Neopětovaný pohled zvířete

Při prohlídkách historických zámeckých interiérů se velmi často setkáváme s vystavenými loveckými trofejemi. Paroží, kožešiny nebo i samotné zvířecí hlavy ční výhružně do prostoru, připomínají kratochvíle tehdejší vysoké společnosti i přírodu plnou druhově bohatšího množství volně žijících zvířat, kterou si lze dnes už jen těžko představovat. Na zámku Klenová, v níž se nachází Galerie Klatovy/Klenová, se na stěnách také objevují zvířata, avšak v podobě uměleckých děl. A některá z nich lovecké trofeje opravdu připomínají, byť ve zdeformované, groteskní podobě.

Když procházím dlouhou chodbou a několika sály prvního patra zámku, zamýšlím se nad tím, jakým způsobem kurátor Michal Lazorčík díla pro výstavu Zvířata / Transformace vnímání vybíral. Ten v úvodním textu předestírá, že zde bude hlavním tématem to, jak se v současnosti mění naše vnímání zvířat a přírody. Zdá se ale, že jediným spojením mezi díly umělců a umělkyň různých generací je zkrátka a jednoduše motiv zvířete. To se tady objevuje v mnoha podobách – jako reálné zvíře, symbolické, jako vtipná či strašidelná postava nebo například jako personifikovaná bytost, jež si vyřizuje účty s lidmi.

Tvorba Zorky Ságlové na mě vždy působila smutně i vtipně, klidně i znepokojivě zároveň. Motiv králíka, který je pro ni signifikantní, zde vidíme na dvou velkoformátových vlněných tapiseriích, které jsou možná největším lákadlem výstavy. Krajina s červeným králíkem (1980–1981) a Krajina s měsícem (1983–1984) pochází z doby, kdy umělkyně nemohla oficiálně tvořit a vystavovat, a dlouho vytvářená textilní díla na toto „domácí vězení“ upomínají. Nevím, kolik osobních významů v sobě snové, klidné siluety králíků nesou, ale autorka do nich pravděpodobně projektovala soudobou společnost, její apatii nebo schopnost přežívat a množit se za všech okolností (je zde vystaven také její obraz s motivem pářících se králíků).

Klid v sobě nesou obrazy plovoucích kachen, slepic zobajících zrní, kočky ležící na koberci nebo kosa vykukujícího z koruny jabloně. Marie Blabolilová je dělala zvláštní technikou malby na linoleum a zvířata na nich jsou zobrazená ve zjednodušené, poetické formě a jemné zemité barevnosti. Při pohledu na ně mě napadá, že pozorování zvířat v jejich prostředí a pohodě je pro člověka terapeutický zážitek, který přináší uklidnění a pocit, že svět je ještě v pořádku – na obrazech slípky zobou na dvorku, kachny s kachňaty plavou na vlnkách, vše je zkrátka „tak, jak má být“. Stačí se jen dívat. To se však týká také problematiky našeho sledování zvířat obecně, například i v zoologických zahradách, kterou rozvíjí ve svém slavném eseji John Berger. Pokud pozorujeme vězněná zvířata v zoo, která jsou často ve stresu a vytržená ze svého přirozeného prostředí, je v tom cosi zvrhlého a silně nadřazeného, kdy máme zvířata plně ve své moci.

Skrze objektiv se díval na zvířata také fotograf a manžel Zorky Ságlové Jan Ságl, avšak v každé ze dvou sérií snímků prezentovaných na výstavě je pojímá odlišně. V jedné pozoruje a snímá kohouta, jemuž jde při kokrhání pára od zobáku, hejno hus dívajících se na nás za plotem (což je jedna z mála znepokojujících fotografií, protože víme, co se s husami na podzim děje) nebo kočku sledující nás ze svého úkrytu v šípkovém keři. Zde už to není jen člověk, kdo se dívá, tady nám to zvíře oplácí a má tak v situaci svoje postavení a moc jednat – může se skrýt, utéct, může se k nám rozeběhnout. Nejde tedy už o pasivní objekt určený k pozorování, který si lidé rádi ze zvířat dělají. Tuto fotografii pokládám za jedno z nejzajímavějších děl výstavy, protože také v kontextu vztahu člověka a zvířete něco důležitého vypovídá. V Ságlově druhé fotografické sérii se zvířata vůbec nevyskytují, ale přesto je v ní vidíme. Fotograf s námi sdílí svoji vlastní představivost, která je, jak se zdá, vlastní všem. Zvířecí těla totiž vidíme v útesech, jejichž tvar časem změkčily a zaoblily mořské vlny – vidíme velryby nebo například želví krunýř. Je to podobné, jako když pozorujeme oblohu a tvary mraků nám velmi často připomínají právě zvířata. Zvířata například tvoří také většinu souhvězdí, pojmenováváme po nich krajinné útvary, máme jejich podobu bytostně zakořeněnou v našem vnímání světa.

Otázky o problematice zvráceného chování lidstva ke zvířatům, týrání a využívání hospodářských zvířat pojímaných pouze jako producentstvo masa, mléka nebo kožešin nebo vymírání zvířecích druhů a jejich mizení z volné přírody se na výstavě skoro vůbec neotevírají, což je pro mě v kontextu současného světa mírně řečeno překvapující. Malé záchvěvy týkající se péče a ochrany zvířat můžeme zpozorovat na některých realistických malbách Blanky Novákové a naplno můžeme kritiku chování lidí vůči zvířatům a přírodě s jasným ekologickým apelem najít v jednom jediném díle – na velkoformátovém plátně Václava Girsy, na němž se odehrává Lesní revoluce (2019). Odehrává se toho na něm opravdu hodně: sledujeme pro tohoto malíře charakteristickým expresivním stylem namalovanou veverku se zbraní v ruce, sněhuláka chrlícího oheň, hořící vánoční stromek, myslivce oběšeného na stromě nebo šíleného medvěda s rozsápaným člověkem v rukou, který poukazuje na centrální bod obrazu – fotografii lesní zarostlé džungle. Díky malířské stylizaci není brutalita motivů nijak děsivá a obraz v sobě obsahuje i humor, jenž však neupozaďuje jasné, hodně naštvané sdělení. Připomnělo mi to dobu před několika lety, kdy byla vzpoura zvířat především na základě kosatek útočících na lodě reálným tématem, kterému se dostalo značného zájmu veřejnosti i v médiích. I když se tak pravděpodobně nestane a budou se muset vzbouřit především lidé, přináší představa zvířecí revoluce i její pojetí na Girsově obraze pocit zadostiučinění.

S „legračním“ pojetím zvířat se na výstavě prezentují Matthias Garff a Roman Pompe, kteří oba vytvářejí animální skulptury. První ze zmiňovaných umělců je skládá z lidských věcí, nářadí, bot apod. a druhý při jejich tvorbě využívá přírodní materiály jako dřevo, ale i například kosti a paroží. Jde o práci, která připomíná zdeformované groteskní pojetí loveckých trofejí, o kterém jsem psala na začátku. U těchto děl by snad někdo mohl obdivovat kutilské zapálení nebo hravost, avšak o tématu výstavy nevypovídají bohužel vůbec nic.

Nejen v současném umění je vztahu lidí ke zvířatům, tedy k více než lidským bytostem, věnovaná značná pozornost, která se v průběhu minulých let ukázala ve spoustě uměleckých výzkumů, výstavách nebo publikacích. Předkládají se nám především pokusy o neantropocentrický pohled, o vcítění se do těchto bytostí, ke kterým lidstvo zaujalo v mnoha ohledech bezcitný a zneužívající postoj. Můžeme říct, že v aktuálním uvažování o zvířatech jako o plnohodnotných bytostech dochází k transformaci vnímání čím dál více, k probuzení našeho respektu k nim a k jejich ochraně, byť bohužel stále nedostatečně. To se však netýká výstavy na Klenové, i když nese transformaci vnímání ve svém názvu. Odklání nás spíše opačným směrem a soustředí se na to, jaké jsou naše zažité lidské představy o zvířatech, jak se na ně díváme a co si do nich promítáme. To, co zde nakonec vlastně zcela přirozeně vyplývá jako společné téma, je to, jak na zvířata pohlížíme svýma lidskýma očima. K „proměně představy o zvířeti, ale i proměně nás samotných“, jak se dočítáme v kurátorském textu, tady na základě tohoto uvažování nedochází.

Jak řekl při vernisáži Jan Ságl, je skvělé, že se v takové „díře“, jako je Klenová, mohou lidé setkat s vizuálním uměním. I přesto se musím zeptat, zda to není v kontextu současného světa, kdy stále dochází ke společností přehlíženému týrání hospodářských zvířat nebo k vymírání zvířecích druhů v souvislosti s lidskou činností a ekologickou krizí a kdy je téma zvířat v umění již několik let silně přítomné, trochu málo. I přes to, že si zde velmi cením některých děl, výstava jako celek naše vnímání a vztahování se ke zvířatům nikam neposouvá.

Marie Blabolilová, Matthias Garff, Václav Girsa, Blanka Nováková, Roman Pompe, Jan Ságl, Zorka Ságlová / Zvířata: Transformace vnímání / kurátor: Michal Lazorčík / Zámek Klenová / Galerie Klatovy/Klenová / 19. 7. – 31. 10. 2026

Foto: Oto Palán