Make art not war

Dění na současné umělecké scéně Ukrajiny není pro české publikum zrovna snadné sledovat. Jedinou možností prozatím zůstává vypravit se přímo do center dění – Kyjeva, Lvova nebo Charkova, přičemž v posledně jmenované lokalitě nedávno proběhlo druhé Bienále mladého umění, na němž bylo prezentováno pět desítek umělců, umělkyň a uskupení, a poskytlo tak ucelený obraz toho, čím žije současná ukrajinská umělecká scéna. V následujícím příspěvku se Martin Vaněk věnuje aktuální společenské a kulturní situaci na Ukrajině a hledá odpověď na otázku, jakým způsobem z ní umění čerpá, jak je ovlivněno tím, co se kolem děje, a jaká jsou jeho východiska a pozice.

Serhij Hryhorjan, Zimní zahradničení, 2014, Bienále mladého umění, Hotel Charkov

Make art not war

Důvodů, proč je současné i nedávné umění Ukrajiny pro české publikum dosud spíše neznámé, je hned několik. Naše rozsáhlá síť státních i regionálních galerií, včetně olomouckých projektů SEFO a CEAD, zůstává vůči našim někdejším sousedům, a v případě dnešní Zakarpatské oblasti i bývalým krajanům, spíše lhostejná, jelikož se kurátoři a kurátorky v rámci různých zahraničních spoluprací obracejí stále raději na západ či na úzce vymezený středoevropský prostor, do něhož v naší mentalitě Ukrajina nepatří. Instituce se také vyhýbají postsovětskému kontextu, stejně jako kritickému nahlížení zcela aktuálních vojenských konfliktů. Zřejmě se jedná ještě o přežitek let devadesátých, kdy převládalo přesvědčení, že umění a instituce jsou apolitické. Tento deficit příležitostně nahrazují z větší části nezávislé galerie a uskupení, jako je iniciativa tranzit.cz (přednáška Kyjevská škola – Kyjevské bienále, 2015, nebo výstava Paula Chaney Donetsk Syndrome Diagrammatic, 2016/2017), PLATO Ostrava (Zhanna Kadyra, Alice Nikitinová – Crypsis, 2016) nebo nedávno brněnská galerie OFF/FORMAT (Andrij Račinskij, Daniil Revkovskij, War of Inscriptions, 2019). Dům umění města Brna v rámci svého rezidenčního programu letos například hostil umělkyni působící v Užhorodě, Linu Dehťarjovu. A nakonec kurátorky stálé expozice ve Veletržním paláci 1918–1938: První republika, Anna Pravdová a Lada Hubatová-Vacková, vůbec poprvé v kontextu naší republiky reflektovaly umění vzniklé v nejvýchodnější části tehdejšího Československa, jež byla odtržena až v roce 1945.

Ukrajinu jsem měl během posledních dvou let možnost poměrně dobře poznat. Dohromady jsem v Kyjevě a Charkově, případně Oděse či Dnipru, strávil více než čtvrt roku. Podotýkám to proto, abych osvětlil, že mnohé poznatky v tomto článku vycházejí z mé osobní zkušenosti. S ukrajinským uměním jsem se ale poprvé blíže seznámil již v roce 2013 na výstavě Ukrainian News, kterou pořádalo Centrum současného umění Zámek Ujazdowski ve Varšavě. Výstava se konala půl roku před Majdanem a progresivní varšavská instituce ji bezpochyby zařadila hned z několika důvodů. Nejen, že mělo jít o přehlídku toho nejlepšího ukrajinského umění, ale v poměrně složité situaci, která nakonec vedla k válečnému střetu, se díla ukrajinských umělců a umělkyň ukázala být elektrizující, pobuřující, vzrušující, přitažlivá a především výrazně politicky angažovaná, aniž by sklouzávala k agitacím, prázdným heslům a proklamacím. Byl jsem překvapen otevřeností, s jakou umělci a umělkyně nastolovali problematická politická a tabuizovaná témata, jako je LGBTQ+ menšina, obecně gender identity, feminismus, patriotismus, pravicový extremismus a postsovětské dědictví včetně korupčních afér.

Andrij Račinskij a Daniil Revkovskij, instalace Temnota, 2019, Yermilov center

Ukrajina je rozlehlá a složitá bilingvní země plná kontrastů a politicky spíše nestabilní kvůli nejasné politické orientaci svých předních představitelů. Dosud se vyrovnává s mnohými těžkými historickými traumaty, mezi něž patří hladomor, sovětizace kultury a obyvatelstva a v neposlední řadě také černobylská tragédie, jež se nyní paradoxně stává jedním z důvodů nárůstu turistiky. Mezi každodenní realitu patří hybridní válka vedená Ruskou federací a ozbrojený válečný konflikt v Doněcké oblasti. Anexe Krymu je jen pověstným vrcholkem ledovce. Ukrajina čelí dalším reálným hrozbám ze strany Ruska, které se snaží popírat suverenitu tohoto státu, jenž se v převážné většině a různými prostředky snaží přiblížit západním zemím. Zatím se tak ale děje pouze v oblasti konzumu. Propast mezi chudými a bohatými je stále hlubší, a to navzdory tomu, že ukrajinská ekonomika roste. Vzdělaná střední třída zde, stejně jak tomu bylo dlouho u nás, vzniká velice pomalu a bude trvat ještě několik desítek let, než se tato situace změní. Ačkoliv jsou mnohé služby jedny z nejlevnějších v Evropě, příliš sociálních jistot tato země zkrátka neposkytuje. Ukrajinská města jsou v převážné většině poznamenaná dosud fungujícím těžkým či chemickým průmyslem nebo ruinami zkrachovalých továren. Nespočet rozsáhlých brownfieldů patří do základní vizuální a existenciální výbavy každého obyvatele či obyvatelky Ukrajiny a vytváří tak buďto depresivní prostředí zkázy, nebo příležitost pro velké developerské projekty, kterých v posledních letech ve velkých městech přibývá. Jde o jakýsi místní kolorit, jenž ale v důsledku není překážkou pro to, aby zde probíhal i poměrně rušný, pestrý, komunitní a skutečně v pravém slova smyslu veselý či družný společenský život. Naše pověstná „blbá nálada“ zde totiž navzdory všemu nevládne.

Živit se uměním je vždy obtížné a na Ukrajině to platí dvojnásob. Valná většina lidí v branži si proto vydělává v jiných sférách nebo se usadí na venkově, případně volí odchod za studiem a prací do jiné země. Umělecké školení na středních a vysokých školách neposkytuje výuku adekvátní dění na současné umělecké scéně, je zaměřeno převážně tradičním způsobem a klade velký důraz na ovládnutí klasických výtvarných technik – v pravém slova smyslu se jedná o akademické školení, proti němuž se mnozí umělci a umělkyně vymezují a současně si hledají nebo také zakládají vlastní alternativní výukové prostory. Instituce muzejního a galerijního typu jsou většinou na první pohled ještě hluboce zakořeněny v sovětské éře a pro současné umění nevytvářejí dostatečné příležitosti ani prostor. Dobrý ilustrující příklad poskytuje jedna z charkovských institucí – Muzeum výtvarného umění –, která v minulém roce například uspořádala monografickou výstavu Viktora Kovtuna, jehož obrazy přesně zapadají do zmíněné charakteristiky akademických výtvarných pracovišť. Realismus mírně střihnutý postimpresionismem je zkrátka stále více „in“ než umění, které pracuje s novými médii a konceptuálními postupy. Současné umění zde proto stále musí primárně obhajovat svou existenci. Výjimky tvoří některé velké kyjevské instituce, jako je polyfunkční Umělecký Arsenal nebo soukromé PinchukArt Centrum. Nezávislým prostorem – svým zaměřením a strukturou připomínajícím pražskou MeetFactory – je například Izolyatsia.

Vasylyna Burjanyk, Fragmenty organismů, 2019, Hotel Charkov

Stejně jako u nás Praha i zde, ačkoliv je Ukrajina svou rozlohou mnohonásobně větší, má Kyjev synergický a magnetický efekt (podobný efekt postupně začíná mít i Lvov). Umění se tak z výše zmíněných důvodů daří zejména mimo institucionální chod. Bytové a sklepní galerie, streetartové a jiné pololegální projekty jsou tak naprosto běžnou součástí uměleckého provozu. Tato nastíněná situace patří mezi základní „genetickou“ výbavu ukrajinského umění a poskytuje mu mnohé podněty a impulsy, stejně tak jako jej oklešťuje a výrazně determinuje. Charkovské bienále je proto třeba chápat jako významný počin, protest proti mnoha dalším Viktorům Kovtunům a institucím, které je vystavují, ale také jako formu kulturního boje proti Rusku, a to přímo v nárazníkovém pásmu. Charkov totiž leží asi 40 km od hranic s Ruskou federací a 250 km od Doněcku a ukrajinská kultura zde naráží na proruské a separatistické tendence. Dva měsíce tak mělo současné umění možnost pomocí bienálových výstav a celé řady různorodých doprovodných programů, které byly zaměřeny z velké části na děti a mládež, působit v prostředí, kde se umění chápe tradičním způsobem, a významně tak narušit místní zažité myšlenkové struktury. Ačkoliv Ministerstvo kultury Ukrajiny nemá ucelený a jednotný systém kulturní politiky a navíc má nyní samo se sebou dost práce, jelikož bylo na konci prázdnin restrukturalizováno a sloučeno s jiným v nové Ministerstvo kultury, mladých a sportu (ministr Volodymyr Borodjanskij), přesto vznik tohoto bienále podpořilo. První ročník inicioval bývalý ministr kultury Jevhen Nyščuk v rámci snahy o dialog se současným uměním. Roku 2017 se tak v kyjevském Uměleckém Arsenalu uskutečnil Festival mladých ukrajinských umělců (kurátorky Lizaveta German, Maria Lanko, Kateryna Filiuk), na nějž navázali v Charkově, ačkoliv nový a trochu nadnesený název události tomu příliš nenasvědčuje.

Volba místa byla šťastná. Charkov má velice bohatou tradici avantgardního umění a architektury. V letech 1917–1934 byl hlavním městem Ukrajinské SSR a jako takový byl také významným středobodem nejen průmyslu a obchodu. Jeho meziválečný vývoj lze nejlépe připodobnit Brnu (to je mimochodem i charkovským partnerským městem). Město je známo zejména díky ukrajinské konstruktivistické architektuře, mezi jejíž nejvýznamnější stavby patří Deržprom (1925–1928, Samuil Kravets, Mark Davidovits Felger, Sergei Serafimov) – monumentální stavba uprostřed města, která v půlkruhu uzavírá náměstí Svobody –, jehož protiváhou jsou další významné stavby z téže doby: hlavní budova Charkovské univerzity (1929, Sergei Serafimov, Maria Sandberg-Serafimova) nebo také Hotel Charkov (dříve International, 1932–1936, H. Janovicky, v 50. letech přestavěn stejným architektem ve stalinském duchu).

Jurij Denysenkov, z cyklu Pozadí, 2019

Bienále financoval kromě Ministerstva kultury také Ukrajinský kulturní fond a sponzorské dary. Celkový rozpočet se pohyboval kolem 4 milionů ukrajinských hřiven, což je při počtu zainteresovaných subjektů a padesáti vystavujících umělců a umělkyň částka držící se velmi při zemi. Kurátory přehlídky byli Borys Filonenko, Anastasia Jevsjejeva a Daryna Skrynnyk-Myska, kteří byli vybráni na základě open-callu o nejlepší projekt. Hlavním mottem bienále, jež bylo skutečně spíše festivalem umění, byla věta „Zdá se, že vcházím do naší zahrady“. Poetická sentence není převzata z díla některého z ukrajinských velikánů literatury. Jde o parafrázi dnes přetřeného nápisu na zdi v charkovské ulici Myronosycká, jehož původní znění bylo: „Synku, zdá se, že vcházím do naší zahrádky.“ O kus dál v téže ulici byla nasprejována další věta: „Jeden z nich je můj nejmilejší, ale ještě to nevím.“ Tyto emotivní nápisy související s válečným konfliktem, jenž probíhá nedaleko, mimo jiné ve svém projektu War of Inscription fotograficky zdokumentovali Daniil Revkovskij a Andrij Račinskij, kteří na bienále prezentovali svou instalaci pracující s fiktivním příběhem sledovaného a zavražděného vojáka (Temnota, 2019). Sad, nebo zahrada či zahrádka, je v tomto případě metaforickým vyjádřením domova, potažmo rodné země, kde ale něco není v pořádku. Kurátorský tým však reflektoval tuto metaforu také na filozofické úrovni, když si vzal na pomoc Zygmunta Baumana a jeho tezi o zahradnících, kteří „věří, že svět nebude mít žádný řád (přinejmenším malá část světa svěřená jejich péči), pokud na něj nebudou nepřetržitě dohlížet a vynakládat úsilí (na jeho péči)“. Podle organizátorů tak umění, umělci i umělkyně mají tuto moc a úkol. Primárně se ale nejednalo o environmentální a ekologické téma, jak by se v dnešní době nabízelo. Tuto interpretaci by motto také sneslo spíše nežli metaforu zahrady jako domova a jeho narušení válkou. Již v rovině kurátorského konceptu se tak odkrývá skutečnost, že Ukrajina je v současné době výrazně zaměřena na své vlastní politické, kulturní a společenské problémy, které akutně řeší, a nezbývá jí tolik prostoru zabývat se celosvětovým děním. V konečném součtu však vystavená díla, která velice často využívají osobních příběhů, hovoří o člověku a světu obecně daleko silněji, než kdyby se zabývala veskrze abstraktními pojmy.

Takto působí hned první obraz vystavený v Hotelu Charkov. Jde o autorskou kopii díla Jehora Ancyhina z roku 2015 – The fact, that you have lived there for all your life doesn’t mean anything, na němž je název obrazu provedený novogotickým lomeným písmem (tzv. frakturou), které bylo užíváno do roku 1941 především v nacistickém Německu. Pozadí obrazu tvoří indiferentní podzimně laděná krajina. Dílo tak otevírá přehlídku palčivým tématem okupace, případně emigrace. V Hotelu Charkov, o němž zde již byla řeč, se konala hlavní část výstavy, která tím na přechodný čas zpřístupnila a oživila chátrající budovu uprostřed města. Ačkoliv stavba vzhledem ke svému stavu neposkytla adekvátní podmínky, v tomto případě její ruiny, které nemohly zapřít bývalý luxus a slávu, měly důležitý významový přesah, s nímž mnohé umělecké projekty dopředu počítaly. Návštěvník se charakteristickým vnitroblokem, kde bylo možné pozorovat odvrácenou stranu do náměstí orientovaného reprezentativního bloku monumentálních domů a také původní konstruktivistické konstrukce, dostal do útrob budovy, ve které musel vystoupat několik poschodí, aby se ocitl ve výstavním prostoru.

Jurij Bolsa, z cyklu Antiromantika, 2019, Yermilov center

Ohledávání témat, jako jsou domov, návrat ke kořenům, příroda, parazitismus a životní prostředí, bylo leitmotivem téměř všech vystavených děl. Mezi nejsilnějšími projekty bych tak zmínil jen některé. Objekty Vasylyny Burjanyk s názvem Fragmenty organismů například pracovaly s naloženými textilními objekty uzavřenými v akváriích a evokujícími tak svými podivnými a smyšlenými tvary pradávné fosilní struktury. Nenápadnou instalací byla dále například prezentována autorská dvojice Bohdan Lokatyr a Marharyta Žurunova. Znovuobjevení (2017–2019) spočívalo v umístění několika chorošů na vybraných architektonických prvcích stavby. Instalace působila jako zcela přirozená součást rozpadající se budovy a pouze po kritickém zhodnocení jejich výskytu bylo možné odhalit umělecké dílo, které tímto způsobem upozornilo na vztah člověka, jeho výtvorů a přírody. Podle slov kurátorky Daryny Skrynnyk Mysky byla v pozadí této realizace také černobylská jaderná katastrofa a její dopady na širokou oblast kolem elektrárny, která byla celá léta ponechána svému vlastnímu životu a kde měla příroda možnost rozrůstat se bez zásahu člověka.

Za ústřední práce, které byly na bienále prezentovány, však považuji ty, jež pracovaly s válečnou tematikou. Umělci a umělkyně v tomto případě mnohdy užívají zejména symboly a vizuální i jazykovou metaforu. Příkladem může být objekt Jevhenije Černyšova Výroční zpráva (2015) vytvořený z prázdných nábojnic, které autor posbíral na ulicích Kyjeva po událostech na Majdanu. Výsledkem jeho práce je esteticky přitažlivý objekt pracující se zlatým leskem nábojnic vytvářejícím dojem drahého a vzácného předmětu. Obraz, jenž je zároveň trojrozměrným objektem, fungoval jako typický selfie point, avšak při jeho podrobném průzkumu mě zamrazilo. Autor tak velmi naléhavým způsobem upozornil na skutečnost, že tragická událost nebo válečný konflikt mohou být druhotně a pod vlivem ideologie interpretovány zcela opačným způsobem. Dalším autorem zabývajícím se na zcela osobní rovině probíhajícími boji v Doněcku je Denys Metelin, jenž vytvořil rozměrný narativní cyklus nástěnných graffiti maleb tematizujících jeho vlastní dětství v dnešní válečné oblasti, kam se již za současné situace nemůže vrátit. S tématem návratu do Doněcké oblasti pracuje i vítězný projekt bienále, kterým je video Piotra Armjanovského s názvem Hořčice v zahradách (2018) zaměřené na osobní prožívání válečného konfliktu probíhajícího přímo za rohem od rodného domu hlavní postavy. K uchopení válečné tematiky často dobře slouží humor, ironie a nadsázka. Dobrým příkladem tohoto přístupu je objekt, jenž byl vystaven v exteriéru Hotelu Charkov s názvem Zimní zahradničení (2014) autora Serhije Hryhorjana. Jedná se o fóliovník ve tvaru bojového tanku, v němž rostou květiny. Konceptuální multimediální instalace Pohádkové hrady Doněcku (2018) Andrije a Lii Dostlievových, která se umístila v první trojici oceněných projektů, pracovala opět s osobní narací a vizualizací fiktivních staveb vytvořených z dětské stavebnice na pozadí skutečných stalinských staveb. Na bienále bylo zastoupeno i několik autorů pracujících s klasickými médii, zejména s malbou, pomocí níž upozorňují na prolínání a stopy časových rovin (Jurij Denysenkov, cyklus Pozadí) nebo kombinují tradiční folklorní motivy s destruktivními vizemi zapojujícími již zmíněnou realitu chátrajících továren a brownfieldů (v tomto ohledu jsou zcela mimořádná plátna Jurije Bolsy z cyklu Antiromantika).

Jevhenij Černyšov, Výroční zpráva, 2015, Hotel Charkov

Bienále mladého umění v Charkově rozhodně nebylo pouhou přehlídkou děl umělců a umělkyň ve věkovém rozmezí 18–35 let. Pomocí uměleckých intervencí byl zapojen také veřejný prostor (například Queer Garden autorské trojice Lizaveta German, Maria Lanko a Saša Kurmaz spočívající ve výsadbě dvoudomých rostlin). Dílčí výstavní aktivity se konaly na mnohých dalších místech po celém městském centru, včetně pro současné umění významného Yermilov centra, kde se konala druhá část hlavní výstavy. Vedle pravidelně pořádané přehlídky ukrajinského umění v Pinchuk Art centru v Kyjevě a Kyjevského bienále, které probíhá právě v těchto dnech, se tak Bienále mladého umění svým druhým ročníkem pevněji zapsalo do ukrajinské kulturní mapy a již dnes se hovoří o možnostech uspořádat tuto akci za dva roky v Oděse nebo Lvově. Ambivalentnost sentence „Zdá se, že vcházím do naší zahrady“ dovolila vystavujícím umělcům, umělkyním a kurátorskému týmu rozehrát hned několik významových rovin od zcela osobních po ty obecnější. Právě střet individuálního příběhu s tzv. velkými dějinami je jedním z nejsilnějších témat, které na bienále zaznívalo. Návštěvník mohl na každém kroku díky rozličným lokacím přímo fyzicky pociťovat destrukci probíhající v průběhu času a pomocí uměleckých děl bylo možné se kriticky zamýšlet nad tématy domova, patriotismu, nenávisti, války, přírody a dědictví starších generací. Jak jsem již výše uvedl, současné ukrajinské umění je silně determinováno prostředím, v němž vzniká, a jako takové má velkou výhodu – je ze své podstaty politické, a to do té míry, že se jedná o jeho zcela přirozenou součást. Tento zcela podstatný rys podle mého názoru také nedovoluje umělcům a umělkyním vytvářet obsahově plytká díla, i když některá mohou být pochopitelně lepší, jiná horší a míra sdělnosti může být velice různá. Jednoznačně však převažuje tendence kriticky nahlížet a pojmenovávat společenské problémy a fenomény současnosti, o nichž jsem se zmínil v úvodu. Osobně si myslím, že tento rys je zcela autentický a nezaměnitelný a také typický pro nově se emancipující samostatnou kulturu.

Ukrajinské umění se ukazuje být – v porovnání s tím, co se děje v euroamerickém prostoru – poměrně radikální v přístupu k historii a současným konfliktům. Jasně a zřetelně projevuje názor, ať již volí jakékoliv prostředky, události však nezjednodušuje a svět mnohdy autoři a autorky nevidí pouze černobíle. Ukrajinská zkušenost postsovětské republiky, která je více než kterýkoliv jiný stát pod ostrou palbou Ruské federace, je nepřenosná a je pochopitelné, že se jedná o zcela aktuální agendu, kterou současné umění řeší a jíž se intenzivně věnuje. Opak by byl spíše překvapivý. Nicméně ani v jednom případě jsem nezaznamenal falešný pocit oběti nebo plané stesky. Ukrajina je v tomto – a s ní i její umělci a umělkyně – velice houževnatá a vytrvalá. Domnívám se, že vědomí vlastní kultury, jejích kvalit a limitů a jednoznačná politická pozice je něco, co může inspirovat zejména právě české obecenstvo. Ukrajina je nám v mnohém rozhodně bližší, než si myslíme, ale je jen jiným směrem, než kam hledíme, přitom právě její jednoznačná politická pozice, jež je formulována mnohdy současným uměním, nám může dát tolik potřebný záchytný bod, díky němuž lze rozeznat i naše vlastní místo v rámci postsovětských zemí.

Yehor Antsyhin, Vasylyna Burianyk, Bohdan Lokatyr, Margarita Zhurunova, Volodymyr Kohut, Anton Sayenko, Vitaly Shuplyak, Lucy Ivanova, Evhen Nikiforov, Polina Karpova, Andrii Dostliev a Lia Dostlieva, Evhen Samborsky, Serhiy Radkevych, Christina Yarosh a Anna Khodkova, Valentyn Odnoviun, Yevhen Chernyshov a Tetyana Havryliuk, Dmytro Chernyshov, Denys Metelin, Anton Lapov, Hanna Shumska, Yaryna Shumska, Piotr Armianovskyi, Nazar Martynyuk, Nina Murashkina, Olha Fedorov, Serhiy Melnychenko, Kateryna Shovkoplyas, Lia Dostlieva, Mykola Kolomiyets, Serhiy Hryhoryan / Bienále mladého umění / kurátoři: Daryna Skrynnyk-Myska, Anastasiia Yevsieieva, Borys Filonenko / Charkov / Ukrajina / 17. 9. – 31. 10. 2019

foto: Kyrylo Zavhorodnii, Ihor Zavhorodnii