Přerýsovat labyrint

Fran Ross ve svém románu Oreo (1974) vypráví příběh šestnáctileté Christine, jejíž přezdívka připomíná název oblíbených sušenek. Hrdinka afroamerického a židovského původu se vydává z Filadelfie do New Yorku hledat svého otce, kterého nakonec skutečně nalézá, a to především díky síle, mazanosti a schopnosti přepínat mezi různými kulturními kódy. Tatínek ji ale vzápětí posílá do zverimexu pana Minottiho, kde Oreo od jisté Adrieny dostává buldoka Tora a návod, jak se vyznat ve spletitém bludišti newyorské podzemky. Když však konečně dorazí zpátky, otec nešťastnou náhodou vypadne z okna a zabije tak sebe i nešťastného Tora. Christine následně zjistí, že byla počata umělým oplodněním, vyhledá příslušnou kliniku a v závěru knihy se zmocní zbylých otcových spermií.

Už z tohoto krátkého shrnutí je zřejmé, že Ross si vypůjčila motivy a kostru příběhu o Théseovi a svou hrdinku vyslala na cestu přímo archetypální. Ke stejnému mýtu se nyní v pražské Troji obrací i Galerie hlavního města Prahy výstavou Labyrint: krajina vnitřního bloudění. Její kurátorka, Karla Dvořák Hlaváčková, se soustředí právě na epizodu odehrávající se na dvoře krále Mínoa a bludiště se pro ni stejně jako pro Fran Ross stává nejen obrazem světa, ale především iniciačním prostorem, prostředím, v němž protagoniststvo skrze překonávání obtíží poznává a (vy)nalézá sebe sama. (V literatuře se někdy rozlišuje mezi jednocestným labyrintem a mnohocestným bludištěm, v návaznosti na kurátorské texty však tyto pojmy používám záměnně a označuji jimi onu mnohocestnou variantu.) Díla devíti současných umělkyň a umělců rozmístila kurátorka do deseti pokojů a každé z místností věnovala samostatnou kapitolu v obsáhlé brožuře. Ačkoliv se přitom na Josepha Campbella výslovně neodkazuje, do značné míry variuje jeho chápání labyrintu jako obrazu cesty do vlastního nitra, kterou hrdina podstupuje, aby dosáhl transformace a znovuzrození (a opsal tak strukturu „monomýtu“, základního dějového schématu hrdinských příběhů). 

Kurátorka se tak logicky soustředí na jedince a na jeho bedra klade značnou zodpovědnost. Tento individualizující rámec, založený na představě, že člověk může vzděláváním a sebepoznáním překonat společenské konflikty i vlastní omezení, považuji za problematický nejen ve vztahu k aktuálním společenským problémům, ale také vzhledem k vystaveným dílům. Co se změní, přesuneme-li pozornost od jedince k systému, jehož je součástí?

Dávat světu smysl

V úvodu výstavy převažuje představa labyrintu jako symbolu světa – složitého celku, v němž se není snadné vyznat a navigovat. Kurátorské texty se věnují především reakcím na nejistoty, jimž po cestě světem musíme čelit, a na vše cizí, s nímž se setkáváme. V hlavní roli se ocitá strach, který nám „zatemňuje mysl“ a nutí nás utíkat před neznámým do hájemství osvojených vzorců. Snad až příliš doslovně se tyto úvahy zhmotňují v Mapě strachu (2026) Veroniky Homolové – v Oceánu moci se tyčí Ledovec polarizace, Řeka úzkostí se vine mezi Ostrovem nejistoty a Skalami zklamání, aby se vlila do Moře ztráty důvěry v instituce a právo. Kdo by ještě váhal, toho navedou hesla po obvodu: „Strach dělá z lidí, kteří by mohli být přáteli, cizince“ a „Odvaha neznamená nemít strach, nýbrž schopnost nenechat se jím ochromit“.

Žijeme zkrátka v polykrizi a společnost se čím dál tím více polarizuje. Kurátorka však nepropadá skepsi a v textech načrtává cestu ven – jak bylo v úvodu naznačeno, strach je podle ní potřeba skrze zvědavost přetavit v růst a je na osobní zodpovědnosti každého z nás, zda podlehneme strachu a uzavřeme se, nebo se budeme aktivně vzdělávat a vystavovat neznámému. V kontextu obecného rámce, ke kterému se Dvořák Hlaváčková odkazuje, se nabízí obrátit pozornost konkrétněji například ke konspiračním teoriím, na něž lze mimo jiné nahlížet jako na jednu z forem, kterou na sebe dnes berou mýty. Podíváme-li se na spiklenecké narativy prizmatem religionistiky, ukazují se být především nástrojem pro nalézání řádu v jinak nepřehledném světě. Lidé, kteří se konspiračním teoriím vystavují a třeba je i sami šíří, jim většinou nevěří – tedy alespoň ne doslova. V těchto příbězích se odráží sdílená a hluboká nedůvěra v instituce: například teorii o reptiliánech nemusíme rozumět jen jako absurdnímu přesvědčení o existenci vesmírných ještěrů živících se lidskou krví, ale jako projevu frustrace z toho, že hrstka mocných neempatických jedinců žije na úkor obyčejných lidí.

Pomáhají-li tyto narativy svým zastáncům a zastánkyním hledat vlastní místo v komplikovaném světě, sázka pouze na vzdělání a osobní zodpovědnost pak spíš než východisko představuje slepou uličku. Například podle religionisty Jana Kozáka je třeba chápat konspirace jako zprávu o tom, jak se žije v současném světě, a pocity, které se v nich zrcadlí, vzít vážně. Podobná strategie by pak mohla fungovat i v případě méně extrémních „iracionálních předsudků“, před nimiž ve svých textech varuje Dvořák Hlaváčková. Ostatně díla, která kurátorka pro výstavu vybrala, se nezaměřují na jednotlivosti, ale především na systém, v němž jsou zasazeny – figury v reliéfu Vojtěcha Hrubanta (Evoluce, 2026) jsou omezeny geometrickým rámcem, jejž se jim nedaří přesáhnout, potenciální růst rostlin v instalaci Dominika Styka (Growth Protocol, 2026) je předem omezen a formován skleněnými zábranami. Nabízí se tak přesunout pozornost od „selhávajících“ jednotlivců k tomu, co je formuje.

(Vy)nalézt sebe sama

Jak ale postupujeme výstavou, kurátorské texty se naopak čím dál tím víc soustředí na nitra atomizovaných jedinců: upozorňují nás, že v černém lesklém povrchu Zřídla (2024) Terezy Bartůňkové spatříme vlastní odraz, a balvan nesený Atlasem (2014) Matouše Lipuse interpretují jako těžké břímě osobní zodpovědnosti. Činy mají důsledky, slova moc. Bloudíme labyrintem a na každé křižovatce stojíme před zásadním rozhodnutím, jež určí, kam dorazíme a kým se staneme – zda jedincem morálním, či amorálním.

Je pravda, že se zároveň setkáme s apelem na propojení, správná cesta prý vede skrz naslouchání konkrétním osudům, empatii a vystavení se příběhům založeným na odlišných životních zkušenostech. Závěr výstavy tvořený díly Kláry Samcové tematizujícími menstruaci i reprodukční práva žen a filmem Hedviky Hlaváčkové zpochybňujícím rigiditu pohlavní binarity však v tomto ohledu působí trochu rozpačitě – proč kurátorka do pozice „jinakosti“, vůči níž se máme otevírat, staví zrovna ženství a fluidní genderovou identitu? Stejná individualizace, která společenské nejistoty převádí na otázku osobní zodpovědnosti, se znovu vrací i v představě labyrintu jako prostoru, v němž má hrdinstvo odolat společenským tlakům a pod nánosy vnucených rolí objevit svá pravá já.

Je to tedy opět na každé, resp. každém z nás – své identity neskrývat, ale hrdě se k nim hlásit. Tak jako zmiňovaná Oreo, jež v satirické variantě Théseova příběhu přijímá svou kulturní hybriditu a navzdory hanlivým konotacím i přezdívku. Když se jí v osmi letech dostaví menarche, odmítne babiččiny zažité eufemismy jako „mít na sobě hadr“ či „spadnout ze střechy“, stejně jako uhlazený výraz „mít periodu“. Podle trikolóry bílé vložky s modrým proužkem a krvavou skvrnou začne menstruaci označovat jako flag days. Není pro ni stigmatem, ale zdrojem hrdosti – a v závěru knihy také strategickým nástrojem. Předstíráním křečí totiž získá recept, který jí umožní vytvořit falešný dopis a nakonec vyzvednout vzorky otcova spermatu. Přestože ale Fran Ross starý mýtus převrací a na místo Thésea staví Christine, stále vypráví především o individuální cestě a hledání vlastní identity.

Přerýsovat labyrint

Ačkoliv se tak ke knize Oreo odvolává i předmluva ke knize Hrdinka tisíce a jedné tváře, v níž folkloristka a specialistka na dětskou a německou literaturu Maria Tatar stopuje ženské postavy skryté ve stínu (mužského) monomýtu, nejde o úplně klasický „příběh hrdinky“ s těmi důrazy, které v něm Tatar nalézá. Cíle opomíjených protagonistek nebývají prý totiž tak sebestředné – sledují většinou nastolení rovnováhy, a tedy proměnu světa spíše než hrdinek samotných. Osamělého hrdinu, který se pohybuje rigidním bludištěm, by se tak nabízelo ve výkladovém rámci nahradit hrdinkou, která svou činností proměňuje labyrint samotný. Právě v tomto duchu je možné číst The Machine for Restoring Empathy (2019) Evy Koťátkové – jako pobídku k přehodnocování bariér, které vytváříme, a výzvu k vytvoření prostředí, které bude dostatečně inkluzivní. Když u masky Dominika Styka (Naked Roots, 2024) hledíme do lidské tváře, která je zároveň květem rostliny, je nasnadě přemítat o možnosti přepisovat narýsované plánky; i když se většina poutníků vydává na rozcestí jedním či druhým směrem, neznamená to, že tu nelze prošlapat další cestičku.

Při procházení místnostmi trójského zámku tu a tam narazíme na motiv jako vystřižený z feministické reakce na slavnou Campbellovu teorii. Dvořák Hlaváčková nalézá zbraň proti strachu ve zvědavosti, jež je také podle Tatar hlavní ze ctností náležejících hrdinkám – americká folkloristka odmítá chápat Evinu či Pandořinu zvídavost jako základ všeho neštěstí a přichází naopak s vyzvednutím jejích pozitivních aspektů. Všímavost je pro ni především projevem zájmu o svět a pozornosti ke všemu, co jej tvoří. Proti dravým a dobývajícím hrdinům staví naslouchající hrdinky, které se mnohdy stávají strážkyněmi zakryté a zamlčené pravdy. Klára Samcová ve svých tkaninách se skvrnami evokujícími menstruační krev navazuje na tradici textilní tvorby spojované s ženskou a domácí sférou – nabízí se tak připomenout roli, kterou podle Tatar hraje tkaní při odhalování pravdy a nastolování spravedlnosti. Penelopé vytrvale tká a znovu párá rubáš pro svého tchána Láerta, aby oddálila sňatek s některým z nápadníků, Arachné na tapisérii vykresluje sexuální násilí páchané bohy a Filoméla zachycuje příběh svého znásilnění, který (zbavena jazyka) nemůže vyprávět.

Je třeba ocenit, že se Dvořák Hlaváčková rozhodla současné umění přiblížit širší veřejnosti a umělecká díla doprovodit srozumitelnými texty. Bohužel přitom sklouzává k moralizování o „iracionalitě velkých příběhů“ a „racionální odpovědnosti každého z nás“. Pouhé nahrazení hrdiny hrdinkou by v tomto případě jistě nebylo všespásné a samo o sobě ani neproblematické. Tento narativ by však mohl pomoci přesunout pozornost od individuálního sebezdokonalení ke vztahům, podmínkám a možnostem proměnit společný svět. Takový způsob uvažování by pak poskytoval lepší východisko k odpovídání na palčivé otázky, které visí ve vzduchu mezi díly vybranými kurátorkou – jak se k sobě mají sociální determinace a osobní zodpovědnost? Jak udržet skupinu pohromadě, aniž bychom omezovali jedince? A jaké mýty potřebujeme dnes?

Tereza Bartůňková, Veronika Homolová, Hedvika Hlaváčková, Vojtěch Hrubant, Eva Koťátková, Matouš Lipus, Eva Palčič, Klára Samcová, Dominik Styk / Labyrint: Krajina vnitřního bloudění / kurátorka: Karla Dvořák Hlaváčková / GHMP Zámek Troja / Praha / 1. 4. – 29. 10. 2026

Foto: Jan Kolský