Jen Kratochvil: Očekávání zvenčí jsou nesouměřitelná s realitou

Prinášame rozhovor s riaditeľom bratislavskej Kunsthalle Jenom Kratochvilom, ktorý v tejto funkcii pôsobí už približne rok. Rozhovor, ktorý s ním viedla Miroslava Urbanová, sa dotkol tém ako výstavný program inštitúcie, budovanie nového tímu, spolupráca s Cenou Oskára Čepana či otázky financovania.

Foto: Paula Malinowska

Stretávame sa približne po roku od tvojho nástupu do funkcie riaditeľa Kunsthalle Bratislava. Prekvapilo ťa niečo v rámci slovenskej inštitucionálnej prevádzky?

(smiech) Překvapení mě čekala celá řada. Kunsthalle byla a stále je plná kostlivců ve zdech a skříních v různých stavech rozkladu. Jako by tam fungovalo nějaké institucionální zakletí. Lidé z nezávislého sektoru do institucí obecně nechtějí, to je v našem prostředí bohužel fakt, přijde pak ale určitý moment, kdy si řeknou, že to vyzkouší a zjistí, že freelance prekariát vlastně není až tak špatná věc. Existuje totiž časoprostorový zlom mezi tím, jak věci plynou venku a jak uvnitř. Z pohledu zvenčí jsme zvyklí kritizovat nedostatečnou aktivitu institucí, nedostatečný dosah, nedostatečnou ambicióznost programu, přitom prakticky není reálné nahlédnout do přediva nastavení institucionálních procesů. V principu tu člověku přistávají pod nohy obrovské železniční pražce skoro na každém kroku. A tím nemyslím běžné každodenní starosti jaké známe v nezávislé kultuře, ale plnou váhu kafkovských zámků. To je ale něco, na co si člověk zvykne a nějakým způsobem s tím pak už dál počítá. 

Hovoríš o procesoch vo vnútri inštitúcie alebo v jej vzťahu k zriaďovateľovi, v prípade Kunsthalle Ministerstve kultúry SR?

To jsou neoddělitelné věci. V momentě, když nastoupíš, a všimneš si prvních největších problémů, máš pocit, že je všechno v pohodě, protože na to nejsi sám, kolem je přece komplexní institucionální struktura, zajišťující funkčnost a umožňující zlepšení v případě správné navigace. A pak, po prvním setkání s ministryní, kdy se sliby po jejím odchodu z místnosti vypínají, nastupuje realita byrokratického aparátu a s ní i start postupného probouzení. V tomto ohledu jsme ale vůči systému všichni podobně bezmocní, ať už se jedná o ministryni nebo zaměstnance státní instituce. 

Ač se nám snaží ze strany zřizovatele na různých úrovních pomoct, jejich možnosti jsou zkrátka extrémně limitované. Očekávání zvenčí jsou zkrátka nesouměřitelná s tím, jak věci v reálu plynou. Je proto podle mě určitě nezbytné, aby lidé z nezávislého sektoru častěji obsazovali institucionální pozice. Můžou totiž malými kroky ve vytyčeném časovém horizontu provést změny, které kolegové přirostlí ke svým židlím už nepovažují za smysluplné. Lidé, kteří si zvyknou na institucionální provoz mohou po čase začít ztrácet perspektivu. Za krátkou dobu několika let se sice nedá dosáhnout na větší změny, ale dají se nastavit procesy, na které mohou další navázat.

Grafická dizajnérka Ľubica Segečová & Lukáš Kollár vytvorili novú vizuálnu identitu pre Kunsthalle Bratislava.

Čo je pre teba prioritou pri nastavovaní spomínaných procesov? 

Momentálně probíhá transformace instituce na nejrůznějších úrovních, počínajíc kosmetickými úpravami: postupné spuštění nové vizuální identity, nový informační systém na budově. Další transformace se děje uvnitř týmu. Většina z lidí z původní sestavy tu není – dostala se na lepší/jiné pracovní pozice nebo potřebovali změnu. Vzniká nový tým. A v neposlední řadě se také procesuálně proměňuje formát výstavního programu. A to je jen pár věcí z mnoha. 

Udrelo mi do očí, že s výnimkou priestorov bývalého LABu (dnes A Window) program Kunsthalle na webstránke zatiaľ chýba. Mal si ambície robiť väčšie skupinové výstavy – prečo sa to nedarí pokryť?

Výstavní program pro tento rok vznikl loni někdy na přelomu března a dubna. Pak se začal postupně připravovat a stál asi na pěti dramaturgických liniích jak uvnitř instituce, tak mimo ní, skrze spolupráce s dalšími partnery a s důrazem na veřejný prostor. Mezitím probíhala komunikace s ministerstvem o představách a potřebách rozpočtu, kde se postupně zužovaly možnosti, až jsme se nakonec dostali k existenčnímu minimu. Máme sice k dispozici rozpočet přímo delegovaný na program, který Kunsthalle předtím neměla, nicméně tato částka umožňuje realizaci výstav v „A Window“ a počítá s jednou větší sólovou výstavou v hlavním prostoru. Zbytek jsou pak partnerské projekty –  jako třeba Cena Oskára Čepana (COČ) a další. Vzhledem k tomu, jak malá je místní scéna a jak nedostatečné je institucionální zajištění nezávislé kultury, mi přijde důležité snažit se, aby se v instituci potkávaly i jiné umělecké disciplíny než jen vizuální umění. Letošek bude teaserem pro představení různých modelů spolupráce, například s hudebními a s tanečními festivaly až po spolupráci s platformami, které se zabývají módou nebo designem. Půjde buď o dočasné formáty nebo výstavy. 

Nastavoval si v rámci nového vizuálu inkluzívnejší prístup k informáciám v online priestore?

Digitální či video výstupy budou kompaktnější, každý projekt už nyní má a bude mít fokusovanější digitální odraz. To souvisí i s mnohem funkčnější, přehlednější a aktuálnější novou verzí webu Kunsthalle od Lubicy Segečové. I když jsme v době pandemie zjistili, že digi svět vlastně až tak inkluzivní také není, ale to je jiné téma. Co je důležité říct – a souvisí to s předchozí otázkou o nezveřejněném programu na tento rok nebo určitou nejasností celého procesu transformace navenek –, je to, že mi nejde o nějaký okamžitý efekt s ohňostrojem. Ještě pár let zpátky jsem si vždycky říkal, že je třeba věci plně dotáhnout, než se s nimi jde ven. Ale takový přístup v tomto případě je jen velmi obtížně aplikovatelný. Jdeme krok za krokem a tím pádem některé věci vypadají jen napůl dokončeně nebo chaoticky, ale to je daň, kterou naše renomé musí udržet, abychom v horizontu tohoto roku měli všechno funkční.

Anetta Mona Chişa & Aleksandra Vajd: Pharmacopoeia, kurátor: Jen Kratochvil, A Window, 4. 3. 2022 — 21. 4. 2022, Foto: Leontína Berková

Ty sám si kurátorsky zastrešil viaceré výstavy v Kunsthalle. Plánuješ v tom pokračovať alebo skôr pozývať externých kurátorov? Súčasťou interného tímu je kurátorka Lýdia Pribišová, aká bude jej úloha?

Lýdia má svou dramaturgickou linii, která se zaměřuje na veřejný prostor skrze performativní, diskurzivní a komunitní projekty. Brzo se o něm zveřejní více informací. „A Window“ funguje v protnutí mých projektů ve spolupráci s externími kurátory. Je pro nás nezbytné přinášet lidi zvenčí s jejich svébytnými postoji. Vzhledem k tomu, že je to první rok mého programu, moje jméno se tam letos bude objevovat častěji. To ale rozhodně nebude klíčem nebo dlouhotrvajícím modelem, spíše momentálním nastavením dramaturgického směrování instituce postaveném na kompromisu proti původním a mnohem ambicióznějším plánům.

Jednou z personálnych zmien bol odchod Daniely Čarnej z edukačného oddelenia Kunsthalle. Mne sa zdalo, že v Kunsthalle je aj vďaka nej edukácia silne orientovaná na detské diváky/divačky. Aké zmeny plánuješ na tomto oddelení?

Edukační nebo diskurzivní program pro mně není kolaterální věc, ale rovnocenná kurátorská linie dramaturgie instituce. Na edukačním oddělení zůstává Lucie Kotvanová, kterou Daniela vyškolila. Důraz na dětského diváka je pro nás důležitý, ale bez dalších věkových a profesní kategorií je absolutně nedostačující. Jako druhý člověk do edukačního oddělení nastoupila Jelisaveta Rapaić jako kurátorka diskurzivního programu. Připravuje sérii aktivit ke každé výstavě. Zároveň pracuje na programu, který je nezávislý od samotného výstavního programu. Externí kurátory/kurátorky zveme i k přípravě diskurzivních programů. Ve spolupráci s Goethe Institutem vzniká projekt, na kterém spolupracují psychoterapeut Jano Ballx s Borisem Ondreičkou. Chceme akcentovat důležitost diskurzivního programu i jeho umístěním v prostoru, kdy se hlavní výstavní sál transformuje do přednáškové místnosti se specifickou instalací, která bude platformou pro nové programy. 

Anetta Mona Chişa & Aleksandra Vajd: Pharmacopoeia, Kurátor: Jen Kratochvil, A Window, 4. 3. 2022 — 21. 4. 2022, Foto: Leontína Berková

Okrem diskurzívneho programu sa Jelisaveta Rapaić v edukačnom tíme stará aj o PR inštitúcie. Robil si zmeny v zamestnaneckej štruktúre, prerozdelení úloh?

Všechno je v procesu a organizační struktura vzniká organicky podle potřeb a dispozic nového týmu a instituce samotné. Paralelně probíhá formování dramaturgie a testujeme, jak její realizaci personálně rozdělit. Cílem je, aby tým byl dostatečně horizontálně rozvrstvený a soběstačný, abychom nemuseli jít linku jednoho autoritativního hlasu. Což s novým týmem začíná být možné. Původní tým, ač skvělý, byl příliš zvyklý na autoritativní vedení, a ve chvíli, kdy jsem jim je odmítal plně nabídnout, přicházelo zmatení a zábrany přijmout zodpovědnost naplno a nečekat jen na zadané úkoly. Je extrémně složité na Slovensku najít lidi, kteří budou ochotní existovat se státním platem a přitom budou mít dostatečný rozhled, zkušenosti nebo schopnosti pro to, aby do své pozice vnesli invenci, kterou tento typ instituce potřebuje. 

Nepríde ti spájanie pozícií rizikové vzhľadom na možnú prepracovanosť, vyhorenie a pod.?

V ideálním případě – kdybych mohl adekvátně zaplatit každého z kolegů a kolegyň, kdyby všichni od uklízečů a uklízeček po kurátory a kurátorky, ekonomy a ekonomky nemuseli mít další práce, což všichni mít musíme – by celá situace vypadala trochu jinak. A pokud jde o přepracovanost a vyhoření, jak správně upozorňuješ, to hrozí ve státním sektoru stejně jako v tom nezávislém. A bohužel po pandemii a v současné geopolitické situaci nikdo z nás není dostatečně vybaven plnohodnotnou rezistencí vůči stresu, který se kumuluje spolu s ne vždy plně uspokojivou prací. Za poslední rok bych těžko mohl jmenovat někoho z blízkých kolegů, kolegyň či přátel, kteří neprošli fází depresí, často až nutné medikace. Nikdo na tom asi teď nejsme úplně nejlíp. Je zásadní si říct, že je úplně ok se necítit dobře a dát takovému stavu prostor a péči. Přesto, abych se vrátil k tvé otázce, snažíme se v rámci týmu pravidelně diskutovat, jestli se věci dají nebo nedají zvládat a pokud někdo směřuje k větší zátěži, která by časem mohla vést k vážnějším následkům, musíme si společně pomoct.

V rámci tvojho vypočutia počas výberového konania padla viackrát otázka o tom, ako ty sám zvládneš zladiť pedagogickú činnosť s postom riaditeľa Kunsthalle. Je to pre teba udržateľné? Ako dlho sa vidíš vo funkcii v Kunsthalle?

Vůbec si netroufám říct jak dlouho v Kunsthalle zůstanu. Důležité je, aby člověk neztrácel perspektivu tím, že sedí na jedné židli a za den má podepsat sto tisíc zbytečných kusů papíru. Kontakt s mladými lidmi, se studenty a studentkami, ač to zní jako stařecké klišé, je něco, co je pro mně extrémně dobrá synergie k vybalancování této situace. 

Anetta Mona Chişa & Aleksandra Vajd: Pharmacopoeia, Kurátor: Jen Kratochvil, A Window, 4. 3. 2022 — 21. 4. 2022, Foto: Leontína Berková

Na edičnom poste prebehli personálne zmeny tiež – Erika Vilíma nahradila Denisa Tomková. Máte stále publikačné ambície?

Nemáme na to momentálně prostředky ani kapacity. Navíc všechny plány nemohou vycházet centrálně ode mě – v momentu, kdy budou mít kolegové a kolegyně nápad, tak to můžeme vygrantovat. To chce ale čas a napřed stabilizaci základních úloh. Potřebujeme se teď soustředit na diskurzivní a výstavní činnost. Publikační aktivity v ohledu k těmto úlohám, přinášení překladů zahraničních textů relevantních k výstavnímu programu nebo časem i vedení diskurzivní textové online platformy, to vše už je v procesu. Ale opět, jde to postupně.

Ako sa ti darí na poli fundraisingu? 

Fundraising řešíme všichni po osách svých projektů. Je pro nás samozřejmě komplikované, že nemůžeme dosáhnout na podporu Fondu na podporu umenia (FPU) a kvůli krátké době samostatnosti instituce ani na evropské granty. Privátnímu sponzoringu se zatím věnuju sám a od tohoto roku se nám spustí první spolupráce s novými partnery. Konkrétní informace se zveřejní brzy. 

Výstava finalistov*tiek Ceny Oskára Čepana 2021 v Kunsthalle Bratislava, 2021. Foto: Leontína Berková

Premýšľaš po kontroverzii ohľadom spolufinancovania COČ o tomto aspekte inštitucionálnej prevádzky inak? Pod kontroverziou myslím na búranie Istropolisu developerom, ktorý spoluorganizuje COČ. Aký je tvoj pohľad na túto udalosť?

Celá diskuze kolem Istropolisu není lokální příběh, je to univerzální příběh. Nedávno jsem o celé věci znovu četl nějaké články a často se v nich zmiňuje klasický argument o generačním problému s architekturou, která vznikla před rokem 1989. Tedy o skutečnosti, že vazbu k tzv. normalizační architektuře bude mít generace mých rodičů vždy spojenou s opresivním systémem, v jehož působnosti vznikala. Zatímco pro nás bez oné zkušenosti jde spíš o architektonické kvality stavby a jistou míru nostalgie. Ten argument má hodně děr, stejně jako celá tahle diskuze. 

Co mi přijde nejvíc zkratkovité, je, že chceme po developerovi, aby se nechoval jako developer. My máme vyžadovat skrze nástroje demokratické společnosti po státu, regionu, městě, tedy po lokální i státní politický reprezentaci, aby se starala o kulturní dědictví v daném prostoru. Pokud selhávají, jsou náchylní ke korupci nebo selektivnímu vidění, není to chyba developera, ale nástrojů politického systému. Potřebujeme větší společenskou diskusi a apel na zvolenou reprezentaci, aby se takovéto situace řešily na jiné úrovni.

To, že developer bourá Istropolis pro mě není téma, tohle je z principu developerův úkol. Nejde o chybu a selhání developera, jde o to, že žijem v agresivním kapitalismu, kde k takové situaci vůbec může dojít a kde se stát nepostará ani o svoje kulturní instituce, ani o svoje kulturní dědictví. A v takovém případě pak kulturní instituce pomoc od soukromého sektoru jasně potřebuje. V tomhle úzkém prostoru je dost těžké se k této problematice vyjádřit komplexněji. Jen na závěr bych přece jen rád dodal, že mi vlastně přijde hodně legrační, že se v lokální umělecké ceně našel pro spoustu lidí terč filtrování frustrace z problému, dalece přesahujícího lokální příběhy.

Hovoríš o generačných rozdieloch, ktoré podmieňujú odlišné pohľady na vec. V rámci COČ vznikli napätia, ktoré eskalovali do otvorených listov zo strany štvorice finalistov*iek, riaditeľky súťaže Lucie Gavulovej a laureátky, hoci šlo o súťaž rovesníkov*čok. Kunsthalle nevydala k situácii žiadne oficiálne stanovisko, ty si však sám bol jedným z kurátorov. Ako situáciu spätne reflektuješ?

Odpověď od ředitele instituce je, že se nemůžu a nechci negativně vyjadřovat o žádném z finalistů a finalistek ceny. Ti jsou vybíráni nezávislou porotou. Já zároveň nemůžu kritizovat výsledek ceny, protože vychází z nastavené struktury instituce COČ, se kterou Kunsthalle spolupracuje a hostí ve svých prostorech. Jako kurátor výstavy můžu říct, že šlo o extrémně problematickou spolupráci, kterou v různé míře zažila jak zbývající čtveřice finalistů a finalistek, tak Lucia jako ředitelka ceny a kurátorka výstavy i týmy obou zapojených institucí. Určitě je chyba i na naší straně. Jistě se některé situace daly mediovat transparentněji. Bohužel, určité situace jsou paralyzující a člověk na ně navzdory zkušenostem není připravený. Hodnota uměleckých cen není o medializování soupeření, ale o tom, že skupina vybraných umělců a umělkyň dostane stipendium na vznik nových děl a produkční podmínky pro realizaci a prezentaci. A to je podle mě v důsledku pro tenhle ročník jediný důležitý výstup: tedy skutečnost, že vzniklo pět relevantních děl. To, že to mělo toxický podtóny je něco, na čem musíme my a COČ pracovat, abychom se vyvarovali opakovaní podobných situací v budoucnu. Změny už jsou v procesu a o nových krocích ceny bude jistě brzy slyšet.

Ondřej Houšťava, Kompozícia I., Cena Oskára Čepana: All In. At least, a Possibility, kurátori: Lucia Gavulová a Jen Kratochvil, Kunsthalle Bratislava, 2021, foto: Leontína Berková

V rámci tvojej koncepcie riadenia pri výberovom konaní si spomínal, že chceš vytvoriť v Kunsthalle komunitný priestor. Pre mňa tento aspekt vo výstave k COČ zlyhal aj v rámci finálnej inštalácie.

Tohle je bohužel poměrně běžná situace u jakékoliv umělecké ceny pro mladé umělce, umělkyně. Ač jsou třeba i jejich praxe komunitně orientované a jejich rétorika nutnosti přesahu osobního ega rozhodně rezonuje, bohužel mnohdy dojde, třeba i jen podvědomě, na zdůraznění osobního prostoru vůči zbytku skupiny. S odmítnutím spolupráce ze strany kohokoliv ze zapojených je pak prakticky nemožné konsensuální propojení a komunitní systémy aplikovat. 

Plánuješ zapojiť do programu a budovania spomínanej komunity vysoké školy? Spoluprácu s nimi si tiež avizoval ako jeden bod svojho plánu.

To je další selhání na základě finálního rozpočtu. Měli jsme naplánovanou a rozpracovanou sérii výstav s ateliéry z různých vysokých škol z různých zemí v regionu. Mělo jít vždy o setkání tří ateliérů spojených spíš typem koncepčního myšlení, než skrze média nebo disciplíny, které měly na základě semestrálního zadaní dát vznik kolektivnímu projektu. Všechny výstavy byly nastavené, ale bohužel to finančně není možné realizovat. Letošní výstavní program jsou zkrátka úryvky z původního plánu. Druhou linií měla být přímá spolupráce s Vysokou školou výtvarných umení v Bratislavě na prezentacích uměleckých dizertačních prací. Pravděpodobně se nám podaří realizovat jednu, v ideálním případě i víc výstav z téhle linie. 

S akými zahraničnými inštitúciami sa snažíš nadviazať spoluprácu?

Plánů bylo hodně, nakonec budeme tenhle rok spolupracovat s Kunsthalle Wien na nové verzi jejich výstavy Do Nothing, Feel Everything, která se otevře v létě a s pražskou Galerií Rudolfinum na sólové výstavě Paula Maheke ke konci roku. 

Tamara Kametani, Koniec v troch častiach (časť prvá), Cena Oskára Čepana: All In. At least, a Possibility, kurátori: Lucia Gavulová a Jen Kratochvil, Kunsthalle Bratislava, 2021, Foto: Leontína Berková

Mal si ambíciu oživiť ponurý vstupný priestor do Kunsthalle, deklaroval si záujem o spoluprácu so zahraničným architektonickým štúdiom – ako tento plán pokračuje?

Nápad s architektonickým studiem byla ambice v době, kdy jsem nevěděl, co je slovenské institucionální prostředí. (smiech) Záměrem je, trochu racionálněji – přes nový informační a navigační systém a přes určité typy výstav a eventů ve spolupráci s jinými institucemi – víc využívat foyer a schodiště. Pro mě jsou to extrémně funkční prostory v ohledu k jejich přirozené niterné performativitě, skoro až teatralitě. Schodiště vytváří amfiteátr, kde se mohou odehrávat jak diskurzivní, tak performativní projekty. Snažíme se v součinnosti s Národným osvětovým centrem (NOC) změnit vstup do budovy, který teď vypadá jako vchod do věznice nebo do daňového úřadu. NOCka plánuje kavárnu – uvidíme, jak to dopadne. Potřebujeme vytvořit pro diváka, který nezná prostředí Kunsthalle, možnost pochopit, že naše dveře vedou do kulturní instituce.

Máš obavy, podobne ako napr. riaditeľka Slovenského banského múzea Zuzana Denková, ohľadom zdražovania a zmien inštitucionálnej prevádzky, čo sa týka aktuálneho zvyšovania ceny za energie a pod.?

Původní vizí Kunsthalle, kdy se povedlo jí grassroot movementem a mediálním tlakem etablovat, byl exponenciální růst. Když dostali všechny výstavní prostory Domu umění, tak asi i moje předchůdkyně měla představu, že časem bude možné dělat paralelně výstavy na všech patrech. Pro mě, po ujasnění si reality věcí, bylo jasné, že druhé patro pro nás nedává smysl. To se potvrdilo finálním rozpočtem pro tento rok. Na začátku druhé poloviny loňského roku jsme druhé patro předali NOC. Předtím se tam řešily primárně pronájmy, častokrát prezentované pod hlavičkou Kunsthalle, což bylo naprosto nepřijatelné. Tím se nám vloni na měsíc a půl výrazně snížily náklady, a tím, že šly ceny energií nahoru, tak se to vyrovnalo. Co k tomu dodat…

V rámci solidarity s Ukrajinou ponúkajú aj kultúrne inštitúcie rôzne druhy pomoci, chystáte niečo aj v Kunsthalle Bratislava?

Symbolická gesta jsou jedna věc, to jsme na začátku udělali asi všichni. Teď je čas na synchronizovanou podporu ze stran kulturních institucí. Původně jsme plánovali iniciovat dialog mezi institucemi sami, pak přislo FPU s vlastním systémem, na kterém budeme participovat. Každý máme něco, co můžeme nabídnout. Musíme se bavit, co dovedeme udělat společně. Ten problém tady bude dost dlouhou dobu a je třeba se vyvarovat situace, kterou známe ze začátku pandemie, kdy napřed každý běžel pomáhat, aby se po pár týdnech nebo měsících vyčerpal a na všechno se vykašlal. Pomoc musí být systematická, dlouhodobá a musí být vymyšleny strategie, jak ji správně distribuovat a dostat ji k lidem, kteří ty prostředky skutečně potřebují. Přestože jsme nyní zatím relativně sjednocení v názoru, komu je třeba pomoct, je zásadní si uvědomit, že oběti jsou na všech stranách – a kvůli jednomu diktátorovi nemůžeme hned plošně odsoudit Bělorusko a Rusko. Což je postoj, který už teď polarizuje, a to jsme teprve na začátku. Spoustu je toho ještě před námi. Co je ale snad neoddiskutovatelné poučení z 20. století, je skutečnost, ze s kolektivní vinou si není úplně záhodno pohrávat. 

Jen Kratochvil  je kurátor a kritik, od února 2021 je ředitelem Kunsthalle Bratislava. Vystudoval teorii a dějiny umění na pražské UMPRUM. Spolupracuje s muzei i nezávislými výstavními prostory. Společně s Hynkem Altem vede ateliér Fotografie a nových médií na FAMU. Spoluzaložil a společně s architektkou a kurátorkou Laurou Amann vedl vídeňskou platformu Significant Other (2017 - 2021).

Foto: Paula Malinowska, Leontína Berková

Grafický návrh: Ľubica Segečová & Lukáš Kollár