O strojích a lidech

Do úmoru se opakující sekvence několika totožných pohybů a systém urputně usilující o to zamezit i těm nejposlednějším náznakům neuspořádanosti. Chladnoucí otisky pracujících těl uvízlých v logistické mašinérii skladištních center. Svojí tělesnou schránku i mysl je nutné minimalizovat na úroveň precizní součástky bezchybného soukolí. Čím mechanizovaněji si počínáte, tím lépe.

Celková plocha moderních logistických a průmyslových areálů v České republice před nedávnem přesáhla bezpříkladných 7 milionů metrů čtverečních. Tuzemský trh s průmyslovými prostory zažívá dlouhodobý růst a Česká republika se tak – i díky své ústřední poloze v rámci kontinentu – stala jednou z logistických velmocí celé Evropy. A právě fenoménu lidské pracovní síly vklíněné do automatizovaných systémů uskladňování, přepravy a distribuce zboží se v rámci svého mnohaletého projektu Pohyblivé části věnuje i český fotograf Jan Kolský, jehož stejnojmennou výstavu je nyní možné zhlédnout v pražské Galerii AMU.

Postupující optimalizace prostor určených pro pohyb rozličného zboží směřuje nejen ke standardizaci kartonových obalů, ale i k co možná nejkompatibilnější lidské jednotce. I ta má vykazovat typizované vlastnosti – být ideálně prosta vlasů, s pevným držením těla, ještě pevnějším úchopem, zvučným, zřetelným hlasovým projevem a schopna rychlé, bezpečné a sebejisté mobility od stanoviště ke stanovišti. Stávající pracovní síla totiž ve své zákonité různorodosti naneštěstí vykazuje až příliš lidskosti. Do jinak hladce se otáčejícího logistického soukolí vnáší nežádoucí prvky v podobě emocí, únavy, občasného zakašlání, zakoktání či přímo selhání hlasu nebo dokonce náhodných poranění. Ba co víc – v duchu tuzemské kutilské tradice se zaměstnanectvo dopouští svévolných úprav svých pracovních pomůcek a uniformovaných oděvů. Lidský element do jinak sterilního soukolí spedičních hal nakonec svou autorskou pozicí vnáší i umělec sám. V době, kdy už je většina snímků pořizována stroji pro stroje za účely ještě propracovanějšího dohledu, potažmo hladšího chodu dalšího řetězce strojů, vstupuje Kolský do tohoto obludného soukolí v roli klasického „civilního” fotografa portrétujícího jeho nejdůležitější, ale rovněž nejzanedbanější součást – pracující.

Pořizovat záznamy přímo v útrobách samotných kritických uzlů bez ustání běžící přepravní infrastruktury je kvůli podobně nepřetržitému dohledu poměrně nesnadné. Ve stejných prostorách je přitom standardně využíváno médium termofotografie. Jejím prostřednictvím lze totiž včas odhalit možné přehřátí některého ze strojů a předejít tak zbrždění provozu nebo dokonce nehodě. Jan Kolský termocitlivé snímání v rámci svého projektu sám využívá. Logiku hry ovšem podvratně otáčí a namísto potenciálně přehřátých strojních součástek se v jeho hledáčku objevují teplo sálající těla pracujících. Nehybná masa krabic všemožných rozměrů se právě díky pracovníkům a pracovnicím dává do pohybu správnými směry. A aby byl pohyb balíků řádně plynulý, musí být hřejivými páry lidských rukou se samozřejmou citlivostí neustále harmonizován. Kurátorka výstavy Tereza Rudolf rozvíjí v této souvislosti plodnou metaforu říčního koryta plného ledu. Sekvenci Kolského fotografií přirovnává k výjevu, kdy „kry pukají a kloužou po hladině, ale v krizových úsecích zúžení řeky nebo zákruty se ledové kostky začínají hromadit a zasekávat. (...) Teprve oteplení rozpouští ledovou zácpu a uvolňuje proudění. V logistických halách, místech mechanizovaného bezčasí nenastávají takové situace jen na jaře.” Snímky a termosnímky, které Kolský v logistických areálech pořídil, ovšem nesledují pouze pohyby lidských těl. Podávají rovněž zprávu o jejich nedávné přítomnosti. Běžnému pohledu utajené otisky doteků ulpívajících na chladných površích dodávají, slovy Terezy Rudolf, jinak sterilnímu a co možná nejvíce automatizovanému toku zboží „homeopatickou dávku něhy”.

Neopomenutelný kontrapunkt ve vztahu k lehce „investigativním” záznamům z vnitřních prostor přepravních infrastruktur na výstavě představují také distanční, velkoformátové portréty logistických areálů. Ztišený, civilní pohled na několik olbřímích bílých kvádrů, jež jsou vsazeny do zevšednělých scenérií středočeské a západoevropské krajiny jako by dokonale odhlučnil nikdy nekončící rejdiště nespočtu drobných kartonových krabic přemisťujících se v jejich útrobách.

Kolského fotografické monitorování vztahů odehrávajících se v nitru překladních hal do prostředí galerie obratně tlumočí architektonické řešení berlínského kolektivu Space for Relational Research. Ten se estetizaci, politizaci a transformaci prostorových vztahů a způsobů uspořádání věnuje soustavně. Výrazná architektura přesvědčivě pracuje s dynamikou rastrů a organických tvarů, zatímco soubor Kolského fotografií rozvíjí ve svébytnou instalaci. Vstupují do ní nakonec i reprodukované hlasy – Kolský na výstavě nechává prostřednictvím audiozáznamu zaznívat vyprávění založené na osobních rozhovorech se zaměstnankyněmi a zaměstnanci logistických center. Příběhy volně rozvinuté spisovatelkou a dramatičkou Klárou Vlasákovou odkrývají další rovinu toho, co se odehrává skryto v hloubi skladištních kolosů. Hlas stěžejních aktérů hyperkoordinované zbožní přepravy tak má konečně možnost rozprostřít se i za hranice chladné, tvrdé a jasné komunikace v pracovních halách. V rámci celé instalace, která na nejrůznějších úrovních pracuje s polemikou řádu a chaosu však může audiosložka svou mírnou jednorozměrností působit přeci jen trochu návodně.

Snaha vztahovat se k proměňujícím se podmínkám dělnictva v důsledku narůstající automatizace pracovních procesů přirozeně nepředstavuje nic nového: systematičtěji se začíná tento sklon objevovat v období postupující průmyslové revoluce. Už známý citát jednoho z nejvšestrannějších myslitelů 19. století Johna Ruskina o tom, že „(...) není to práce, co se dělí, ale lidé – rozbití na pouhé segmenty lidí – rozbití na kusy a drobky života; takže ani všechna zbylá inteligence, co v člověku zůstala, nestačí na výrobu špendlíku nebo hřebíku, ale vyčerpává se na výrobě špičky špendlíku nebo hlavičky špendlíku” příhodně předjímá urychlující se dehumanizaci dělnictva v rámci průmyslové výroby. Je ovšem zřejmé, že to není ani tak produkce jako distribuce, která rozhoduje o povaze světa dnešních dnů. Americký dokumentární fotograf a teoretik Allan Sekula, který ve své dnes již ikonické práci Fish Story (1996) sledoval a zaznamenával pohyb nákladních kontejnerů, dopravu po moři a dopady logistického systému na jednotlivá místa spojená s přepravou zboží, formuloval následující neuralgické otázky: „Jak vláda a společnosti […] přepravují náklad? Jak to dělají, aniž by o tom mluvili ti, kteří tuto práci vykonávají? Mohla by touha po plně automatizované přepravě zboží být také touhou po mlčení, po tyranii jednoho jediného příběhu?”

Výstava Pohyblivé části Jana Kolského ve spolupráci s kolektivem Space for Relational Research předkládá naléhavou, a přesto dalším výkladům otevřenou odpověď. Ještě více tak možná souzní s doslovem zmíněného Sekulova titulu, který má na svědomí autorská dvojice Tomáš Dvořák a Martin Charvát: „Fotografie […] vždy naturalizuje status quo a hegemonii mocenských vztahů, prezentuje je jako nevyhnutelné a správné, implicitně utužuje opresivní a subjektivační mechanismy vedoucí k utvoření určitého typu podmaněného a podřízeného individua. To je však pouze jedna strana mince; stejně tak fotografie nabízí možnosti k prolomení mocenského statu quo, může dát hlas oněm podřízeným, může dekonstruovat a prolamovat (zdánlivě) neprostupné linie moci.“ Až tedy při přebírání náhodné zásilky zase jednou pocítíme onu „homeopatickou dávku něhy”, můžeme si být jisti, že právě ona je nejen mazivem poněkud hranaté spediční mašinérie, ale i zárodkem možných oblejších zítřků.

Jan Kolský / Pohyblivé části / kurátorka: Tereza Rudolf / Galerie AMU / Praha / 27. 3. - 25. 4. 2026

Foto: Jan Kolský