt a Aleksandra Vajd, fotografická série, 2023

Pokud komunikujete výstupy výzkumu, nebo se je chystáte komunikovat s vedením zainteresovaných škol, co by podle vás mohl být výsledek přenesený do praxe? Jde například i o to, aby na škole dostaly větší prostor předměty nebo výuka obecně zaměřená na to, co přijde po absolvování studia?

JS: O tom se mluví už dlouho a myslím, že nikdo moc neví, jak na to. Zdá se, že to je vlastně trochu víc „živnost“, takže vyžaduje velmi individuální přístup a nedá se vytvořit nějaká univerzální šablona. Takové nastavení je třeba dělat velmi citlivě. Možná kdyby to byl jeden povinný předmět, tak by to mohlo fungovat, jako nějaké základy podnikání… Pokud to ale nebude povinné, tak tam nikdo chodit nebude.

Protože je to moc pragmatický přístup k tvorbě?

JS: Na AVU už jednou takový pokus byl, ale studující tam nechodili, protože v době studia je zajímají jiné věci. Teprve později mi říkali, jak by to ocenili.

Je ještě něco, co jste zjistili z výzkumu, co by bylo aplikovatelné pro praxi? Třeba zda může chybějící motivaci z rodiny dodat vyučující?

JCh: To nevíme, nezaměřovali jsme se na to, ale myslím, že lidé bez podpory rodiny se možná na školu ani nedostanou, anebo je takových případů velmi málo a školu s větší pravděpodobností nedokončí.

JS: Důležité je také říct, že jsme pro výzkum zvolili respondenty a respondentky, kteří už o studiu něco vědí a ví trochu, co chtějí. Mluvili jsme proto se studujícími z posledních ročníků. A když jsem v rámci prvního výzkumu žádal AVU o výstupy počtu studujících, zjistil jsem, že většina studujících, kteří školu nedokončí, opustí studium v prvních dvou letech. A to většinou na vlastní žádost, ne z důvodu nesplnění studijních povinností. To jsme předtím nevěděli. Nabízí se tak otázka, co by se stalo, kdybychom tento fakt zohlednili ve výzkumu, protože by bylo zajímavé zahrnout i ty, kteří školu opustí z různých důvodů, a zjistit tak, jak jsou na tom s ekonomickým, kulturním a sociálním kapitálem.

Ohledně otázky o implementaci: Je jasné, že změnit nastavení školy můžeme, ale absolventi stejně budou zápasit s nastavením uměleckého světa, se kterým se potkají po škole. Jeden můj oblíbený britský psychiatr, David Smail, tvrdí, že sice můžeme léčit lidi, ale pak je vypustíme do toho stejného světa, který jim ty dané problémy způsobil, a jsme tam, kde jsme byli… Proto podle něj psychoterapie moc nefunguje a je třeba nejdřív změnit společenský systém. Takže v rámci školy je to možná podobné: existuje zde silně konkurenční prostředí postavené na individuálním výkonu. Velká část problému začíná samozřejmě už uvnitř škol samotných.

Bylo by možné udělat podobný výzkum mezi vyučujícími? A zjistit, zda i oni replikují určitý přístup k umění, protože na vysokých uměleckých školách vyučují lidé, kteří jsou převážně dobře zajištění…

JCh: To se obávám, že moc nepůjde, protože u vyučujících není možné zajistit anonymitu. Ale myslím, že diskriminace na základě sociálního původu mezi nimi neprobíhá. Spíš na základě hodnot. Měli jsme případ respondentky, která se dostala do sporu s vyučujícím kvůli svému zájmu o feminismus. Nešlo o střet kvůli jejímu genderu, ale kvůli jejímu zájmu o genderová témata.

JS: Sociální nerovnost se asi může projevovat nepřímo v hodnotové neshodě, například u přijímacích pohovorů, kdy vyučující vidí, že by si třeba nerozuměli – to ale nemáme nijak podložené.

---

Johana Chylíková je socioložka. Pracuje jako odborná asistentka v Českém sociálněvědním datovém archivu v Sociologickém ústavu AV ČR. Vyučuje sociologii na Katedře filozofie na Technické univerzitě v Liberci. Publikovala studie z oblasti sociálněvědní metodologie v českých a zahraničních odborných časopisech a knihách, v současné době se zabývá kvalitativním výzkumem socioekonomických nerovností.

Jirka Skála je výtvarným umělcem, spisovatelem, vysokoškolským učitelem dlouhodobě žijícím a pracujícím v Praze. Ve své umělecké praxi se zaměřuje na médium fotografie a performance. Také se dlouhodobě věnuje esejistické a povídkové tvorbě. Většina jeho úsilí směřuje k tématům proměny práce a volného času v podmínkách východní Evropy. Zaměřuje se na prolínání těchto dvou aktivit a na to, jakým způsobem se stávají zdrojem nových forem vykořisťování, dominance a ponížení. Ve svých uměleckých výstupech se snaží o nalezení adekvátních způsobů rezistence nebo o silná metaforická zobrazení.

---

Johana Chylíková – Jirka Skála, Hranice příležitostí, AVU 2023, 130 stran, 250 Kč.