Umělecké žebříčky – seznamy smrti?

V polovině února zveřejnil server Artplus.cz přehled s názvem J&T Banka Art Index 2014 (zde, více na Artalku zde). Petra Duba vedl index k podrobnějšímu zamyšlení se nad tím, jaký je – či jaký by mohl být – smysl takovéhoto žebříčku a proč by jej česká scéna mohla potřebovat.

Vypuštění džina z lahve, představované zveřejněním řebříčku, jenž uvádí „pořadí nejzajímavějších českých výtvarníků narozených v druhé polovině 20. století, kteří se v období posledních deseti let aktivně prosazovali na české a mezinárodní umělecké scéně“ nezůstalo bez odezvy. Vedle nepřehlédnutelného sdílení indexu v rámci sociálních sítí na index zareagovala i redakce kulturního magazínu A2. Článek Terezy Stejskalové odpovídá autorům indexu nekompromisně – Pochybná pomoc sběratelům!

Střelba do vlastních řad Podobně tomu není tak dávno, co veřejnost informoval majitel galerie Dvorac Sec Contemporary prostřednictvím rozhovoru pro E15 o tom, že „tempo českého umění diktují průměrní a frustrovaní“. Hodně se mluvilo o „závisti, podrazech, strachu, různých partičkách, pomluvách, o boji o místa v grantových komisích...“. Závěrem jsme se dozvěděli, jak se má správný majitel galerie oblékat a jak je zbytečné „diskutovat o obskurních tématech“. Jakkoli mohli aktérům uměleckého provozu napravo od politického středu připadat některé fráze ne až zas tak cizí, v kostce lze konstatovat, že redaktor Budinský článek nezvládl. Letitý výkonný ředitel komunikační agentury Proximity Prague – Petr Šec, zamířil velmi nešťastným způsobem do bůhví jaké skupiny klientů vlastní galerie.

Za rozhovorem zůstal mimo jiné i publikovaný seznam Šecových oblíbenců. Na otázku: „Jaká je největší osobnost českého současného umění?“ odpověděl: „Superhvězdou českého současného umění je David Černý se vším všudy. Velkou hvězdou je také Roman Týc, který je umělcem mezinárodního formátu, byť se vůbec neslučuje s akademickým proudem. Pokud bych měl vyjmenovat umělce, jejichž práce se mi líbí, bude seznam již delší. Patří tam Michal Cimala, Michal Pěchouček, Jiří David, Milan Houser, Jiří Petrbok, Maskér, Evžen Šimera, Krištof Kintera, Josef Bolf, Marek Kvetan, Viktor Frešo, Boris Sirka a mnozí další.“

V jistém ohledu lze považovat Šecův přehled za „seznam smrti“. Ocitnout se na podobném žebříčku v kontextu jmenovaného článku jistě není pro většinu zúčastněných žádný med. Odhlédneme-li od problematického, byť pochopitelného střetu zájmů (článek nijak neuvádí, že většinu z autorů Petr Šec jako galerista nejen respektuje, ale současně i obchodně zastupuje) či od čistě „obskurního problému“, co je to „akademické umění“, zůstává za rozhovorem důležité memento. Boj o lokální mediální prostor současného umění postoupil do nové úrovně. Konečně!

Shitlist Šecův výčet ve skutečnosti představuje modelový seznam většiny galeristů, teoretiků nebo kurátorů současného umění. Každý z účastníků uměleckého provozu se pohybuje v určité skupině definované společným tématem či zájmem a pokud by byl kdokoli z nás osloven  pro obdobnou mediální zkratku, vypořádá se s ní nepříliš odlišně. Tedy v případě, že by se na danou otázku vůbec nechal nachytat.

Záměr Šecova žebříčku a diskutovaného Indexu lze cvičně porovnat především ve smyslu subjektivní snahy o identifikaci a propagaci určité skupiny  „top autorů“. Očekávatelný vliv obou publikovaných seznamů se ale dle mého názoru výrazně liší. Pro připomínku – mluvíme o modelu, ve kterém  soukromý galerista vyjmenovává „největší osobnosti českého současného umění“, versus o veřejném seznamu „nejzajímavějších českých výtvarníků“, vznikajícím na objednávku neméně komerčního subjektu – J&T Banky. S nadsázkou lze říci, že se ve virtuálním prostoru setkává Šecova filantropie, spojená s provozem Galerie Václava Špály či s projektem Artbanka, a letité působení J&T skupiny v rámci ceny Jindřicha Chalupeckého.

J&T Banka Art Index 2014 vznikal přes čtyři měsíce na základě poptávky J&T Banky, jež oslovila Lucii Drdovou (majitelku soukromé Drdova Gallery),  ve snaze „zpřehlednit pro interní potřeby stav domácí umělecké scény“. Bez iluzí. Za pojem „interní potřeba“ není třeba dosazovat nic romantického. Jde o snahu o nalézt účelný a kvantifikovatelný nástroj, který může banka využívat v zájmu vlastních či zprostředkovaných investic z oblasti umění. K řešení zadání „dodejte nám seznam, který nám pomůže pochopit, jak si kdo stojí“, přizvala galeristka Jana Skřivánka a Ondřeje Horáka.

Pro připomínku – první ze jmenovaných je šéfredaktorem časopisu Art+Antiques a editorem webového portálu ART+,  v jehož podtitulu stojí „vše o trhu s uměním“. Druhý, Ondřej Horák,  je členem Správní rady Společnosti Jindřicha Chalupeckého a spolupracovník inciativy Tranzitdisplay. Do členství v „porotě“ nebyl nakonec povolán žádný ze členů nezávislé laické veřejnosti. Do Oblasti 51.cz (geograficky mezi Rozvadovem a Novou Porubou) tak logicky  dopadl tajemný objekt. Leží v hlubokém bahně, je blíže neidentifikovatelných tvarů a v jeho s útrobách čeká parta zlých, dolarově šedozelených mužíků v gumových škraboškách bankéřů!

Jak (ne)měřit umění a srovnávat nesrovnatelné Skupina hodnotitelů po proběhlé debatě a několikeré korekci nastavila pravidla výběru „zohledňující účasti na výstavách a bienále, výtvarná ocenění, zastoupení galeriemi či výrazné umělecké počiny – celkem osm různých kategorií“. Ke své vlastní škodě nepojmenovala kategorie zcela didakticky, přičemž zkoumaný vzorek oproti zadání rozšířila na počet čtyř set autorů. Sběr dat probíhal „křížovým způsobem“ z různých veřejně dostupných zdrojů. Publikaci indexu předcházela tisková konference v duchu hesla – „vlastní hodnotu umění nelze objektivně změřit, lze však posuzovat úspěšnost umělecké kariéry“. Co tedy za utržený peníz J&T Banka nakonec vůbec získala? A jaký signál představuje index pro profesní scénu či laickou veřejnost?

Mohlo by se zdát, že z čistě praktického (rozuměj ekonomického hlediska) si J&T může do výsledného indexu zabalit smaženou rybu s bramborovými chipsy a ve velkém ji distribuovat maximálně v závodních jídelnách zaměstnancům vlastní finanční skupiny. Trojice hodnotitelů totiž v celkovém přehledu zohlednila výhradně kritéria profesního provozu. Záměrně nereflektovala cenové relace lokálního trhu či prodeje současného českého umění do zahraničí. Pro připomínku – i v ČR se umění prodává. Na rozdíl od zahraniční praxe u nás ovšem neexistuje žádný ucelený přehled, cenová mapa či transparentní mechanismus definující finanční hodnotu současného uměleckého díla. Chudák bankéř tedy i nadále neví, co kolik stojí a kolik na tom může trhnout zisku!

Index specifickým způsobem opakuje smutnou pravdu. Domácí trh s uměním je „nahý“, a nejsilnějším vypovídajícím faktorem indexu je proto dokumentace míry schopnosti sebeidentifikace jednotlivých umělců s pravidly profesního provozu.  Nakonec co také jiného v lokální situaci měřit a jakou jinou metodiku by bylo možné na inkriminované zadání aplikovat? A pokud už by se našla, objevila by se na indexu radikálně odlišná jména od těch stávajících? Zvětšily by se zásadně rozestupy mezi jednotlivými autory, jež jsou momentálně v bodové škále v drtivé většině definovány v řádech desítek či jednotek? Záleží opravdu tolik na tom, kdo je na třicátém a kdo na třicátém prvním místě?

Tereza Stejskalová ve výše avizované kritice ponejvíce zpochybňuje objektivitu versus zainteresovanost stávajících hodnotitelů a v jistém ohledu lze její postoj chápat. Kdo jiný by však měl podobný přehled sestavit? Zaměstnanci banky? Vybraný partner typu Národní galerie nebo VVP AVU? Je možné za současného stavu alarmující absence kulturní politiky státu cokoli podobného očekávat a dosáhlo by se tímto postupem výjimečné nezávislosti soudu? Sama Stejskalová uvádí za vzor exaktního přístupu index portálu Artfacts.net, přičemž opomíjí, že jeho služby jsou od jisté úrovně servisu spojovány výhradně s pravidlem – kdo platí, ten je hodnocen. Její komentář navíc postrádá kruciální otázku. Mělo by být umění vůbec nějakým způsobem řazeno do algoritmů a výkonnostních kategorií?!

Všichni, kteří na indexu být nechtějí Vzniklý index není radno podceňovat. Pokud se stane pravidelným mechanismem (což předjímá jeho propagace) a bude-li nadále sledovat alespoň ty „nejokatější parametry“ uměleckého provozu, jistě v dlouhodobém horizontu svůj vliv zásadně posílí. A budí-li vášně již letos, počkejme za rok!

Nebezpečí vlivu technických rankingů na splynutí vysokého umění s kreativními průmysly a komercializaci kultury v rámci žonglování v nákupních galeriích je třeba brát vážně.  Současně je ovšem na místě přiznat, že umění v absolutní hodnotě prakticky nelze postavit mimo ekonomickou či sociální směnu, což dnes platí i po proběhlé postmodernistické revizi funkce umění. Důležitým faktem v konkrétní situaci zůstává i to, čím J&T Banka Art Index 2014 momentálně není. Například utajovaným seznamem, který by mohl bez odborné diskuze připomínat další korporátní „love book“ toho či onoho galeristy.

Prostřednictvím představeného indexu dostává část domácí populace nezanedbatelnou  zprávu  o tom, že současné umění vůbec existuje a že není nezbytné představovat si jeho podobu výhradně pod expresivními figurami s pozlacenými vlasy na úpatí pražského kopce Petřína. Ano, momentálně se tak děje například na úkor Dušana Záhoranského, Jaromíra Novotného nebo Romana Štětiny a mnohých dalších, kteří se do první stovky z různých důvodů nevešli bez ohledu na prověřenou kvalitu jejich  práce. Jsou to především oni, kdo platí cenu za to, že někteří z řad veřejnosti možná nově odhalí fakt, že umění si lze rovněž koupit, a to včetně díla někoho, kdo se jmenuje například Zbyněk Baladrán nebo Tomáš Svoboda, o kterých pravděpodobně doposud nikdy v životě neslyšeli. Všichni platí daň za to, že se čistě hypoteticky po úmrtí „dalšího Mánčušky“ nebude muset lokání umělecká scéna skládat (nejen) na záchranu jeho dědictví.

Index jistě není všelékem, ale  zakládá na vytvoření určitého mechanismu kontroly a kultivace uměleckého trhu. Jeho multiplikační efekt může v ideálním případě výrazně přispět k ukončení éry podomních prodejců umění, cucajících si ceny umění z prstu a distribuujících ze svých bezedných depozitů „ale opravdu zaručeně originální litografie Salvadora Dalího – současného umělce“. Petru Šecovi pak může po chvilce brouzdání na internetu odhalit, že Roman Týc není jediným umělcem, kterého vystavila britská Tate. Už jenom v první desítce indexu jsou další čtyři.

Na samotných umělcích i nadále zůstává individuální rozhodnutí, zda-li vůbec chtějí své umění prodávat, dotovat jej ze svého, či z anonymních prostředků „pana Nováka“ skrze grantový systém. Možná že pro některé bude Index představovat i obrácený efekt. Nepřítomnost v seznamu může být pro „opravdu nezávislé umělce“ prestižní výzvou zítřka. Aktivističtí umělci  přestanou definitivně spolupracovat s galeristy či kurátory a konečně přejdou do výhradního undergroundu. Všichni bývalí finalisté CJCh odevzdají své medaile do kontejneru na cenné kovy J&T skupiny a řada uměleckých jmen bezprostředně zanikne. Tvůrcům indexu možná přestanou chodit požadavky na úpravu pořadí ze stran autorů atd. Tak či tak, dobrou zprávou zůstává, že umění bylo před vynálezem peněz a bude patrně i po posledním dni obchodovaném na Wall Street, jak ji známe dnes.

Pro pořádek – autor textu v době jeho publikace spolupracuje s galerií Dvorac Sec Contemporary a v inkriminovaném rejstříku obsadil 58. pozici, přestože jeho doménou není médium sochy, jak index mylně uvádí.