Bouře po prolomení ticha

Sexuální násilí na vysokých uměleckých školách je bohužel dlouhodobý problém, který se teprve nedávno podařilo vnést do širší diskuse. Jednou z nejviditelnějších iniciativ je NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET, kde studentky Divadelní fakulty AMU veřejně prezentovaly své zkušenosti. Anežka Bartlová napsala pro Artalk recenzi filmu Po prolomení ticha, který sleduje Marii-Luisu Purkrábkovou, jednu z protagonistek zmíněné iniciativy.

Záběr z filmu Po prolomení ticha, trailer zde: poprolomeniticha.cz

Bouře po prolomení ticha

Do několika vybraných kin se vydává film, který by měl být promítán ve všech středních a vysokých školách: Po prolomení ticha je emocionální tornádo, které všichni potřebujeme, protože pomůže rozmetat a znovu přeskládat přístup k sexuálnímu násilí, zneužívání a manipulacím. V hodinovém filmu sledujeme události a prožitky, které následovaly poté, co Marie-Luisa Purkrábková společně s podporou dalších studujících DAMU veřejně vystoupila se svědectvím zážitků sexuálního obtěžování pod hlavičkou iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET. Nejde o dokument nebo investigativní reportáž, která by odkrývala, „jak to bylo“, ale o snahu citlivě ukázat psychické následky a fyzické vyrovnávání se hrdinky s událostí, která ji hluboce zasáhla poté, co jí výrazně změnilo život sexuální obtěžování ze strany pedagoga.

Ve filmu sledujeme různé fáze vyrovnávání se s traumatem, ale také s náhlou neustálou pozorností okolí, které však zajímá spíše senzace než řešení, prevence a udržitelnost pokračování ve studiu. Oko kamery nám nedovolí nahlédnout věci tzv. objektivně. Nic jako nestrannost totiž v této fázi problému sexuálního násilí neexistuje. Luxus nestrannosti pro přeživší (či oběti) sexuálního násilí není v rejstříku možností – jediná cesta dál, ven, vede skrze práci s traumatem v sobě samé. Paralelně ve filmu ale pozorujeme některé pokusy o nápravu na půdě školy, akademického senátu anebo na úrovni vedení.

Jedním z výrazných momentů filmu je scéna, kdy Purkrábková popisuje, co pro ni znamená blízkost: Na jednu stranu po ní zoufale touží, aby druhým dechem dodala, že ji zároveň stresuje, protože připomíná nechtěné a nepříjemné intimní situace, které si navíc zpětně vyčítala. Hrdinka bojuje s pocitem, že se zaprodala, a zároveň se znechucením ze sebe i ze spolužáků a spolužaček, kteří jí prý aktivní vystoupení vyčítali.

Argumentace rozbíjením kolektivu, vrážením klínu mezi spolustudující a podobné obviňování těch, kteří najdou odvahu říci, jak vnímali zneužití moci ze strany autority, je běžnou reakcí. Otočení viny na ty, kteří vystoupili z řady, tedy na ty nejzranitelnější, bývá motivováno snahou „uklidnit situaci“. Jenže právě zvláštní pohled dovnitř a zvnějšku zároveň, jaký nám částečně umožňuje filmová kamera, umožňuje vidět, že ten, kdo rozbíjí kolektiv spolustudujících, kdo vráží klíny mezi přátele, je predátor sám.

Po prolomení ticha ukazuje různá jednání, kde Purkrábková musela vysvětlovat znovu a znovu, že není v pořádku, když pedagog někoho traumatizuje sexuálními návrhy, dotyky a manipulativním jednáním, když poštvává jednu studentku proti zbytku třídy. Sledujeme muže a ženy na různých pozicích, ale v záběru jsou to častěji ženy, kdo patriarchální a zraňující prostředí brání.

Kamera nám nedá odpočinout a jedna emocionálně nabitá scéna střídá další a ta zas další. Protagonistka je herečkou (studovala činohru), takže se otázka, zda zrovna hraje pro kameru, anebo jsou emoce „autentické“, logicky objeví. Jenže režisér Mikoláš Arsenjev se soustředil mimo jiné právě na samotné téma nedůvěry k „autenticitě“ výpovědi. Jako diváci a divačky tak relativizující otázku brzy odsuneme jako bezpředmětnou. Purkrábková sama tematizuje, že ji na jednu stranu zájem médií a iniciativ těší, protože to znamená, že se o tématu sexuálního násilí na školách začíná mluvit, na druhou stranu ale tematizuje, že pro ni je vysilující neustále své trauma vysvětlovat a obnovovat namísto procesu klidného léčení. Cítí se být jen „tokenem“, zástupným symbolem, který sám o sobě ale žádnou hodnotu (jako člověk a cítící bytost) nemá. Fetišizace autenticity je tu naprosto evidentně na špatné straně barikády.

Režisérovi se podařilo právě tento aspekt natočit bez voyerismu, bez patosu a nemístného zjednodušení. To zejména proto, že je spolužákem, který chápe empatii jako spoluúčast (dokonce tento motiv „spoluviny“ v jeden moment ve filmu zazní od jednoho z kolegů Purkrábkové), nikoliv jako příležitost vytěžit chvíle emocionální nestability pro zviditelnění bájné nejednoznačnosti diskutovaných případů.

Marie-Luisa Purkrábková se nakonec rozhodla studium na DAMU ukončit: stalo se pro ni stejně vytouženou jako nemožnou metou a přihlásila se na Akademii výtvarných umění v Praze. Díky síle performance NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET, která celou kauzu odstartovala veřejně, se každopádně spustila lavina odvahy, která přinesla mnoho nepříjemných zjištění pro různé fakulty Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity, Akademii výtvarných umění v Praze i mnoho dalších škol v Česku. Souběžně se tento pohyb děje i na Slovensku (naposledy zmiňme Univerzitu Komenského v Bratislavě a Vysokou školu výtvarných umení tamtéž). Tyto pohyby jsou zároveň školou paradoxů, které k mocenským a emocionálním powergames patří: Je skvělé, že někdo najde odvahu se ozvat veřejně, a zároveň je strašné, čím si musí někteří a některé procházet. Všichni jsme to tak nějak věděli a čekali, a stejně jsme překvapeni. Chceme, aby se vlna odhalení šířila dál a prostředí (nejen) vysokých uměleckých škol bylo co nejvíce bezpečné, ale nechceme o tom moc mluvit veřejně a samotné instituce se často zdráhají vydat oficiální prohlášení. Všichni toužíme, aby instituce zavedly prevenci, ale ombudsmani a ombudsmanky dostávají maximálně půlúvazek, přičemž jsou nepřekvapivě hned od prvních měsíců zavaleni množstvím případů k řešení.

Kořeny situace, která umožňuje hranice tak nejasné, že než si uvědomíme, co je špatně, trauma může být na světě, jsou jistě komplikovanější a film se ani nesnaží je navrhovat. Nestačí totiž jen „nebýt prase“, jak občas zaznívá. Stejně tak nestačí pouze přidat finance podvyživeným uměleckým školám. Nestačí točit o tom filmy. Nestačí ani zřídit pozici ombudsmanky či ombudsmana bez komplexních změn v instituci. Nestačí zrušit ateliérovou mistrovskou strukturu (na uměleckých vysokých školách). Nestačí anonymní schránky důvěry. Nestačí o tom mluvit či dělat konference a školení prevence. Všechna tato opatření dohromady jsou ale důležitými kroky k prostředí škol, v němž panuje respekt k sobě navzájem i k vlastním hranicím. Ke školám, kde vzdělávání a zpětná vazba pro vyučující, stejně jako možnost nezávislé platformy pro řešení problémů jsou standardem. Kde případné přestupky nekončí totálním zostuzením a vyřazením dotyčných osob (diskriminujících i diskriminovaných) z kolektivu, ale kde dříve, než se stane těžko napravitelné trauma, se problémy řeší prevencí.

K takovému prostředí mají některé školy zatím jen nakročeno. I to se ale počítá.

Mikoláš Arsenjev: Po prolomení ticha / premiéra: 28. 3. 2023 / 50 min. / poprolomeniticha.cz

Foto: Po prolomení ticha