Umění, strach a smrt

Může umění zachytit realitu pandemie? Jak vypadaly v historii umělecké reakce na velké tragédie a vysoké počty zemřelých? A proč u nás nevznikají žádné pomníky připomínající oběti onemocnění covid-19, jako tomu je například ve Španělsku, Itálii nebo Uruguayi? Milena Bartlová se v komentáři zamýšlí nad úlohou výtvarného umění v otázce reprezentace smrti a nad současnou situací v České republice.

Karel Škréta, Svatý Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem, 1647. Foto: Národní galerie Praha

Redakce Artalk.cz si objednala úvahu o tom, proč u nás není vidět potřebu vytvářet memoriální místa obětem covidu a zda by právě tohle nemohla být užitečná úloha výtvarného umění v době epidemie. Esej se snaží poctivě odpovědět, ale mluví kvůli tomu hodně o jiných věcech, než je samotné umění. Protože umění nikdy není samo.

Umění, strach a smrt

Když před necelým rokem vypukla pandemie covidu-19, krátce se objevovaly kulturně-historické vzpomínky na mor. Srovnávání se středověkou černou smrtí z poloviny 14. století ale bylo považováno za nevkusně přepjaté. Jsme přece moderní společnost a žádní hlupáci, kteří ani nevěděli, že mor šíří bakterie přenášené blechami přes krysy. Představte si, dokonce si naivně mysleli, že se lze nakazit jen dýcháním „zkaženého“ vzduchu! Monumentální barokní pomníky opakujících se raně novověkých vln moru stojí v centru mnoha větších obcí, ale na rozdíl třeba od Vídně se u nás během současné situace nestaly pietními místy. Tu a tam si média všímala evropských epidemií cholery či tyfu v 19. a první polovině 20. století, které byly obvyklými průvodními jevy vojenských konfliktů, takže jsou zasuty v mnoha rodinných vzpomínkách. Nezaznamenala jsem ale, že by se někdo veřejně zamýšlel nad tím, jak to bylo u nás s tzv. španělskou chřipkou na konci první světové války: zdá se, že ji spolu se vzpomínkami na válečné strádání civilistů úplně překrylo naše pozitivní kódování roku 1918.

Síla příběhu

K úvaze o možné roli výtvarného umění v aktuální krizi vyjdu právě odtud: toto stoleté zapomenutí je totiž výmluvným příkladem síly sdíleného příběhu a jeho absenci považuji za první polovinu odpovědi na otázku, proč zatím naše umění mlčí. Nadšení ze státní samostatnosti zakrylo vše ostatní, docela podobně jako nadšení z „národní revoluce“, tj. vysídlení Němců po roce 1945, i nadšení z politického osvobození po roce 1989. Všechny ty euforické momenty ve skutečnosti vydržely jen krátce. Navíc jejich nezbytnou součástí bylo znehodnocení nároků a touhy určité části obyvatelstva. Vytvořily však reálný, emocionálně prožívaný základ novému příběhu většiny, který část politických sil dokázala rychle využít k získání mocenské převahy. Příběh se brzy stal zakladatelským mýtem, který pomáhal udržovat sjednocující ideje, a ty zas udržovaly stát. Mýty z roku 1918 a 1945 byly nacionální a jejich příběh byl fikcí do té míry, pokud opomíjel třídní rozdělení společnosti a z něj plynoucí odlišnost zájmů. Mýtus roku 1989 naopak ztotožnil svobodu s obnovením kapitalistického systému. Vyprávěl sice přitom příběh o starém dobrém světě solidních hodnot, ale ve skutečnosti šlo o nástup neoliberálního řádu postmoderny.

O tom, že naše společnost sjednocující příběh postrádá, víme již dlouho. V konfrontaci s jinými zeměmi střední Evropy vidíme, že je to politicky bezpečnější, protože pro autoritářské politické síly je snadné si takový příběh ochočit a využít, ať už je to maďarské trauma malého národa, nebo polské katolické vlastenectví. Teoreticky víme, že by to měl být příběh občanské společnosti, která uznává a dokáže v praxi vyvažovat oprávněná práva a nároky většiny i menšin. O jeho budování se u nás v devadesátých letech snažili ti nejlepší česky mluvící lidé. Jenže občanství by byli museli chápat nikoli jako okrajový zbytek vedle svobodných individuí, hlavně těch elitních, nýbrž jako stmelující základ společnosti. Ta nejen existuje, ale je nezbytná pro sdílení a solidaritu. Byli by museli usilovat o příběh, který nebude vylučovat slabé, nevzdělané, neúspěšné a chudé. Omlouvám se za delší výklad něčeho, co zdánlivě s uměním nesouvisí. Protože ono souvisí. Výtvarné umění a architektura v jedinečné integraci imaginace a hmoty sice zdánlivě vypadají jako výsledky autorského gesta a typické projevy individualismu, ve skutečnosti ale nemohou existovat bez reálného světa, bez kolektivů, bez společného sdílení a bez toho, co od nich společnost potřebuje. Výtvarné umění společný příběh vizualizuje, umí ukázat i to, o čem se nemluví, bez něj mu ale chybí energie.

Raně barokní morový sloup na náměstí Svobody v Brně, autorem návrhu je Jan Křtitel Erna. Sloup byl vztyčen v roce 1689 na památku morové epidemie, která zasáhla Brno v letech 1679–1680. Foto: Karolína Adamová

Chce to čas

Na pomníčcích „padlých ve válce světové“, které u nás najdeme i v nejmenších vesnicích, nečteme, kolik z obětí padlo na vrub nakažlivým nemocem, včetně španělské chřipky. Pomníky, pomníčky, memoriály a památníky se zřizují jako podpora toho, co bychom si společně měli připomínat, nebo na varování před tím, na co bychom neměli zapomínat. Aby to stálo za vzpomínku, musí na tom být aspoň něco výjimečného. Jenže podlehnout nemoci není hrdinské ani natolik jako stát se obětí atomové bomby, atomové elektrárny nebo náletu 11. září. Je to banální, smutné a trochu trapné. Nejvýstižnějším znakem epidemie je hromadný hrob anonymních mrtvých. Umělecká ztvárnění pamětních míst nebo oživování funkce barokních morových sloupů proto nevycházejí z principu pomníku či památníku, ale z náboženské úcty. V římsko-katolické tradici je vedle modliteb na jednotlivce i institut hromadné vzpomínky, ztělesněný svátkem Všech svatých, tedy těch, na něž by se jinak zapomnělo. Na pamětních místech je možné společně a s oporou náboženské tradice posilovat duše zesnulých vzpomínáním a zároveň zde lze prosit vyšší síly o slitování a pomoc: kéž neumřu já ani moji blízcí! zachraň naše duše! už nás netrestej! O tom, že právě tento rozměr česká společnost postrádá, se dobře ví. Nemáme ani sjednocující občanský étos, ani sdílené náboženské vědomí. Pověstný „něcismus“ a ezoterní bloumání postrádají především právě společenství.

Mor se do Evropy dostával z Východu od konce antiky, mimořádně ničivá i za Alpami byla epidemie ve 14. století. V některých částech dnešní Francie či Itálie jí podlehly až dvě třetiny obyvatelstva. U nás byl dopad mírnější, takže se historici zatím neshodli, kdy přesně a zda ve větším měřítku vůbec černá smrt tehdy české země postihla. Opakované epidemie se ovšem i ve střední Evropě vracely vždy po několika generacích, dokud je nezastavila osvícenská věda prosazená zásahy panovníků. Do té doby byla epidemie všeobecně považována za zásah nebes trestající hříchy lidstva. Z raně moderních století známe díla špičkových umělců, kteří ztvárnili figury nebeských patronek a patronů specializovaných na pomoc proti moru, ale i otřesné výjevy ze špitálů. Ve 14. století se mor projevil ve výtvarném umění například obrazy připomínajícími úspěšný zásah proti moru za papeže Řehoře Velkého v Římě nebo novými ikonografickými typy, jako je Madona Ochranitelka, která pod svým pláštěm chrání lidi před šípy nákazy. Po moru ve druhé polovině 14. století zesílila zbožnost lidí, kteří se k církvi, Bohu i svatým uchylovali jako k poslední naději. To bylo provázeno nárůstem investic do uměleckých děl, která tuto zbožnost vyjadřovala. Uvažovalo se i o tom, že konkrétně v Itálii se přitom projevil příklon k tradičním formám a nezájem o formálně inovativní umění, které dnes považujeme za „slohově progresivní“. Vizuální umění bylo ovšem především funkčním nástrojem zbožnosti. Šlo nejen o (finanční) oběti dotvrzující prosby a sliby či o potřebu mít v obraze k dispozici kontaktní rozhraní pro komunikaci modliteb směrem k nebesům. Důležitý byl i koncept očistce, v němž se nacházejí duše obětí epidemie, jež zesnuly náhle, bez řádné přípravy a jimž mohou pozůstalí pomáhat svými modlitbami.

Myšlenky a emoce doprovázející velké umírání na epidemii, nejsou jednoduché. Ačkoli se umění ve svém romantickém příběhu rádo prezentuje jako předvoj nebo jako příslovečný důlní kanárek, na pandemii zatím dokáže reagovat jen okrajově a rozpačitě. Umělci a umělkyně patří – až na ty komerčně nejúspěšnější – k ekonomicky postiženým vrstvám a státní pomoc se k nim dostává málo a pozdě. Přichází ke slovu smutná pravda, že nejdřív je třeba se postarat o základní materiální podmínky, nemluvě o péči o děti. Umění, které se dosud v této souvislosti objevilo, tematizovalo osamělost. Jenže někoho víc trápí nemožnost mít chvíli klid od bližních, někoho ničí nutnost sám vzdělávat děti, někoho nemožnost vidět se s rodiči a prarodiči. Umělecké ztvárnění tragédií a skutečných problémů přijde, ale musíme si počkat. Pokud o kvalitním umění platí, že dokáže odkrývat to, co si běžně neuvědomujeme a nepřipouštíme, co bude tím tématem, jemuž se bude pandemická tvorba věnovat? Obávám se, že starosti všedních dní to tak úplně nebudou. Jakkoli nás dnes zahlcují, mohou se brzy ukázat jako pomíjivá nepříjemnost.

Benedetto Bonfigli, Madona Ochranitelka, 1464, malba v oratoři sv. Bernardina v Perugii, Itálie. Foto: Georges Jansoone, Wikimedia Commons

Smrt a strach

Možná vás už při čtení zarazilo, že o epidemii mluvím primárně jako o umírání. V médiích ani na sociálních sítích to není běžné. Namísto toho denně čteme a vedeme spory o fungování ekonomiky a náhrady za ušlý zisk, o nemožnost účastnit se bohoslužeb a uměleckých výstav, o neschopnosti vlády a korupci při nákupech zdravotnického materiálu, o tom, k čemu by mohlo vést ohýbání ústavy, o trápení dětí bez školní docházky, o nedostupnosti běžné lékařské péče, o nemožnosti normálně pracovat a vyučovat a zároveň nutnosti tvářit se, že normálně pracujeme a vyučujeme, o uzavřených hranicích, o vyčerpání zdravotníků a kvalitní logistice očkování. Celkový rozvrat našich životů a úsilí udržet zdání jejich normality ale stěží pomník dostanou. Možná to, že se právě tohle neodráží v umělecké tvorbě, už nějak naznačuje, že to není to hlavní. A tady se podle mne dá hledat druhá polovina odpovědi na úvodní otázku.

Umírání jsme z běžných životů moderních lidí nejpozději od poloviny minulého století účinně vytlačili. Jenže nyní k nám vtrhlo všemi skulinami. Jsou to čísla a grafy, ale jsou to i příběhy, které už snad každý z nás zažil. Ve dnech, kdy toto píšu, přiznává česká vláda, že kapacity nemocnic už nestačí. Není lhostejné, že za extrémní rozvoj epidemie může ona sama svou neschopností, ale jde mi teď o důsledek: zemřelých doma bude přibývat. To je něco, co z lidí pod sedmdesát stěží kdo zažil. Těch, kdo se dokážou se vstupem smrti do života vyrovnat díky své náboženské víře, je u nás, obávám se, jen nepatrně víc. Strach plíživě proniká v patách umírání. Bojíme se o rodinu, přátele a o ekonomickou stabilitu. Tušíme, že návrat zpátky nebude možný, ale co nás čeká, to si nikdo představit nedovede. Strach má ale víc rozměrů, a tedy i větší sílu. V pozadí prosakují myšlenky na vše, co sice racionálně víme, ale dosud se dařilo to nebrat vážně: pandemie přenáší mezi lidi v globálně viditelném měřítku to, co už pár desetiletí probíhá v biosféře naší planety, totiž hromadné vymírání. Vykořisťování živého i neživého světa lidskými společnostmi překročilo všechny meze. Ohřívání planety kvůli nadměrnému uvolňování energie z fosilních zdrojů se zrychluje stejnou exponenciálou, jež popisuje šíření koronaviru mezi lidmi.

Přitom není třeba se bát! Jako lidstvo díky racionální vědě v hlavních rysech víme, jak všechny tyto souvislosti fungují. Máme dokonce k dispozici i celkem jasné postupy, jak exponenciály obrátit: karantény a pak masové očkování; rychlý obrat pryč od fosilních energií, nadměrného vykořisťování biosféry a zamořování prostředí. Jenomže to, co víme, nedokážeme v dostatečném měřítku a přiměřeně rychle realizovat. Vypadá to, že tohle je největší tragédie v zaznamenaných dějinách lidstva, a nepochybuju, že umění, které ji bude tematizovat, bude skvělé a silné.