CJCH 2026: Kolektiv Prádelna

Kolektiv Prádelna: „revoluci je lepší dělat v čistých ponožkách“

Ten pocit zažil snad každý z nás. Fungovat v dlouho nevypraném oblečení zpravidla bývá navýsost nepříjemné. Skvrny na tričku, nebo dokonce zápach totiž nejsou nepříjemné jen samy o sobě, spolehlivým způsobem fungují také jako společenské stigma. Bezpečně na sebe dokážou upoutat pozornost okolí a častokrát přímo cejchují své nositele a nositelky coby neschopné udržovat hygienické návyky. Přirozenou lidskou vůni z každodenní samozřejmosti v bezmála společenské tabu proměnily v průběhu 19. a 20. století především zavedení vodovodních instalací do většiny domácností a také sériová výroba mýdla. Rozšíření možností osobní očisty zapříčinilo, že většina lidí se tak co do nečistoty nebo zápachu stala „bezpříznakovými“. Ve veřejném prostoru tak začali „vynikat“ ti, kteří tělesný odér vykazují (právě koncem 19. a začátkem 20. století se navíc významně rozšířilo povědomí o vzájemném vztahu mezi zápachem a výskytem bakteriálních infekcí). A je to právě s tím spojená podlomená důstojnost, jež představuje první krok k postupnému rozdrolení celé lidské osobnosti. Je přitom zřejmé, že zmíněné vzorce vyplývají ze společenského konstruktu vybudovaného na principu lidské nerovnosti. Ten, kdo nedokáže (lhostejno, z jakého důvodu) vykazovat mnou nastavenou hygienickou úroveň, mi jednoduše nemůže být roven…
Mnohem méně patrná je však skutečnost, že zdaleka ne každý si své prádlo může kdykoliv vyprat. Expanze vodovodních rozvodů do běžných příbytků i průmyslová výroba a hojná distribuce základních hygienických prostředků sice z podstaty věci sanitární situaci zkvalitňují, problémem ovšem zůstává, že člověk onen příbytek musí mít…
Kolektiv Prádelna je uskupení tvořené fenkou Arankou a umělkyněmi Balu, Helenou, Lindou, Monikou, Dašou a Magdou. Vzniknout mu dala umělecká rezidence v režii posledně jmenované autorky uskutečněná před sedmi lety v žižkovském prostoru INI. Drtivou většinu z členek kolektivu přitom spojuje právě zkušenost s životem bez domova. Podvratně ironický název tehdy uskutečňovaného projektu – Magdalenina prádelna – odkazoval k chráněným prostorům zakládaným v 18. století řeholními společnostmi v katolickém Irsku. Účelem podobných iniciativ bylo navracení cti a důstojnosti společensky vyloučeným ženám. I přes veškerou bohulibost vlastní slupky se však tyto pro (veřejnost skutečně fungující) prádelny postupně proměňovaly v pracovní vězení pro „problematické“ ženy, ve kterých běžně docházelo k nucené práci, násilí i zneužívání…
Vzpomínám si na jeden z prvních okamžiků, kdy jsem se s tvorbou Prádelny setkal. Členky kolektivu tehdy dorazily do našeho ateliéru na AVU, aby představily svou práci a následně s námi zkonzultovaly tu naši. U této příležitosti jsem měl také možnost zhlédnout jejich tou dobou čerstvě vzniklý krátkometrážní film Jak vyjádřit touhu nemožného. Přibližně půlhodinu trvající snímek odehrávající se na konverzačním půdorysu ve mně tehdy vzbudil neprodlený zájem. Obnažování mocensky podmíněného společenského uspořádání se zde odehrává na půdorysu úsporné, bezmála divadelně laděné aranže. Klíčovou roli ovšem hraje téměř nepřetržitě přítomný zcizující prvek – všechny protagonistky svá prohlášení předčítají z papírů. Do prostoru mezi jednotlivé promluvy však častokrát „proskočí“ pár bezprostředních reakcí – komentování řečeného, drobné opravy nebo vzájemné rady, jak si s prezentací vytištěného textu poradit. Kromě povahy společenského řádu se tak odhaluje i samotná struktura dramatického celku, zatímco se postupně vrství a následně prolínají roviny hraní, performativity a „autenticity“.

Kolektiv Prádelna: Pojizdná Prádelna 2021. Foto: Archiv kolektivu Prádelna

Nejen poněkud přímočařejší název, ale i celkově syrovější tvar potom vykazuje další krátký film Bílá huba má smůlu V něm jsme svědky zdánlivě triviální a nikterak problematické společenské konstelace, každodenní vyučovací hodiny na typizované tuzemské základce. Docela jednoduchý princip – prohození rolí (bílé) většiny a (romské) menšiny – však poměrně záhy shodí závoj objektivní neutrality a obnaží mocenskou podmíněnost třídní dynamiky. Neopomenutelnou roli přitom po formální i významové stránce ve snímku sehrává užití smartphonu. Společně se zmocněním se této kapesní elektroniky totiž její držitelka (v tomto případě se příznačně jedná o bílou, majoritní postavu prezentovanou romskou představitelkou) nejenže spoluutváří tempo a podobu zobrazování, ale zároveň je to ona, kdo může díky nahrávání disponovat důkazy. Zatímco v rukou romské školačky (v reverzním pojetí filmu tedy jediné neromské herečky v rámci kolektivu) takový nástroj schází – a kde nejsou důkazy, není ani zodpovědnost…
Místo pro hlas romské menšiny nebo promluvu lidí majících zkušenost s životem bez domova je nejen v rámci české umělecké scény, ale i v místním veřejném prostoru jako takovém vyhrazeno způsobem vskutku skoupým. Diskuse o menšinách bohužel nadále v drtivé většině případů probíhá bez jejich spoluúčasti (coby příklady čestných výjimek lze zmínit iniciativy typu Ara art nebo Slovo 21). Většina z žen, které v současnosti kolektiv Prádelna tvoří, přitom měla k umění blízko i dřív. Monika se věnuje poezii, Helena hraje v divadle a Linda má blízko k hudbě a zpěvu. Teprve (dočasné) zajištění základních potřeb a možnost se umění naplno věnovat ale umožnily vznik současného kolektivu.

Kolektiv Prádelna: Jak vyjádřit touhu nemožného 2022, video performance. Foto: Archiv Kolektivu Prádelna

I přes skutečnost, že členky uskupení vykazují zkušenost specifické společenské a životní perspektivy, by však nebylo namístě jejich tvůrčí pozici omezovat pouze na tuto kvalitu, a uskupení tak v rámci světa institucionalizovaného umění tokenizovat. Ať už je řeč o problematizování stereotypních obrazů lidí v sociální nouzi, poukazování na přítomnost systémových bariér, které lidem brání v důstojném životě, nebo vztahování se k „prostému“ pocitu nepatřičnosti ve veřejném prostoru, který by měl být z principu přístupný všem, je to zejména humor a kombinace zvláštní vnímavosti a drzosti, která tvorbu zmíněné šestice vystihuje. K rozrušování stereotypů a předsudků vůči lidem na okraji společnosti přitom skupina využívá i například formátu živých akcí. Dlouhodobě tak kolektiv nabízí třeba možnost přeprat si špinavé prádlo přímo na ulici. Nit totiž nezůstává suchá nejen na nečistém oblečení, ale i na společenských předsudcích. A v rotujících bubnech automatických praček se nakonec ždímají i společenské příkopy. V režii Prádelny totiž pravidelné úterní události nepředstavují „jen“ čistě charitativní iniciativu – klíčový rozměr zde představuje sdílený rámec pro potkávání se a interakci, a tím i hlubší vzájemné poznání se napříč aktérstvem veřejného prostoru.
Ostatně i tenhle vjem je známý mnohým z nás. S velkou pravděpodobností platí převážně pro ty, kdo do prostředí institucionalizovaného umění přišli bez předchozí valné zkušenosti s podobným prostředím. Řeč je o nepřístupně působící povaze umělecké bubliny. Docela dobře ji lze dokreslit na prostém příkladu patrně nejpopulárnější společenské události výtvarného světa: slavnostním zahájení výstavy neboli vernisáži (z francouzského vernissage, odvozeného od slovesa vernir, příznačným způsobem znamenajícího lakovat nebo natírat). Vernisáže by z podstaty věci měly být v drtivé většině případů přístupny komukoliv. Ve skutečnosti se však vyznačují poměrně složitým systémem atributů a teprve na základě jejich osvojení se příchozí mohou stát plnohodnotnou součástí těchto organizovaných akcí. Počínaje náležitě „cool“ vzezřením (založeném na dostatečném povědomí o soudobých trendech v oblasti „alternativního“ oblékání a úpravy vlasů), pokračuje schopností konverzovat na kterékoliv z rezervoáru scénou aktuálně řešených témat (navíc prostřednictvím novotvary dostatečně obohaceného slovníku a případně i adekvátní úrovně angličtiny) a konče prokázáním dostatečného objemu sociálního kapitálu uvnitř scény. Hlavně nesmrdět. Zdání nepatřičnosti uvnitř exkluzivního společenství tak častokrát zbytní natolik, až narazí na nevoli – z druhé strany narůstající – být takových kruhů vůbec součástí. A kouzlo jedinečného postupně zhořkne pachutí výlučnosti…

Kolektiv Prádelna: Co chceme, aby bylo v galerii pro všechny lidi bez rozdílu, 2022  instalace a happenning, GHMP. Foto: Archiv Kolektivu Prádelna.

Prozatím poslední ucelený počin kolektivu Prádelna představuje objemná kniha Píčou ke zdi vydaná ve spolupráci s platformou Tranzit.cz. Bezmála třísetstránkovou publikaci tvoří kromě rozhovorových přepisů rovněž autorské ilustrace, ale i verše nebo zásoba propriet nutných k realizaci kuřácké rutiny. Jak je ostatně také uvedeno na stránkách samotného vydavatele, kniha „se hodí k četbě kdekoliv, i při čekání na čisté prádlo“.
Úterních praní kolektivu jsem se sám párkrát zúčastnil. Čas tu plyne jinak. Nikdo si na místě nemusí připadat nepatřičně. Jak úlevně a blahodárně takové prostředí dokáže v příkrém kontrastu s hypersoutěživým a elitářským světem institucionalizovaného umění působit. Rytmus bytí tu udávají prádelní cykly a následné věšení a schnutí. Není to jen prádelna na kolečkách, ale také oáza solidarity vprostřed všeobjímajícího zmaru. Zatímco se pere tričko, rodí se nové vztahy a ty stávající jsou prohlubovány. Jak se ostatně uvádí v doprovodném textu ke zmíněné knižní publikaci, „revoluci je přece jenom lepší uskutečnit v čistých ponožkách…“ 
A aby oněch metaforických motivů spojených s praním nebyl projednou nedostatek, na závěr trochu jízlivá poznámka. Ve vzduchu totiž kromě prádla visí i riziko něčeho, čemu by se slovníkem samotné současné scény dalo možná říkat něco jako „inclusion-washing“, nebo dokonce „minority-washing“. Zkrátka: nepereme náhodou spíše my sami vlastní symbolické špinavé prádlo prostřednictvím ostentativního přijímání těch, kteří si své skutečně zašpiněné prádlo doopravdy nemají kde jinde vyprat?

Jinými slovy, do jaké míry vůbec má štempl „oficiálního“ uměleckého úspěchu schopnost tříštit skleněné stropy zvnitřněných společenských a institucionálních nerovností? Jak podotýká jedna ze zakládajících členek kolektivu Monika: „Já mám trochu obavy, aby to nebyla taková podívaná ve smyslu: Galerie se snaží vyjít vstříc bezdomovcům. Ale my jsme taky lidi (…) My jako kolektiv Prádelna máme ty dveře otevřený, ale já jako Monika mám ty dveře uzavřený… A to je to, co se mi nelíbí…“ Přejme si tedy, ať úspěšná a (právem) oceňovaná tvorba kolektivu Prádelna nezůstane solitérním průvanem v jinak mírně vydýchané atmosféře místní výtvarné scény!