Případ restituce Madony z Veveří

"Status historického uměleckého díla je nejen prakticky, ale v principu zásadně odlišný od statusu náboženského obrazu a obojí nelze směšovat bez úhony pro obě strany," komentuje Milena Bartlová nucený přesun středověkého obrazu Madona z Veveří z Národní galerie v Praze do brněnského Diecézního muzea, tedy z vlastnictví státu do vlastnictví církve. 

Madona z Veveří, foto: Národní galerie v Praze

Případ restituce Madony z Veveří

Národní galerie byla v pátek 19. února 2016 donucena přistoupit na to, že na základě platného soudního rozhodnutí ve věci církevní restituce vydá gotický deskový obraz Madony z Veveří z vlastnictví státu do vlastnictví farnosti Veverská Bitýška. Protože románský kostelík na předhradí Veveří nedokáže ochránit dílo ani klimaticky, ani bezpečnostně, bude obraz vystaven ve stálé expozici Diecézního muzea v Brně.

Madona z Veveří patří k nejvýznamnějším uměleckým památkám vůbec nejslavnější epochy českého umění. Připisuje se do čtyřicátých let 14. století, vznikla tedy v první etapě vlády Karla IV. Velice vysoká kvalita malby a její vztahy k dalším památkám ukazují, že obraz vznikl v pražské dílně. Neví se o něm nic do konce 18. století, kdy byl evidován v kostelíku u hradu Veveří. Odsud vyplývá předpoklad, že mohl původně být určen pro prostředí moravského markraběte, jímž byl v té době bratr Karla IV. Jan Jindřich Lucemburský. Madona z Veveří patří spolu s Madonami zbraslavskou a strahovskou k mimořádně významným dílům i z celoevropského hlediska. Prokazují, že české země této doby byly prvním a nejdůležitějším místem, kde byly převzaty a po svém adaptovány špičkové umělecké postupy tehdejšího západokřesťanského světa, totiž monumentální deskové obrazy Panny Marie s Ježíškem z Itálie, kde byly v předchozím století převzaty z Byzance.

Obraz Madony z Veveří se dochoval v překvapivě dobrém stavu. Od roku 1938 byl farností dobrovolně poskytnut Státní sbírce starého umění, jež se stala v letech protektorátu Zemskou a po válce Národní galerií, kde byl odborně restaurován a trvale vystaven. Nynější soudní rozhodnutí o povinnosti českého státu vydat obraz do vlastnictví farnosti je založeno na formální okolnosti, že obraz byl úředně vyvlastněn až v roce 1958, kdy podzákonná vyhláška stanovila, že vše, co se nachází v reálném držení státu, se převádí do jeho vlastnictví.

kaple Matky Boží, Veverská Bitýška, foto: Michal Klajban

K dobrým kulturním mravům všude ve světě v podobných případech patří, že i po přiznání vlastnictví soukromým nebo církevním subjektům mohou být umělecká díla vystavena ve státním muzeu jako zápůjčka. Muzeum oplátkou nese vysoké náklady, které jsou potřebné na zajišťování řádné péče o nesmírně citlivé památky, v našem případě středověké. Farnost za podpory brněnské diecéze se rozhodla pro opačný postup a razantně vyžadovaly fyzické převzetí obrazu. Stejně postupovala v minulosti řada majitelů s restituovanými díly, která posléze nabídli k prodeji (dědicové rodiny Waldesů), vystavili ve vlastní obrazárně (klášter na Strahově, rodina Lobkowiczů), anebo je ukryli tak, že nejsou přístupná ani odborníkům (řád karmelitek v Praze, u nejcennějších středověkých památek rovněž řád cisterciáků ve Vyšším Brodě).

Veveří a Brno argumentují pro nutnost fyzicky převzít obraz Madony z Veveří navzdory pochybnostem o dostatečné schopnosti Diecézního muzea zajistit nezbytné klimatické podmínky tím, že teprve nyní budou mít věřící možnost se před obrazem modlit, k čemuž byl původně určen; v poslední zprávě byl termín zmírněn na rozjímání. Takové jednání by ovšem zásadním způsobem rušilo status uměleckého díla v muzeu. Ten je definován právě tím, že je nutno se zde k obrazu chovat jako k uměleckému, a nikoli náboženskému objektu, že se nachází v estetickém režimu, nikoli v režimu uctívání. Nejde jen o to, že by případné pokládání květin a zapalování svíček ohrožovalo muzejní klimatický režim, ale rovněž o to, že klečící či jinak soustředění věřící by byli vyrušováni ostatními návštěvníky. Status historického uměleckého díla je nejen prakticky, ale v principu zásadně odlišný od statusu náboženského obrazu a obojí nelze směšovat bez úhony pro obě strany. Pokud tedy má být Madona z Veveří určena k náboženské recepci, musí být umístěna v sakrálním prostoru, pokud má být v muzeu, je argumentace potřebami věřících lichá.

V kostelíku zbylém po kdysi dávno zaniklé osadě před branami hradu Veveří se nachází kopie obrazu Madony. Jak zdůrazňuje tamní farář, místní se k Panně Marii modlí a považují ji za svou zvláštní ochránkyni. K tomuto – v plném smyslu náboženskému – jednání je ovšem jakákoli kopie obrazu zcela dostačující (ostatně originál se ve třicátých letech žádné zvláštní úctě netěšil). Na rozdíl od uměleckého pojetí originality není náboženský obraz jakožto zástupce či kontaktní místo svatých vázán na originál. Náhražky v průběhu času poničených či jinak zaniklých posvátných obrazů jsou zcela běžné. Například socha Panny Marie v nejvýznamnějším francouzském mariánském chrámu v Chartres, která pocházela z velmi raného středověku a byla spálena při francouzské revoluci, je na místě nahrazena hned dvěma novodobými verzemi. To podstatné je totiž ona vzdálená posvátná osoba na nebesích, nikoli lidskýma rukama udělaný předmět, který může mít koneckonců jakoukoli podobu. Pokud farnost Veverská Bitýška a dokonce brněnská diecéze považují konkrétní středověký obraz za nutnou podmínku účinnosti modlitby věřících a dosažení ochrany od Panny Marie, dopouštějí se vážného hříchu modloslužby, ba podněcují k němu věřící. Modla je definována právě jako mylné přesvědčení, že konkrétní, lidmi vytvořený obraz božské postavy je nutnou podmínkou rituální přítomnosti božského ducha.

Nás ostatní, kdo nevěříme, že obrazy jsou nějak podstatné pro náboženský život, anebo je nám celá náboženská praxe lhostejná, by mělo zajímat, že ze strany české a moravské římskokatolické církve je dále ochuzována sbírka prezentovaná v Národní galerii. Bylo pochopitelné, když se církevní instituce stejně jako dědicové bohatých sběratelů po roce 1990 domohli přiznání vlastnictví významných uměleckých památek nejen v Národní galerii, ale i v Moravské galerii v Brně nebo v Alšově jihočeské galerii na Hluboké. Ve výše zmíněných případech, kdy se nepodařilo právoplatné vlastníky přesvědčit, aby ponechali díla v hlavním státním muzeu umění, to znamenalo rozbití sbírky, která v letech státního socialismu autokraticky zahrnovala bezmála všecko nejkvalitnější umění, co bylo v českých zemích k dispozici. Další tříštění jejích zbytků po pětadvaceti letech už s podobným pochopením nemůže počítat. V případě odvezení Madony z Veveří do Brna lze jen těžko hledat nějakou spravedlnost, jíž by bylo správné učinit zadost.

Národní galerie je národní v tom smyslu, že představuje jednak reprezentaci státu na poli mezinárodně uznávaných kulturních hodnot, jednak místo, kde mohou všichni občané prožívat estetické obohacení a získávat poučení o kulturních tradicích, a to v rámci sekulární modernity. Je s podivem, že ministr kultury, jehož vysoce nadstandardní vztahy k římskokatolické církvi jakožto vysvěceného kněze a bývalého mluvčího biskupské konference nemohou být tajemstvím, nedokázal vyjednat zápůjčku Madony z Veveří pro státní instituci, za niž zodpovídá a jíž by měla jeho loajalita patřit především. Těžko říci, zda za celým případem stojí jen tvrdohlavý a krátkozraký brněnský lokální patriotismus, anebo zda jde též o neochotu římskokatolické církve přestat konečně chápat demokratický český stát jako svého „nepřítele“. Souhrnně viděno je celá věc bohužel dalším případem oslabování státních struktur a vítězství úzce chápaných soukromých práv nad hodnotami občanské sounáležitosti.

Proti rozhodnutí soudu ve věci restitučního sporu o obraz Madona z Veveří se Národní galerie v Praze v září loňského roku odvolala, viz ZDE.

Tisková prohlášení Národní galerie v Praze k aktuální situaci týkající se Madony z Veveří ZDE a ZDE.

Komentář právní zástupkyně Národní galerie k vydání Madony z Veveří ZDE.