O jednom ukrajinském muzeu a společenské odpovědnosti bohatých

Martin Vaněk strávil v nedávné době několik týdnů na Ukrajině, odkud přináší své postřehy o stavu tamních muzejních institucí. Zaměřuje se přitom především na jedno vybrané muzeum, jež považuje za mimořádné: Muzeum Chanenko v Kyjevě. Původně soukromá sbírka manželů Chanenkových je prezentována v interiérech jejich někdejšího sídla a jako taková je příkladem následováníhodné praxe, pokud jde o muzejní provoz i společenskou odpovědnost bohatších vrstev obyvatelstva, kterou si podle autora Chanenkovi dobře uvědomovali.

Muzeum Chanenko v Kyjevě. Foto: Muzeum Chanenko

O jednom ukrajinském muzeu a společenské odpovědnosti bohatých

Doposud pomalý proces mentální transformace a renovace ukrajinských muzeí, jenž byl započat – stejně jako v České republice – na počátku devadesátých let minulého století, kdy Ukrajina získala nezávislost (1991), se v současnosti podstatně zrychluje. Výchozí podmínky ukrajinských kulturních institucí však byly a dodnes jsou podstatně odlišné od těch našich. Zatímco členství v Evropské unii u nás výrazným způsobem přispělo mimo jiné i k obnově muzejní infrastruktury, Ukrajina se doposud potýkala s problémem politické orientace a především sebeidentifikace, jež v bilingvním prostředí trvale bojujícím s ruskými dezinformačními kampaněmi a historickými traumaty není jednoduchá. Země je stále ve válečném konfliktu, jenž se bez větší pozornosti zahraničních médií odehrává v její jihovýchodní části. Za těchto okolností je pochopitelné, že v Kyjevě, Oděse, Dnipru (do r. 2016 rusky Dněpropetrovsk) nebo Charkově, kde jsem měl možnost situaci poznat, je stav muzeí mnohdy žalostný. Jejich technické zázemí je na první pohled špatné a způsoby prezentace umění zastaralé. Jde o důsledky nedostatečné finanční podpory od zřizovatelů, jimiž jsou, stejně jako u nás, ministerstvo kultury a městské či krajské samosprávy, ale také rezignace ze strany samotných institucí, která vede k zanedbání běžné údržby. Tento stav se však pomalu mění a první vlaštovky nasvědčují, že si náš dřívější soused a především jeho politická reprezentace začíná uvědomovat pozitivní úlohu kultury a muzeí, kterou mohou sehrát v procesu sebeurčení a zvyšování sebevědomí obyvatel. Mezi podobné projekty patří například Muzeum Majdanu, jež aktuálně dostalo jasné obrysy v podobě vítězného architektonického projektu (Kleihues Gesselschaft von Architekten mbH, zveřejněno 2. července 2018). Je nasnadě, že na řadu přijdou i stávající muzea.

Ve svém příspěvku bych se rád zabýval na první pohled nenápadným, zato jedním z nejdůležitějších muzeí na ukrajinském území, které významně přesahuje jeho hranice a připomíná původní kulturní souřadnice této země, jež na přelomu 19. a 20. století byla významným centrem obchodu a řemesla s intenzivními obousměrnými kontakty směrem na Východ i na Západ. Přirozená samozřejmost ukrajinské intergity byla v této době reprezentována mnohými intelektuály, mezi něž patřili i manželé Bohdan a Varvara Chanenkovi, sběratelé, mecenáši a filantropové, jejichž jméno nese muzeum nacházející se v historickém jádru Kyjeva. Právě tato instituce je jednou z několika, které nepatří do výše zmíněné skupiny zanedbaných. Její stav je, přes drobné nedostatky, velmi dobrý, přičemž vysoký standard muzejní práce zajišťuje především kvalitní tým kurátorů.

Bohdan Chanenko v galerii, kolem 1915. Foto: Muzeum Chanenko

Osvícení mecenáši

Bohdan Chanenko (1849 Lotoky, region Černigov – 1917 Kyjev) pocházel z vlivné šlechtické rodiny. Vystudoval práva na Moskevské univerzitě a poté přesídlil do Petrohradu, kde se věnoval nejen právnické praxi, ale nadále se rozvíjel, v kontaktu s umělci Ivanem Ajvazovským, Ivanem Šiškinem a carskými sbírkami v Ermitáži, i v dějinách umění. V mladém věku se seznámil s Varvarou, rozenou Terešenkovou (1852 Hluchiv, region Sumy – 1922 Kyjev), jejíž rodina pocházela z Kyjeva a podnikala v cukrovarnictví, souběžně se ale věnovala dobročinnosti, osvětě a sběratelství. Sňatek uzavřeli v roce 1874 a zde je také počátek budování jejich společné sbírky umění. Této své vášni dali oba průchod hned na svatební cestě v Itálii. Sběratelství, znalectví a souvisejícím aktivitám zasvětil manželský pár, jenž se nedočkal potomků, celý zbytek svého života. Jejich jediným cílem bylo vytvořit sbírku, která bude přístupná všem, a tudíž prospěšná společnosti. Umění chápali jako prostředek její demokratizace. Bohdan Chanenko ve svých pamětech píše: „Vlastnit například Tizianovu olejomalbu nebo řeckou mramorovou sochu z 5. století př. n. l. a nesdílet je s okolním světem je stejné, jako získat pouze pro sebe nepublikované dílo Puškina, Goetha nebo Shakespeara. Tyto mistrovské výtvory by neměly patřit pouze sběratelům; umění je bohatství patřící všem.“[1] Těmto dvěma se sen splnil. Dle přání obou byla sbírka po smrti Bohdana Chanenka převedena do majetku Kyjevské akademie věd a v roce 1919 tak bylo ustanoveno muzeum, které sídlilo v jejich vlastním domě, jenž byl původně darem Varvařiných rodičů.

Jedná se o neorenesanční městský palác benátského typu situovaný v samotném srdci Kyjeva. Bohatě dekorované interiéry koncipované z části jako veřejný galerijní prostor a z části jako soukromé apartmány, byly dopředu určeny pro prezentaci sbírek a zároveň bohatý společenský a spolkový život. Dům, jenž z ulice působí velmi střídmě a svou architektonickou formou vůbec nepřipomíná muzeum, byl kompletně dokončen v roce 1895. Kromě architekta Roberta-Friedricha Meltzera se na něm podíleli i další umělci jako Hans Makart, Petr Boitsov, Leonard Markoni, Wilhelm Kotarbinski nebo Michail Vrubel. Každý z prostorů je zařízen specificky ve stylu jednotlivých epoch. Jedná se o čistou esenci myšlení 19. století, kdy minulé epochy byly vnímány optikou romantismu. Z různých neo-stylů je patrné, že tehdejší architekti užívali jednotlivých architektonických a dekorativních prvků zcela volným a svobodným způsobem, a tak tomu je i v domě Chanenkových, byť se jedná o poměrně pozdní příklad myšlení své doby – o deset let později by šlo o čirý anachronismus.

Instalace na schodišti Muzea Chanenko. Foto: Muzeum Chanenko

Genius loci jako muzejní princip

Návštěvník dnešního muzea se v momentě vstupu rázem ocitne v autentickém prostoru epochy fin de siècle. Jde o fascinující moment. Původní majitelé vtiskli domu charakter, který se stal pro současné vedení muzea jeho největší devizou a jenž se jim daří, i přes veškeré změny, ke kterým v domě za celá desetiletí došlo, uchovat. Cílem není konzervovat stav z roku 1922, kdy zemřela Varvara Chanenko, nýbrž zachovat genia loci. Dnešní uspořádání muzea v základu vychází z původní koncepce dané charakterem samotného domu, avšak oproti podobě z přelomu 19. století, kdy byly jednotlivé části sbírky zapojovány veskrze organicky, je dnes sbírka řazena chronologicky podle jednotlivých uměleckých škol. Původní rezidence Chanenkových na Terešenkivské ulici č. p. 19 je věnována umění západní tradice a přilehlý dům č. p. 17 umění Asie. Toto rozdělení je pochopitelné z hlediska tradičního chápání odlišnosti obou kultur, není však odrazem myšlení původních majitelů. V části první můžeme projít vstupní halou, kde je instalována sbírka antiky včetně děl jí inspirovaných (Antonio Canova). V sálech přízemí je také možné, kromě dočasných výstav zaměřujících se na prohloubení znalosti a problematiky jednotlivých sbírkových celků (aktuální výstavě Venezia La Serenissima předcházela výstava Palác v horách věnovaná čínskému malířství 18. až 20. století), navštívit soukromou pracovnu Bohdana Chanenka, v níž jsou pietně uchovány nejen rodinné portréty a fotografie (zajímavostí je, že zatímco fotografií Bohdana se dochovalo obrovské množství, Varvaru známe pouze z portrétů malířských), ale také první společné akvizice manželského páru (obraz italského malíře historických a religiózních námětů Cesara Fracassiniho). Po výstupu schodišťovou halou, která je doslova vytapetována italským nebo italsky orientovaným malířstvím 17. až 18. století, následuje „Velký sál“, jenž prezentuje umění středověku a rané renesance. Zde je možné kromě italské majoliky a malířských děl rané renesance spatřit i některé výjimečné skulptury jako například Pannu Marii (?) francouzské provenience z doby kolem roku 1360 nebo odlitek Donatellova sv. Jiřího z florentského kostela Orsanmichele. Prohlídka pokračuje „Červeným salonem“, jenž je vyzdoben nástropní malbou Hanse Makarta. Zatímco jeho původní náplň byla velice různorodá, nyní je zde vystavena část sbírky italského malířství 15. století. Následuje „Zlatá komnata“ s výjimečným cyklem bruselských tapiserií z první poloviny 18. století s náměty Cervantesova Dona Quijota. V centrální části domu se nachází obrazová galerie s ochozem zaujímající výšku dvou pater, kde je vystavena sbírka nizozemského umění 15. až 17. století. Za galerií jsou pak sály, jejichž původní výzdoba se nedochovala. Jednalo se o dříve bohatě vyřezávanou jídelnu s množstvím delftské fajánse a ukrajinské lidové keramiky. Dnes je zde prezentován soubor španělského umění 17. století. V sousedním domě propojeném chodbou jsou za sebou instalovány oddíly věnované Nepálu a Tibetu, Číně, Blízkému Východu a Japonsku. Orientální sbírka patří mezi kvalitní a výjimečné příklady jak svým objemem, tak i zaměřením, které nevynechává ani umění islámské. Je také dokladem sběratelské vášně zaměřené na nově objevované kraje, která byla typická pro aristokracii 19. a počátku 20. století.

Osud sbírek byl ve 20. století pochopitelně velmi pohnutý. Jedná se téměř o zázrak, že se je z části podařilo udržet in situ. V současnosti sbírka čítá kolem 25 000 položek, které zahrnují prvotní fond, jehož rozsah dnes nelze díky ztrátě archivu určit, a dále pozdější muzejní akvizice a mecenášské dary. Během sovětizace instituce bylo jméno zakladatelů na dlouhou dobu zcela vymazáno a muzeum bylo přejmenováno na Kyjevské muzeum západního a orientálního umění. Sbírka byla reorganizována podle ideologického klíče a některé její části převedeny do moskevských a petrohradských muzeí (především do Treťjakovské galerie a Ermitáže). V sálech se dokonce již během třicátých let objevovaly velké ideologicky zaměřené nápisy, nápadně připomínající výstavu Entartete Kunst. Během nacistické okupace bylo odcizeno několik tisíc předmětů. Vzhledem k neúplnosti archivních zdrojů je dodnes velmi těžké přesně určit jednotlivé ztráty. Situace je obtížná také pro badatele z řad kurátorů, kteří se v současnosti věnují zpracování institucionálních dějin.

Expozice islámského umění v Muzeu Chanenko. Foto: Muzeum Chanenko

Muzeum nemuzeum

Muzeum Bohdana a Varvary Chanenkových je třeba hodnotit z několika úhlů pohledu. Důležitým aspektem je skutečnost, že se jedná o zčásti ojediněle zachovaný příklad autentické prezentace (veskrze) soukromé sbírky v parametrech, jak ji nastavili původní majitelé. Soukromé sbírky byly v sovětském bloku většinou konfiskovány a převedeny do krajských nebo centrálních institucí (za všechny jeden český příklad: sbírka a muzeum českobudějvického právníka a podnikatele Vlastislava Zátky). Muzeum Chanenko lze tedy chápat jako ztracenou kapitolu z dějin výstavnictví. Dalším podstatným aspektem, který jej činí výjimečným, je skutečnost, že umění je zde prezentováno z podstaty „nemuzejně“. Princip spočívá v zapojení uměleckých děl do organického celku tak, aby expozice působila co nejpřirozeněji. Málokteré umělecké dílo tak existuje solitérně. Instituce má proto z části charakter zámecké expozice a z části muzea umění, přičemž nikdy do důsledku nenaplňuje dané koncepty. Je to v podstatě dokonalý příklad ať již vědomé či nevědomé aplikace teorie „Zeitgeist“.

Nejdůležitějším poselstvím, které dnes muzeum zprostředkovává, je jeho sociální přesah a myšlenka demokratizace společnosti, s níž bylo zakládáno a která je zde doposud přítomna. Manželé Chanenkovi se cítili natolik společensky odpovědní, že kromě zakládání muzeí (Bohdan Chanenko má velký podíl i na založení Národní galerie v Kyjevě) financovali též archeologické průzkumy, pomáhali umělcům a byli podporovateli nemocnic a univerzit. Jejich aktivity daleko přesahovaly horizont dnešního pojetí dobročinnosti, která je mnohdy politicky nebo čistě egoisticky motivována. Pro ostrý kontrast s Muzeem Chanenko nemusíme chodit daleko za hranice samotného Kyjeva. Asi nejvíc jsem si rozdíl mezi vzdělanou bohatou aristokracií v zastoupení těchto dvou filantropů uvědomil ve chvíli, kdy jsem navštívil rezidenci bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, která se nachází na severním okraji hlavního města v Mežhorje. Monstrózní stavba co do velikosti i architektonického stylu a její okolí čítající několik desítek hektarů obehnaných dráty a svažujících se k břehům širého Dněpru, jemuž se zde přezdívá Kyjevské moře, stála údajně více než miliardu dolarů. Původně neprodyšně uzavřená a střežená rezidence je dnes zpřístupněná veřejnosti jako memento zvůle. Hovoří totiž nejen o nevkusu vládnoucích vrstev, ale také o ztrátě soudnosti, morálky a empatie se společností. V domě a jeho okolí je vše, na co si jen dokážete vzpomenout. Chybí „pouze“ umění a knihy. Tato prezidentská vila je pravým opakem toho, o co se snažili manželé Chanenkovi. Jedná se sice o velmi vyhrocený případ, nicméně jde o realitu, kterou dnes žije nejen Ukrajina. Kulturní instituce, které na Ukrajině stejně jako u nás dotuje stát, případně grantové prostředky, v budoucnu nemají šanci přežít bez peněz ze soukromého sektoru. Potenciální mecenáši se však málokdy rekrutují z řad vzdělaných obyvatel země. Osvícený přístup k majetku/sbírce je dnes všude na světě takřka sci-fi. Společenská odpovědnost té bohatší části obyvatelstva je stále něčím, o čem se nediskutuje. Tento postoj, který může být označen za výrazně levicový, bych však nazýval spíše solidárností se světem. Muzeum Chanenko je doklad tohoto vzácného lidského postoje, a proto stojí za pozornost. Kromě toho se v něm člověk cítí opravdu příjemně.

Velký sál před rokem 1917. Foto: Muzeum Chanenko

Děkuji Haně Rudyck, zástupkyni ředitelky Muzea Chanenko, za spolupráci a vydatnou pomoc při přípravě tohoto článku.

[1] Vira Vynogradova (ed.), The Bohdan and Varvara Chanenko Museum of Art, Kyjev 2010, s. 21.