1989 speciál: Může být vše jinak?

Třicet let od pádu železné opony zažíváme stav globality v doslovném slova smyslu. Čeští umělci a umělkyně vystavují na mezinárodních přehlídkách, mobilita kulturních pracovníků a pracovnic je intenzivní a v podstatě bez omezení, umělecká díla cirkulují a centrem umění už dávno není jen New York. Rok 1989 přinesl české současné umělecké scéně mnoho změn, do značné míry ale stvrdil příklon k ekonomicko-politickému systému, který se v celosvětovém měřítku rozvíjel už od sedmdesátých a osmdesátých let. Namísto vytváření a hledání alternativ tak zažíváme spíše posilování neoliberálního diskurzu. Na rok 1989 proto nechceme vzpomínat ani prizmatem nostalgie, ani podrobně analyzovat jeho vývoj. V sérii textů se chceme spíše ptát, co nám přineslo zintenzivnění neoliberalismu v našem lokálním prostředí a jaké jiné vize, které by mohly této situaci čelit, jsme dnes schopni rozvíjet. Začínáme textem, který připravily Anežka Bartlová a Anna Remešová a který se pokouší rehabilitovat myšlenky družstevnictví v prostředí umělecké scény na příkladu revize Unie výtvarných umělců ČR.

1989 speciál: Může být vše jinak?

Dějství 1

Zasedání Rady Unie výtvarných umělců ČR (UVU ČR)

(do místnosti rázně vstupuje skupina umělkyň, umělců a kulturních pracovníků)

Vážení členové a členky Rady Unie výtvarných umělců ČR –

ale když se tak rozhlédnu, tak spíše jenom vážení členové Rady Unie výtvarných umělců ČR –,

rádi bychom vám oznámili, že od této chvíle přebíráme vedení Unie a zůstáváme v něm ve zde přítomném složení až do té doby, dokud neproběhnou řádné volby, jichž se zúčastní minimálně polovina všech členů a členek současné české umělecké scény.

Unii výtvarných umělců České republiky či jakýkoliv svaz sdružující spolky a skupiny považujeme za důležitý orgán umělecké scény a chtěli bychom jej aktualizovat pro potřeby 21. století. Jak velmi dobře víte, v únoru 1990 se konal mimořádný sjezd Svazu československých výtvarných umělců, který byl na místě zrušen a nahrazen Unií výtvarných umělců ČR. Ta měla fungovat v partnerském vztahu s Českým fondem výtvarných umění, jenž spravoval finanční prostředky pro podporu uměleckých aktivit. K tomu ale nedošlo, protože majetek fondu (který se mezitím přetransformoval na Nadaci Český fond umění a ještě později na Nadaci českého výtvarného umění) byl neprůhledně a spěšně zprivatizován v průběhu let 1992 až 1995, přičemž ze všech budov, které měl před revolucí k dispozici, zůstala fondu jen Výstavní síň Mánes v Praze, zámek Jestřebí a statek Staré Splavy, o finančním majetku v hodnotě 60 – 70 milionů a obsáhlé umělecké sbírce, jež sloužila jako jeden z nástrojů podpory umělců a umělkyň před rokem 1989, ani nemluvě. Podle webových stránek Nadace, které nebyly aktualizovány několik let, není jasné, čí tvorba nebo aktivity jsou opravdu finančně podporovány a kam – kromě rekonstrukce Výstavní síně Mánes – plynou výnosy z komerčního využití výše uvedených budov. Dle našeho názoru by se však mělo jednat o budovy k rekreačním účelům pro umělce a umělkyně současné umělecké scény a výnosy z jakéhokoliv komerčního pronájmu by měly plynout zpátky do umění, například prostřednictvím nabídky zvýhodněných pronájmů uměleckých ateliérů ve velkých českých městech.

Znovuobnovení vztahů mezi Unií výtvarných umělců a Nadací českého výtvarného umění musí být doprovázeno reformou samotné Unie, která se měla především vymezit vůči svému právnímu předchůdci, Svazu českých výtvarných umělců, jenž fungoval silně centralisticky a dogmaticky v souvislosti s klasifikováním, co lze či nelze vystavovat. Unie proto fungovala v přesném opaku: zeslabilo se funkční ústředí a spoléhalo se na to, že chod udrží v běhu účast silných členských organizací, kterými měly být spolky a umělecké skupiny. Unie získala podporu některých nově obnovených spolků díky zákonu o sdružování občanů z roku 1990 (Mánes, Umělecká beseda, Sdružení českých umělců grafiků Hollar ad.), ale nepodařilo se již přilákat spolky nové či povzbudit mladší generaci, která po cestě od socialismu k neoliberalismu ztratila touhu se jakkoliv sdružovat. Nová éra svobody tak zadusila jakoukoliv spolkovou či kolektivní činnost: v roce 1993 zanikají umělecké skupiny Bratrstvo a Pondělí a na nové umělecké kolektivy si výtvarná obec musela ještě pár let počkat.

Současná situace, kdy výtvarným umělcům chybí asociace poskytující informační a právní servis a zároveň vyjednávající sociální benefity pro výtvarníky a výtvarnice, není ani tak výsledkem nefunkčního fungování Unie výtvarných umělců, jako spíše symptomem neoliberálního řádu, který nahrává organickému a nestrukturovanému seskupování (příkladem mohou být různé umělecké skupiny z posledních pár let, které vydají jeden manifest a po pár měsících zaniknou), jež má jen malou šanci vytvořit silnou vyjednávací pozici. A Spolek Skutek, ačkoliv se jistou dobu zdálo, že tímto směrem kráčí, nemůže takovou tíhu táhnout sám, protože mnoho otázek, které nastoluje, se týká obecně situace umělců – nejen těch ze současné nezávislé výtvarné scény (například honoráře za uměleckou práci, výzkum v oblasti sociálního postavení umělců atd.). Část z těchto povinností by mohla přejít na Unii, jakožto širší základnu, a Skutek by se tak mohl věnovat specificky své oblasti (převážně malé neziskové galerie a v nich tvořící umělci a umělkyně) či strategiím sdílení materiálu, financování živého umění apod. Proto je třeba Unii reformovat, aby opravdu mohla sloužit široké umělecké obci, podněcovat mezigenerační i mezioborovou spolupráci a nabízet umělcům a umělkyním alespoň nějaké jistoty v jejich činnostech. Takový nový model Unie ale musí být založen na aktivní participaci jejích členů a deklarovat jasné vize založené na myšlence commons, tedy na myšlence, že umění a kultura je společně sdílený statek, o který je třeba pečovat a zprostředkovávat jej široké veřejnosti.

Dějství 2

„Dobře, pojďme tedy diskutovat o tom, co zde navrhujete,”  zaznívá od jedné z účastnic zasedání Rady UVU ČR. „Všichni chceme přece dialog, pojďte nejprve vstoupit k nám a pak můžeme společně měnit a diskutovat vaše návrhy.... Máte vůbec nějakou jasnou představu o tom, jak by ty pohádky, co nám tu povídáte, mohly fungovat v praxi?“

Česká umělecká scéna má relativně silnou tradici antisystémového vymezování. Jednou to byly levicové úvahy Devětsilu, jindy disentní okruhy a levicové kliky promýšlející alternativy k pozdně kapitalistickému fungování zbytku společnosti. V současnosti je ale naprostá většina neziskových galerií a kulturních institucí, stejně jako soukromé prodejní galerie, finančně zcela nebo z velké části závislá na penězích ze státního rozpočtu. Velká část umělecké produkce a aktivit tak závisí na politické situaci, respektive na imunitním systému kulturních politik, respektu k jinakosti, alternativám anebo naopak akceptaci sledování trendů. Obranné mechanismy u nás zahrnují komise, jejichž složení se neustále obměňuje, je tedy velmi nesnadné sledovat nějakou vnitřní kulturní politiku scény a ministerstvo či městské samosprávy tak mají největší moc ve směřování uměleckých aktivit, formulování „soutěžních” podmínek a rozdělování objemu financí, které do umění půjdou.

Pak je tu malá, ale stále se rozrůstající scéna soukromých zdrojů. Nejen pro svou povahu závislou na libovůli „mecenášů”, ale i pro relativně větší flexibilitu jsou stále více vyhledávané na jedné straně a kritizované na straně druhé. Na obou těchto pólech zdrojů financí (ale i prostoru, materiálového zajištění či kontaktů) hraje roli čas: relativně pomalá, setrvačná a málo flexibilní sféra státních financí je doplněna rychle se měnící, nestálou, ale přizpůsobivou sférou soukromníků, již sami sebe nazývají mecenáši. Jakkoliv atraktivně však taková soukromá kulturní centra vypadají, jen z velmi malé části se jedná o službu veřejnosti. Jejich účelem je především posílit kulturní a finanční kapitál držený v rukou jednoho, maximálně dvou podnikatelů. A tak tu máme na jedné straně étos peněz z „kapes daňových poplatníků” (přičemž si připomeňme, kdo u nás daně platí a kdo by je platit měl), který je zatížený vyčerpávající byrokracií a libovůlí politiků, a zdroje z často problematického podnikání (jmenujme například uhelný business a později podnikání se solární energií Petra Pudila, exekutorský úřad Roberta Runtáka nebo zadlužování českých i čínských občanů prostřednictvím společnosti Home Credit Petra Kellnera) na straně druhé. Existuje něco mezi tím?

My říkáme, že ano. Je to sféra sdíleného vlastnictví, co může být onou třetí možností mezi dvěma tradičně ustanovenými póly. A vlastně to není nic nového, nebo možná dokonce můžeme říct, že tento model je o tisíce let starší, než koncepce moderních sociálních států. Commons, neboli společně sdílené statky, jsou zdroje vytvářené a spravované komunitou ve prospěch všech. V různých obměnách commons stále existují – a to například díky různým solidárním sítím, komunitou podporovanému zemědělství, lokálním měnám, otevřeným knihovnám a digitálním platformám, sociálním centrům v osquattovaných budovách a hnutím, jako jsou Kurdové nebo Zapatisté.

Dějství 3

Text příspěvku, který měla jedna z účastnic puče připravený, ale už se na něj nedostalo:

Reforma UVU ČR a vytváření nových struktur a skupin na umělecké scéně by se nemělo obejít bez důsledné a politické analýzy současné situace. Idea commons, vznikání a zanikání družstev a potřeba sdružovat se totiž úzce souvisí se strategiemi politiky neoliberalismu, pro které se zažil pojem nové ohrazování.

Ohrazování občin a společně sdílených statků je dlouhodobý proces, který je výrazně navázán především na privatizaci půdy (většinou se první vlna ohrazování datuje do 16. století, kdy v Anglii dochází ke koncentraci pozemků v rukou menšího počtu vlastníků), ale týká se jakéhokoliv přecházení veřejných zdrojů (vody, genetického kódu, umění, vědeckého poznání atd.) do soukromého vlastnictví. S úpadkem sociálního státu, porážkou socialismu na konci studené války a s rozvojem globálního trhu však přichází další intenzivní vlna, která bývá označována jako nové ohrazování. Ta souvisí s nástupem neoliberalismu a za milník se často uvádí jmenování Margaret Thatcherové do funkce premiérky v roce 1979, s jejímž příchodem byla půda v Anglii masivně privatizována. Právě zbavování lidí přístupu k půdě je podle sociálního antropologa Arnošta Nováka jedním z pilířů nového ohrazování; mezi další patří strategie zadlužování, která lidi – potažmo celé země – zbavuje kontroly nad vlastními zdroji; vytváření mobilní a flexibilní pracovní síly, která udržuje pracující v separaci a bez možnosti společné organizace; prohra východního bloku, jež znemožňuje rehabilitaci socialistické politiky; a rozvoj biotechnologií, které umožňují soukromě vlastnit přístup k vědění (např. patenty na genetické modifikace potravin, semen apod.).

K procesu nového ohrazování výrazně přispěly také země východního bloku, které se po roce 1989 vydaly cestou zuřivé privatizace. Tak se společnost čím dál více vzdalovala myšlence commons, družstevní podnikání bylo zdiskreditováno a státní podniky (jako například Dílo nebo Krátký film Praha a další) převedeny do soukromého vlastnictví. K podobnému vývoji došlo také na umělecké scéně, v průběhu devadesátých let vznikaly malé soukromé galerie, s pochopitelným nadšením se vítalo financování od soukromých subjektů ze zahraničí (především ze západních zemí) a folklórem vernisážových večírků a salónních diskuzí se stávalo pravidelné povzdychávání nad nefunkčností českého uměleckého trhu. V tomto ovzduší se postupně etablovaly soukromé instituce typu Muzeum Kampa, Centrum současného umění DOX, Ateliér Josefa Sudka, a nejaktuálněji také olomoucký Telegraph a chystaná Kunsthalle Praha. Podnikání soukromých subjektů je obhajováno v návaznosti na chybějící podporu umělců a umělkyň ze strany státu, na nedůsledné sbírání současného umění státními kulturními institucemi, anebo v horším případě není problematizováno vůbec. I to je výsledek politiky neoliberalismu, která ohrazuje nejen materiální veřejné zdroje potřebné k životu (kvalitní potraviny, bydlení, vzdělání, zdravotní péče, umění ap.), ale také naší vlastní imaginaci, v níž neexistuje nic jiného kromě dichotomie privátní-státní sektor.

Dějství 4 

„Chcete říci, že cestou je znárodnění a komunismus? To snad ani nemůžete myslet vážně,” zabručel kdosi z poslední řady v pravém rohu zasedacího sálu.

Právě se tu snažíme vysvětlit – pokračovala jedna z účastnic puče v příspěvku –, že závislost kultury na státní politice už do velké míry máme dnes. Pokoušíme se tu naopak představit jiný model – společenství, které bude jednomyslně a otevřeně podporovat vlastní členky a jejich nápady. Neříkáme, že se má zrušit státní podpora umění, nesouhlasíme s názory Jiřího Peňáse, který tvrdí podobně jako Milan Knížák, že umění si má na sebe vydělat, protože takové výroky jsou podle nás dědictvím neoliberálního diskurzu, který společnost prodchnul neochvějnou vírou v dobro volného trhu. Snažíme se zde ale navrhnout ještě další možnost, která by zabila dvě mouchy jednou ranou: posílila by pozici současného umění ve vztahu k vyjednávání na ministerstvu kultury a také by vytvořila stabilnější podmínky pro uměleckou i kurátorsko-produkční práci. Navíc by členy a členky umělecké scény učila fungovat svobodně, společně, solidárně a otevřeně. Unie výtvarných umělců ČR by mohla sdružovat jednotlivá umělecká družstva – či přímo jejich vznik podněcovat, poskytovat jim právní pomoc a rady, zajišťovat sdílení zkušeností a případně pomáhat v krizových situacích.

Myšlenka družstev a spolků není samozřejmě nic nového pod sluncem, spíše se ale zapomíná na to, jaká pozitiva přináší. Podívejme se například na architektonické kulturní družstvo cosa.cz, které založily na Vánoce roku 2016 dvě architektky, Markéta Mráčková a Barbora Šimonová, společně se svým známým právníkem. Nechtěly se totiž podřídit diktátu práce na „švarcsystém“, jak je v architektonické praxi běžné. Tedy práce, kdy jsou architektky a architekti pravidelně využívaní jako pracovníci konkrétního studia, navrhují, provádějí dokumentaci, jednají s úřady atd., jenže nejsou zaměstnanci, ale vedení architektonického studia využívá toho, že pracují „na sebe” – tedy na živnostenský list. Nemusí tak řešit vyúčtování, platit za ně odvody, nemocenskou anebo jim dávat odstupné ve chvíli, kdy se studiu nedaří získávat dostatek financí za zakázky. Barbora Šimonová a Markéta Mráčková jsou samy sobě zaměstnankyněmi, výdělek si dělí rovným dílem, který odpovídá jejich vkladu (práce i financí). Když se jim daří získat zakázky, mají z toho profit všichni (a nejen šéfové), naopak, když je hůř, motivuje to všechny členy družstva rovným dílem hledat chyby a nové cesty. Jak samy říkají, není jednoduché přesvědčit někoho, aby se k nim přidal, a to přesto, že výhody z členství plynou v družstvu všem rovnoměrně: hlavním problémem prý bývá to, že k sobě musí mít jednotlivé členky a členové blízko a musí být všichni dohromady schopni shodnout se na dalším postupu.

„Jóó, družstva, to znám, to zní jako pěknej návrat do reálného socialismu,” neudržela se upravená paní s krátkými vlasy a šedovlasý muž sedící za ní s úsměvem pokýval na znamení souhlasu.

Návrat ke státnímu socialismu, tak jak jej známe z let před rokem 1989, samozřejmě nechceme. Dnešní doba je hodně jiná, sice procházíme jako společnost novou vlnou normalizace toho, co bylo dosud vnímáno jako výjimečný stav (neustávající korupční a podobné kauzy, podvody, utahování opasků a škrty zasahující ty nejchudší a nejzranitelnější), ale dvakrát do stejné řeky nejde vstoupit. Krom toho ty řeky jsou dneska pěkně vyschlé. Ale uvedu příklad, který nás v diskusích o sdílených statcích v praxi hodně zaujal.

Zmínili jsme tu už, že se dlouho kafrá na nefungující trh se současným uměním. Jenže on funguje, akorát méně na institucionalizované a kontrolované rovině privátních galerií a víc „z ruky do ruky”. Odtud už je jen kousek k představě, že možná galerie nejsou nezbytné, že jejich 40-50% marže může být využito jinak. Už tu byly nějaké pokusy – například Collection Collective, tedy společně vlastněná sbírka, již se snažil v život uvést tranzit.sk –, ale ztroskotaly často na nedostatečné angažovanosti jednotlivých „řadových”  členů. To je ostatně častý problém v poloprofesionálním anebo zcela dobrovolnickém prostředí. Tomu by mohl zabránit právě zmíněný formát družstva: veškerý zisk generovaný jednotlivými členy podle všemi pečlivě promýšlené strategie se rozdělí zpět mezi členy. Zbyněk Baladrán nás například upozornil na to, že je součástí takové anarchistické galerie bez galeristy a prostoru. Výstavy se nedělají veřejně, ale na tajném místě, hlavním produktem je fotodokumentace. Tato mezinárodní skupina umělců má jediné psané pravidlo: 50% výdělku z prodeje díla jde umělci samotnému, 30% se rozdělí mezi všechny ostatní autory a 20% jde na provoz webu a organizaci společných setkání, protože přátelský rozměr této organizace je stejně tak důležitý jako samotný prodej.

To hlavní ale chybí: toto je pořád ještě malá skupina autorek a autorů, kteří takto fungují. Naším programem je vytvořit platformu pro šíření strategie sdíleného vlastnictví, práv i povinností napříč uměleckou scénou. To bude jeden z cílů Nové Unie výtvarných umělců ČR.

Proměňovat ale chceme ale i instituce financované ze státního rozpočtu (příspěvkové organizace, krajské, městské). To ony mají být tahouny v rizikových, ale eticky a společensky prospěšných strategiích kulturních politik. Příkladem mohou být různé výzkumy a instituce, které myšlenku společně sdílených statků rozvíjí – ať už je to nizozemský Casco Art Institute nebo švýcarský výzkumný projekt Creating Commons. Právě prvně zmíněná instituce sídlící v Utrechtu se před několika lety zaměřila na téma commons, které tematizuje jak ve svých výstavách, tak také v samotném fungování institutu. V návaznosti na to se proměnila jednotlivá pracovní místa a všem byla přiznána stejná důležitost. Výstavy a projekty jsou projednávány na společných setkáních, kde se k nim může vyjádřit každý, přičemž se nehledá za každou cenu konsenzus, což může být mnohdy velmi vyčerpávající, ale spíše se klade důraz na diskuzi a sdílení vědomostí a názorů. Výsledkem jsou pak například výstavy, které jsou založené na vytváření společenství a shromáždění, spíše než na soutěži o „nejlepší kurátorský koncept”, a instituce, kde je lidské práci (obzvláště té reprodukční) přiznávána důstojnost a adekvátní finanční ohodnocení. Podle ředitelky Casco Art Institutu Binny Choi je hledání cest ke společně sdíleným statkům jednou ze zásadních otázek současnosti, protože nám umožňuje nahlédnout svět jinak než skrze optiku „barbarství”, soutěže a nekonečného vykořisťování, jak nám to velí kapitalismus. Taková praxe, která automaticky promění samotnou povahu uměleckého díla a výstav – jež budou více nemateriální, případně z materiálů a zdrojů citlivých k životnímu prostředí, a budou zaměřeny na žité vztahy lidských i nelidských aktérů –, je tak jako tak nutnou podmínkou k pokračování života na Zemi.

Nová Unie výtvarných umělců umožní jednotlivým spolkům a skupinám se setkávat, sdílet své zkušenosti a znalosti, ale mohla by být také zcela praktickým nástrojem v nalézání udržitelných strategiích institucionálního fungování. Konkrétně by například mohla být prostředníkem mezi dodavatelem potravin a institucemi, což by fungovalo na podobné bázi jako Komunitou podporované zemědělství, vyjednávat hromadnou smlouvu s dodavateli ekologické energie a v neposlední řadě by mohla sloužit jako rozcestník na rozličné digitální platformy, které by vymanily českou současnou uměleckou scénu ze závislosti na Facebooku.

*  * *

„No, dobře,” ozvalo se zezadu místnosti. „A co teď s tím?”

---

Za komentáře a připomínky k tématu děkují autorky Johaně Lomové a Markétě Jonášové.

---

K ilustracím byly použity nalezené dobové fotografie z roku 1989 od neznámého autora či autorky, které pro účely textu upravil Tomáš Kajánek.