Žena, matka, jiné?

Jaké stránky sebe sama si připouštíme? Které z nich chceme performovat navenek a které vrstvy si raději necháváme pro sebe, znejistěné pocitem viny, že nejsme dostatečné? Že jsme zklamaly, jsme málo obětavé, moc cílevědomé, malé, tlusté, staré, nedostatečně většinové, hlasité… Otázky, které si sice nepokládáme, ale žijeme je dennodenně, může za nás položit právě umění.

Retrospektiva Julie Bény pod názvem Fantasy obsadila celý prostor přízemí budovy bývalých jatek PLATO Ostrava a každý projekt má tak vlastní místnost. Někdy velkorysé prostory prezentaci spíš škodí (jako v případě tří 3D animovaných videí z posledních let v hlavní roli s animovaným avatarem Bény, šaškem Jesterem) – i obří LCD obrazovky se nakonec zdají jako domácí televizky. Projekce doprovází instalace se skleněným stolem, papundeklovými „hracími skříňkami“, kovovými sochami à la „kresba v prostoru“ a několika postavičkami šašků, prim ale hrají videa. Větší instalace doplňuje video Strakati, jež zahrnuje vůz „kočovné divadelní společnosti“, kterou představuje rodina Bény: matka herečka, manžel kurátor a dcera pierot. Původně bylo celé dílo vystavené jako součást výstavy Intimita jako vzdor v Národní galerii Praha (2022), pod spolu-kuratelou Michala Novotného (společně s Caroline Ferreira), který sám ve videu hraje. Béna tu cíleně vpouští do hry – skrze lehce hororovou atmosféru i evidentní střet zájmů – nepříjemné emoce i vzpomínky na rodinná traumata předávaná po generace. Právě komplikovanost propletení osobního, fiktivního a profesního světa je přitom i tématem samotných děl. Na otázku, jak s tímto propletencem naložit, ale umělkyně nenabízí uspokojivou odpověď: to je prostě život.

Na rozdíl od slavné knížky Bernardine Evarist parafrázované v titulku této recenze, která popisuje životní příběhy a těžkosti s identitami 12 různých žen, mluví Julie Béna ve svých dílech převážně o sobě samé. O bílé ženě, vyrůstající v mitterandovské Francii 80. let, která působí v patriarchálním uměleckém prostředí, je matkou aktuálně sedmileté dcery, dcerou stárnoucí matky a manželkou kurátora Národní galerie Praha. Jako by neustále opakované (napříč výstavou i doprovodným textem) určení identity skrze vztahy k jiným lidem bylo něčím, co umělkyni stále znovu a znovu triggeruje i fascinuje zároveň. A možná, že videa vlastně nejsou o Julii Béně a jejích blízkých, chce totiž mluvit skrze ně o tématech obecnějších. Umělkyni nestačí vyjádřit je jen jednou, nestačí je říct a posunout se k jiným problémům vztahů či identity, ale je potřeba se k nim neustále vracet, protože některé nespravedlnosti jsou ve světě nerovnoměrně rozdělené a nic se v tomto ohledu nemění. Sama Béna opakuje v rozhovorech, že jí nejde o zpověď ani o to, abychom si seskládali puzzle všech autobiografických momentů jejího života, ačkoliv to všichni tak rádi děláme a ona nám poskytuje bohatou nabídku jednotlivých dílků.

Julie Béna, Strakati, 2022, pohled do expozice v PLATO Ostrava. Foto: Martin Polák, PLATO Ostrava

Vizuálním zdrojem je pro Bénu prostředí kabaretního divadla. V něm je pozice ženy specifická: historicky to bylo právě prostředí kabaretu, kde ženy mohly získat aspoň částečně kontrolu nad vlastní objektifikací, mohly si samy připravit představení a někdy i vlastnily kočovné společnosti. Jistě to neplatí všeobecně, ale pokud v něčem můžeme sledovat souvislost feministických témat, bude to jedna z rovin díla. Béna pracuje s polohou kabaretu jako veřejného vystoupení, která historicky umožňovala vykřičet nepříjemné pravdy veřejně do světa. Aby to bylo ještě jasnější, přijala pro některá díla „alter ego“ šaška, tedy polohu, která může být až politická: odkazuje tu na renesanční motiv šašků, kteří měli blízko k panovníkovi. Mohli tak nepřímo, ale v zásadě otevřeně – a pod maskou umění – říkat i nepříjemné skutečnosti. Béna tady v roli šaška (šašky?) pronáší pravdy o tom, jak těžké je být matkou a zároveň zkoušet pokračovat v kariéře umělkyně (Strakati, 2023), jak složité je smířit se s vlastním stárnutím, když ji dosud společnost doceňovala právě jen, pokud byla „krásná“ – podle předem daných norem (Miles, 2021).

Tomuto modelu se pak vymyká poslední z videí, Dirty Shirley (2024), které obraznost přejímá z (amerických) vědomostních televizních soutěží. Parodie, v níž mají soutěžící hádat identitu postavy Shirley Temple (již hraje sama Béna, ale místy i Michal Novotný), poukazuje na zneužití dětské hvězdy – a posléze herečky (zde se znovu ozývá Bény vlastní zkušenost) a diplomatky – k objektifikaci touhy po dokonalé zábavě „pro všechny“.

Umělkyně tu pracuje cíleně se svým nesporným hereckým talentem, videa stojí na její performanci, pateticky v nich přehrává za účelem doručení sdělení na emocionální rovině. Julie Béna tak do českého kontextu přináší jiný feminismus než ten, který z českého prostředí známe. K otázkám nároků na ženy a jejich těla se vztahuje ještě trochu jinak, než jak je vyjadřuje Kateřina Olivová: Přistupuje k tělu a tělesnosti nikoliv jako ke svatyni a sebe nepovažuje primárně za přírodní (božskou) bytost, ale vychází z pozic francouzského strukturalismem formovaného feminismu. Jeho základem je pevné vědomí, že jsme primárně sociální a společností utvářené bytosti (ženy, muži, různí) a naše role jsou do značné míry konstruované jako kulturní fenomén. Esencialismus tady nemá místo. Proto působí její díla jako čerstvý vítr proti jinak spíše akademickým prostředím formovanému feminismu, který se postupně v českém kontextu prosadil (a nutno dodat, že místo v diskusi mají samozřejmě všechny směry). Pořádná dávka patosu je pak bonusovou přílohou, kterou Béna podává spolu s hlavním chodem, za zvuků populární hudby a osobních témat.

Pohled do instalace Fantasy s videem Miles, 2021, PLATO Ostrava. Foto: Martin Polák, PLATO Ostrava.

V rozměrných instalacích, které v Platu Béna prezentuje, pracuje nikoliv imerzivním, ale divadelním způsobem: hlavním pojivem jsou významy, symboly a kulturně dané souvislosti, jež však často nevychází ze středoevropské tradice, ale z té francouzské. I proto pro české publikum mohou být některá díla hůře srozumitelná a jakoby balancující na hraně mezi vzdáleným nepochopením na jedné straně, a naopak osvěžujícím dojmem na straně druhé. A to přesto, že s rolí matky či dcery/syna, jenž je ústředním tématem většiny děl, má zkušenost jistě velká část publika. Umělkyni tu jde o využití vlastní pozice k artikulaci nespravedlností života i společenského nastavení, které má pro ženy (obecně) jasné škatulky, do nichž by měly zapadnout. A daří se jí to dobře, zejména právě díky jisté míře autenticity, kterou dokáže do performance dostat.

Je nutné zmínit, že doprovodný text, který k výstavě napsal kurátor Marek Pokorný, nejen že pochopení nepomáhá, ale skoro se dá říci, že nám jej ještě stěžuje. Vyhýbá se onomu zlopověstnému slovíčku na „f“, aby tvorbu Bény vyložil trochu krkolomně skrze souvislost psychoanalýzy a antického divadla.

Právě feministické čtení je přitom dobře vidět ve videích Miles a Strakati, kde se zápletky vztahují jednou k vyrovnávání se s Jindřichem Chalupeckým (video bylo součástí série Julie Bény k výstavě Světy Jindřicha Chalupeckého, 2022) a podruhé k otázce dědičnosti osudu v rámci vlastní rodiny, právě i feministická témata. Paralelně ale Béna do zdánlivě nesouvisejícího tématu vplétá vtíravé otázky po nutnosti překážek, jež jí (a vlastně nám všem) staví do cesty patriarchát. To zde funguje skvěle a performance nás vtáhne, i když bychom se nad tématem jinak nezamýšleli.

Screenshot z videa Julie Béna: Jester and Death, 2020.

S názvem celé Béniny retrospektivy, Fantasy, pak nejvíce ladí série tří 3D videí s postavičkou Jestera (Anna and the Jester in Window of Opportunity, 2019; The Jester and Death, 2020; Le Jester dans la Vallée 2023). Jenže právě v počítačové animaci se ztrácí to, v čem je Béna nejsilnější: chybí tu performance, škála emocí předávaná modelovanou postavičkou a jejími průvodci (hlemýžď, pavouk, tajemný cizinec) a modelovaná překážkami (červovité postavy s dětskými hlavičkami) je jen minimální, takže se příběh v narativu i vyznění nakonec zamotává sám do sebe. Alenkou v říši divů inspirovaný příběh či bajka o smradlavém lidském odpadu se nenapojují na obecnější témata a zůstávají v bludišti vlastních odkazů. Spoléhají přitom na efektní gamifikaci, reálně však nepřipouští žádnou participaci. Béna totiž nerozkrývá karty pro všechny diváky a divačky naplno. Kdo ví, ten ví – ostatním musí stačit až velmi intenzivně zahrané emoce anebo hrací skříňky. I přes nesporné kvality hereckého a performativního projevu i kvality zpracování celého díla se neumím zbavit jemné pachuti, která mi zážitek kazí: elitářství ostentativně performovaného kulturního kapitálu autorky. Nejde o to, že by snad měla Béna zahrnout do svých performancí širší spektrum ženských identit a mluvit za jiné. Je přece jen velmi těžké reprezentovat ostatní, pokud to vůbec možné je. Individualismus tak nějak k žánru osobní fikce patří, bez čeho bychom se ale dnes neměli obejít, je sebereflexe vůči vlastním privilegiím. Právě proto, že Béna mluví o důležitých tématech, je škoda nechat si je jen pro ty, kdo se identifikují s ní samou.

Julie Béna, Dirty Shirley, pohled do instalace v PLATO Ostrava. Foto: Martin Polák, PLATO Ostrava.

Julie Béna: Fantasy / kurátor: Marek Pokorný / Plato Ostrava / Ostrava / 23. 5. – 1. 9. 2024  
Foto: Martin Polák, PLATO Ostrava

POZN: Michal Novotný u výstavy Intimita jako vzdor figuroval jako "kurátor za NGP".