Vesmír v krabici

V Galerii moderního umění v Hradci Králové právě probíhá výstava s názvem Tunnel Funnel Jiřího Pitrmuce, který zde proměnil prostor Bílé kostky na svébytné prostředí. To nás podle recenzentky Anny Roubalové „nenechá zpohodlnět a neustále pulzuje mezi mikro a makro pohledem na svět“.

Vesmír v krabici

Výstavní prostor Bílá kostka v královéhradecké galerii je vestavěnou krychlí uvnitř podkrovní místnosti. Kostka zakrývá skutečná okna, ale má v sobě vyříznutá okna vlastní, ve kterých visí záclony ze sešitých obdélníků modro-bílých látek. Tyto látky jsou klíčovým prvkem instalace, jsou to takové látky, které okamžitě evokují pocit pohodlí, spánku, domácího oblečení, pyžama nebo polštáře. Sešité v proužcích, plochách, potazích a závěsech prostupují celou výstavou. Obrazy Jiřího Pitrmuce visí po stěnách a společně s instalacemi v prostoru působí výstava dojmem uceleného světa. A zdá se, že sochy Ladislava Zívra, které Pitrmuc do výstavy zakomponoval, mu dokonale rozumějí. Zívrova Žena s mikroskopem (1947) sedí na podstavci před obrazem a zaujatě ho pozoruje a Zívrův Minér (1948–1949) je v předklonu na úklidovém vozíčku zabraný do práce. Proti vstupu do místnosti je v kostce vyříznuté okno, kterým by bylo vidět skutečným oknem ze čtvrtého patra na celé město. Je v něm ale záclona a místo očekávaného pohledu na otevřený prostor se díky ní ocitáme v uzavřeném prostoru, jako doma v pokoji pod modro-bílou peřinou. Výstava nás nikde nenechá zpohodlnět a neustále pulzuje mezi mikro a makro pohledem na svět.

Místnost je v polovině předělená závěsem a za ním na stěně visí obraz se třemi jablky nad sebou, která přes sebe mají namalované poledníky a rovnoběžky. Od stropu vzadu v místnosti je zavěšený model zeměkoule vyrobený ze stanových tyčí svázaných k sobě proužky látky. V rohu místnosti za vyříznutým okénkem je za poodhalenou záclonkou vidět na zemi otevřenou krabici, která byla pravděpodobně původně určena pro malé pánvičky, a v lůžkách pro ně leží tři jablka. Za nimi úplně v rohu leží kousek nádherně barevné odhlučňovací hmoty. Trajektorie pohledu od jablek na obraze přes model zeměkoule ze stanových tyčí ke skutečným jablkům schovaným mimo místnost způsobuje závrať. Během této trajektorie se vnímání světa jako abstraktního celku a obyčejných věcí jako jeho dílčích součástí protočí několikrát naruby. Skutečná jablka, která už začínají hnědnout, jsou pro mě nakonec předměty největšího obdivu. S pocitem, jako bych se vrátila z cesty kolem světa, obdivuji, jak jsou skutečná. Jablko obsahuje zeměkouli, krabice sluneční soustavu, odhlučňovací pěna všechny obrazy, které jsme kdy viděli. Stanové tyče umí vytvořit malý přístřešek, kam se můžeme zavřít, a ochránit před velkým světem a umí vytvořit také celou zeměkouli. A to za pomoci proužků z látky z pyžama.

Není tento dojem pro dnešní dobu příznačným? Že velkolepé a abstraktní věci jsou už nějak moc velké a už nás to neohromuje, ale spíše unavuje? Potřebujeme se soustředit na malé a hmatatelné věci? Je to způsob vidění světa, který je aktuální z mnoha důvodů. V souvislosti s klimatickou změnou víme, že malé věci ovlivňují ty velké a naopak. Už víme, že největší rychlost a největší výkon zdaleka neznamená to nejlepší. Výstava však není jen kritikou současné společnosti s jejími problémy – tlaku na výkon, odlidštění člověka ve světě čím dál víc ovládaném technologiemi a přístupu člověka k planetě. Spíše než to je dalším, méně radikálním a více promyšleným krokem ve vnímání dnešního světa ve všech jeho velkých problémech. Ale taky v maličkostech.

Jak napovídá i Pitrmucův styl malby a zařazení Zívrových soch do instalace, umělec zde také polemizuje s modernistickým vnímáním světa. Sochy Ladislava Zívra tematizují srůstání člověka a stroje, které ho, i jako člena Skupiny 42, fascinovalo. Kurátorský text k výstavě končí odkazem na text teoretika skupiny 42, Jindřicha Chalupeckého, Svět, v němž žijeme (1940). Chalupecký v textu tematizuje, podobně jako tato výstava, propojenost obyčejných věcí a celého vesmíru. Mluví o tom, že je třeba, aby umění vycházelo z obyčejných, každodenních věcí, které nás obklopují, jako je dláždění, stojany lamp nebo schodiště, a takové umění aby potom vytvářelo skutečnost. Chalupecký píše, že ale moderní člověk se takových skutečných věcí bojí, protože by mu připomněly sebe a skutečný svět, ve kterém žije.[1] Doprovodné noviny k současné výstavě Světy Jindřicha Chalupeckého v Městské knihovně (recenze) začínají dopisy současných mladých umělců a umělkyň Jindřichu Chalupeckému. Měli si představit, že Chalupeckému odepisují na dopis, který jim z minulosti jako třicetiletý poslal, a jeho obsahem byl text Svět, v němž žijeme. V dopisech je obsaženo podobné vnímání skutečnosti, jaké je i v Pitrmucově výstavě, a podobným způsobem kontrastují s vnímáním Chalupeckého. V jednom z dopisů Tereza Semotamová píše: „Hodně řeším jídlo, ale to je pro tebe málo politické téma, viď? Začala jsem hodně nakupovat majonézu, takové ty malé pytlíčky. Neboj se, nemám doma celou sklenici a nejím ji jako jogurt. Uzemňuje mě to, připadá mi to jako zajímavá hmota stvořená z něčeho nadpozemského.“[2]

Chalupecký apeloval na to, aby umělci ve svojí tvorbě vycházeli ze skutečných věcí. Nacházet nadpozemské principy v obyčejných věcech je přesně to, po čem Chalupecký v textu volá, ale představa, že by spojoval nadpozemskost s majonézou, se mi nezdá reálná. Díky srovnání Chalupeckého textu s touto výstavou se ukazuje, jak se dnes toho skutečného a obyčejného světa bojíme mnohem méně, což je možné vidět i na mnohém dalším současném umění. Jiří Pitrmuc ale specificky dokládá, jak mnohovrstevnatá a sama o sobě propletená s vesmírem je obyčejná skutečnost.

[1] CHALUPECKÝ, Jindřich: Svět, v němž žijeme, 1940

[2] SEMOTAMOVÁ, Tereza: Noviny k výstavě Světy Jindřicha Chalupeckého

Jiří Pitrmuc / Tunnel Funnel / kurátorka: Anna Horák Zemanová / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové / 15. 4. – 12. 6. 2022

Foto: Miroslav Podhrázský, Jiří Pitrmuc (Fotoreport zde.)