Bienále Ve věci umění 2022: O zranitelnosti a bojovnicích

Po dvou letech od prvního ročníku otevřelo výstavní prostory pražské bienále Ve věci umění, organizované českou větví středoevropské sítě tranzit. Anežka Bartlová se v recenzi pokouší rozklíčovat, jak letošní kurátorský tým uchopil téma zranitelnosti.

Bienále Ve věci umění 2022: O zranitelnosti a bojovnicích

Stejně jako v prvním ročníku i tentokrát se výstava koná ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy ve 2. patře Městské knihovny, další bienálovou lokací je bývalá prádelna Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí a letos také prostory Šalounova ateliéru, který spravuje Akademie výtvarných umění v Praze. Spolupráce těchto institucí je více než logická: městská galerie a tradiční vysoká škola umění spolu s mezinárodní sítí pro kritickou reflexi současného umění tranzit společně ukazují jednotlivé vrstvy infrastruktur, které uvádí do pohybu umělecký svět u nás. Zanedbané, dávno opuštěné prostory nemocničního prostředí pak rezonují s letošním tématem, jež pojmenovává úvodní text: jak zůstat zranitelní?

Právě tady, ve druhé větě (opakujícího se) úvodního textu a zároveň jediného kurátorského vyjádření na výstavě, se začíná odvíjet pátrání po smyslech, souvislostech a možných interpretacích toho, co kurátorský tým nazývá „měkká místa“. Jednou ze strategií, která dovoluje „zůstat zranitelnými“, je spojenectví: kolektivní praxe, jež je v současném umění (nejen, ale zejména díky documentě 15) sledovaným a diskutovaným přístupem, se tady ale projevila zejména v kurátorském vedení bienále. Letos jej připravila čtveřice Rado Ištok (aktuálně též kurátor Národní galerie), Piotr Sikora (kurátor rezidenčního programu Meetfactory), Renan Laru-an (filipínský kurátor se zkušeností z mnoha různých bienále) a tým české pobočky tranzitu, respektive zejména kurátorka Tereza Stejskalová. Kromě tohoto pak na výstavě najdeme jen dvě další kolektivní tělesa: slovenský APART a kolektiv Prádelna, plus několik tvůrčích dvojic. Právě sdružování, komunitní, anebo alespoň kolektivní a společné fungování popisuje Donna Haraway jako způsob, jakým můžeme lépe zahojit své rány, jak společně dál žít na této Zemi. K tomu se ale zřejmě bienále Ve věci umění nehlásí a prezentaci staví na individuálních umělcích a umělkyních.

Jinou strategií, jež nám dovolí zůstat zranitelnými a „pečovat o svá slabá místa“, jež dovolí vzepřít se „rčení, že co nás nezabije, to nás posílí“ – jak svůj cíl deklarují kurátoři –, je zůstat na (domácím) poli umění. To je kouzelné právě v tom, že dovoluje na chvíli zapomenout na okolní nespravedlnosti a nesnesitelnou komplexitu světa a namísto toho si z kupičky problémů vytáhnout jedno nebo několik témat, která více či méně pečlivě ohledává. Výstavy pak bývají složené z několika takových témat, která jsou podrobněji zpracována v jednotlivých oddílech. Kurátorský tým letošního pražského bienále se však této strategii (zřejmě vědomě) vyhnul: Témata ve výstavě nejsou podrobněji pojmenována ani rozlišena, natožpak diskurzivně pitvána. Bienále stojí na prezentaci jednotlivých děl a bezpečně tak zůstává v oblasti, kterou všichni dobře známe a která je předvídatelná.

Poslední z cest, které mě při uvažování „jak z toho ven“ napadly, už je snad jen rada vytěžit ze svých privilegií (často je jich více, podobně jako na druhé straně vrstvená znevýhodnění) maximum. Pak je totiž možné zůstat křehká, a přesto přežít bez zranění, pak mohu pečovat o svá slabá místa, jejichž odkrytí nepovede k prohlubující se bolesti. To však, podle textů shromážděných v bienálové čítance Měkká místa, není úplně přání kurátorského týmu. Pravděpodobnější je, že sami kurátoři spadli do pasti, již popisuje Olúfémi O. Tájíwó ve svém textu „Privilegium těch, kdo jsou v místnosti“ jako přenechání místa (mluvčího). Kurátorování výstavy je nutně velká zodpovědnost, pokud se však kurátorský tým zřekl definování jasných pozic a přenechal místo toho místo vystavujícím, nevyužil svá privilegia k něčemu funkčnímu, pouze se zbavil nutnosti vypovídat za sebe.

Job nebo boj?

Návod k uchopení přístupu zranitelnosti v rámci výstavního konceptu totiž nenajdeme, takže nejlepším způsobem, který nám pomůže pochopit, jak to vlastně kurátoři a kurátorka mysleli, bude asi zamyslet se nad vystavenými díly. Bienále Ve věci umění není přehlídkou nejnovějších trendů, byť většina děl vznikla v uplynulých několika letech. Několik uměleckých děl pak vzniklo dokonce přímo na objednávku této výstavy – dává tedy smysl podívat se, jak právě tato díla odráží načrtnuté téma.

Například týrané ženy z videa Middevil 1 Marie Lukáčové se ozbrojí a krvelačně vraždí mužské utlačovatele. Svou zranitelnost překonávají bojem, v němž jim má pomáhat jakýsi kouzelný ocas (feministická interpretace se tady rozplývá a nahrazují ji pohledy kamery na kratičké šaty krásných mladých bojovnic s ocasem). Ilustrativní charakter videa je zřejmě důsledkem zacílení na co nejširší publikum. Poznámka z anotace však tvrdí, že „příběh žen bojujících proti mužům zůstává dodnes jednou z nejzajímavějších kapitol české historie“, což je zjevná snaha provokovat, která cílí na přehodnocení představ o vlastní důležitosti. Ve prospěch koho nebo čeho se ale už nedozvíme. Snad národní hrdosti? Mužského ega? Řešení konfliktů bojem? Zda to může skutečně na širší publikum fungovat, je podle mého názoru velmi sporné. Zranitelnost zde každopádně není opečovávána, naopak přináší násilí, jež je rámováno jako právoplatná odplata. Postavit se (společně) na odpor je jistě strategií, která může fungovat. Přiznám se ale, že téma „péče o vlastní slabá místa“ ve mně vzbudilo očekávání návrhu nových, nečekaných strategií. Tato se až příliš blíží onomu rčení o posilování skrze utrpení, které nás nezabilo.

Z pohádky zpátky na zem (se vzpomínkou na nedávno zemřelého Bruno Latoura) nás vrací kolektiv Prádelna. Tvoří jej ženy se zkušeností s bezdomovectvím, které se společně pustily do aktivit na hraně mezi kritickými akcemi a uměleckou tvorbou na základě výzvy INI gallery, jež jim prostřednictvím dočasné rezidence poskytla jistý safe space a zázemí, kde si mohly vyprat, popovídat si, najíst se a přemýšlet nad dalšími aktivitami. Na bienále prezentují videa, kde společně učí umělkyni a sociální pracovnici Magdalenou Kwiatkowskou efektivně žebrat, ukazují jí (a nám) triky a reálné reakce, s nimiž se setkávají denně. Toto dílo by mohlo být dobrou ilustrací snahy pracovat s vlastní zranitelnou pozicí: Při sledování se napůl smějeme vtipným průpovídkám, napůl je nám divákům v galerii smutno z toho, co ženy zažívají. Jenže tato zranitelnost a slabost jsou subversivní v tom, že zatímco péče by snad mohla znamenat konec a vyřešení nežitelné situace, zde se jí nedostává a jedinou cestou je tak bohužel stále tvrdý boj se systémem. Sebereflexe, již ženy z kolektivu prokazují, je silnější než jakýkoliv jiný umělecky zpracovaný příběh na výstavě, právě proto, že z jejich situace je cesta ven možná pouze v podmínkách reálného světa a žádná kouzla tu nepomohou.

Do třetice se pak zranění a bolesti žen věnuje také instalace Larisy Crunteanu Místnost plná hysterických žen (2019). Dílo hovoří výrazně výtvarným jazykem skrze citace literárních ženských postav, jejich frustrace a přepjaté reakce, které jsou známé z klasických románů. Mnoho z nich nekončí dobře a je tedy otázkou – výrazně vyhrocenou porovnáním se zmíněným projektem kolektivu Prádelna –, jak vlastně pracovat s imaginací ve vztahu k něčemu tak reálnému a hlubokému, jako je ponižování. Za koho si představujeme, že románové postavy mluví? A za koho vlastně opravdu mluví?

Stejnou otázku – za koho si myslíme, že mluvíme, a ve jménu koho pak reálně jednáme – si klade také video slovenského kolektivu APART. Sledujeme krásné dronové záběry vzrostlého lesa, jímž ladně prochází urostlý raper Čavalenky a poukazuje na legendu, že z dřeva Kokošovské dubiny u Prešova (nenechme se zmást faktem, že ve videu hraje les bukový) byla možná postavena loď Kryštofa Kolumba. Spoluúčast na extraktivistickém kolonialismu se pak prolíná s touhou mluvit za les a uchovávat jeho autonomii vedle té naší. Sociální rozměr daný romským původem průvodce a rapera je překryt estetickým požitkem ze záběrů (zvukový a celkový zážitek bohužel trochu kazí až příliš strohá instalace, kde namísto naboostovaného kvalitního zvuku, který si můžeme užívat společně s ostatními návštěvníky, najdeme v kóji jen dvojici zavěšených sluchátek). Poeticko-umělecký zážitek přesto svou intenzitou trochu přebíjí ostatní díla z Městské knihovny.

Proti tomu díla vystavená v prostoru bývalé nemocniční prádelny zpracovávají otázku vzpoury proti zraňování úplně jinak. Například video Sickness report (2018) Barbory Kleinhamplové sleduje protagonisty na lodi houpající se na rozbouřeném moři, paralyzované nevolností až k apatii. Jakýkoliv pokus o řešení situace je potrestán zvracením přes palubu jachty a nelze ani bojovat, ale ani pečovat. Též v dalším z umělecky zajímavých děl vystavených v prostoru prádelny, Blue Ground (2022) rumunské dvojice tvořené Ancou Benerou a Arnoldem Estefanem, nejde vysloveně o řešení problému zranitelnosti. Trojkanálové video sleduje různé fáze přípravy a následků těžby diamantů. Samy tyto nejtvrdší nerosty nám vysvětlují komplikovanost vlastní existence a dobývání, o útlaku se zmiňují ale spíše zprostředkovaně, nejistě a vlastně jen v souvislosti s příkladem zraňující komodity.

Doslovným vystavením zranitelnosti však je instalace Roberta Gabrise a Ľuboše Kotlára v prostoru Šalounova ateliéru. Najdeme tu zavěšené odlitky částí těla z karamelové hmoty, jež ukazují na souvislosti těla a suroviny pevně spojené se slastí jedněch a utrpením druhých. Křehkost instalace zdůrazňuje výzva k olízání cukrové hmoty, čímž máme získat sílu pro vlastní regeneraci. I tady nakonec jde o přípravu k boji proti utlačování a hojení za účelem nabrání síly, nikoliv přijetí možnosti být a zůstat slabými.

Vyčerpané zdroje

Opakující se motiv povzbuzení k odporu naznačuje, že boj nebo povstání v kurátorské představě bienále Ve věci umění není opakem péče, ale že jej kurátoři chápou jako nezbytný krok. Zhojení je – podle této koncepce – žádané, ale také nezbytné, abychom měli sílu nespravedlnosti oplatit. Nelze zůstat slabými, ale je možné si přiznat, že se to může stát každé*mu a zranění není prohrou. Jenže to jsme zase zpět u toho, že co nás (zatím) nezabilo, to nás posílilo k boji proti zraňujícímu protivníkovi či systému. Abychom mohli o sebe pečovat, je třeba mít luxus odstupu, safe space a alespoň určité zázemí…

V takto uchopené péči pak ale zůstává otázkou, zda je absence tématu války na Ukrajině ve výstavě výsledkem sebereflexe, která vyhodnotila, že plédovat za zůstávání ve stavu zranitelnosti je přece jen v tomto případě za hranou, anebo je to dáno spíše snahou držet se předem vytyčeného plánu a seznamu vystavujících. To, že na výstavě současné ukrajinské umění úplně chybí, je pak záhadou i z toho důvodu, že mezi partnery bienále Ve věci umění sdružené v rámci East Europe Biennale Alliance patří i Kyjevské bienále nebo dnes už zaniklé Varšavské bienále, které se naposledy odehrálo letos v létě a postsovětskému kontextu a Ukrajině věnovalo hned několik děl. Pražská výstava jako by zůstávala v bezpečné vzdálenosti abstraktního uchopení problémů (vyjma kolektivu Prádelna), v rovině pohádek, koučovacích návodů a konceptuální terapie.

Viditelně odkrytým slabým místem samotné výstavy nicméně zůstává bohužel instalace. Je zřejmé, že finance na vybavení anebo lidská energie a čas na hledání ekologických alternativ instalačně náročnějších řešení (například u zmíněných videí v GHMP) už prostě chyběly. V prostoru nemocnice se měla o silný dojem z instalace postarat zejména atmosféra rozkladu infrastruktury pečující instituce. Podobně je na tom bohužel letos i snaha o přístupnost, která se smrskla v podstatě jen na vstupné zdarma a na text „ve srozumitelném jazyce“ představující přehlídku. Ten sice používá krátké věty a popisuje, kdo je to „samoživitelka“, ale zapomíná vysvětlit, jak výstavu chápat anebo jaké řešení se tedy nabízí. Možná tu narážíme na limity (českého uměleckého) prostředí. Ukazuje se, že v reálném světě – na rozdíl od toho uměleckého – je koneckonců většina z nás zranitelná, když na to dojde. A nezbývá, než být k sobě navzájem vlídní a pokusit se přes všechny překážky budovat harawayovská podivná příbuzenství (bez pokrevní linie), protože individualistické přístupy a boje nakonec řešení nenabízí. V zrcadle války pár set kilometrů od výstavních prostor je boj jedinou šancí a přiznání zranitelnosti životní chybou. Co nás nezabije, pokusí se o to znovu, a proto je uchování pozice zranitelnosti výsadou privilegovaných, kteří mohou udržovat odstup.

Bienále Ve věci umění 2022 / kurátorský tým: Rado Ištok, Renan Laru-an, Piotr Sikora, kolektiv tranzit.cz / Galerie hlavního města Prahy – Městská knihovna, bývalá prádelna Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově, Šalounův ateliér / Praha / 21. 7. – 23. 10. 2022

Foto: Bienále ve věci umění 2022 – Jonáš Vešperej a Tomáš Souček, fotoreport zde.