Křehký návrat k člověku

Podzim v českých regionech patří rozhodně umělkyni Iloně Németh, jejíž díla jsou aktuálně k vidění na dvou samostatných výstavách v Galerii moderního umění v Hradci Králové a v Domě umění v Ústí nad Labem. Obě události spojené v jedné by vytvořily pěknou a důstojnou retrospektivu, protože pokrývají dvě zásadní polohy umělecké tvorby Németh: tedy její zájem o environmentální změny často vsazený do prostředí zahrad (výstava Křehké zahrady v adaptaci v Ústí) a politickou kritiku současného dění (výstava Architektura nesouhlasu v Hradci).

Ale žádné ohlížení zpět za celoživotním dílem se nekoná, tudíž není pojem retrospektivy úplně přesný. Ilona Németh se naopak snaží své starší projekty nově aktualizovat a zároveň si je vědoma odlišných kontextů, v nichž vystavuje – a to právě proto, že geografické zakotvení (ve východní Evropě) hraje v jejím uměleckém přemýšlení zásadní roli.

Ústecká výstava je složena z několika nedávných instalací a projektů. Z nich vybočuje jen starší video Loď z roku 2014 a fotografie Jenő Németh otevírá výstavu Flóra Bratislava, s níž Ilona Németh pracovala již před deseti lety, ale původně se vztahuje k situaci v roce 1971: Obě tato díla jsou velmi osobní, zachycují totiž práci autorčiných příbuzných: v případě videa uslyšíme hlas jejího strýce Rezső Szabóa, na velkoformátové fotografii zase otec Ilony Jenő Németh prochází výstavou květin naaranžovaných do zavěšených sfér. Růže vypěstované v afrických státech a díky myšlence socialistického internacionalismu dovezené do východní Evropy zde představují globální rozměr květinářského průmyslu, ale také snahu lidí o uspořádání přírody do nastavených a technicistních vzorců.

Jak naznačuje název výstavy, primárním tématem jsou pro umělkyni zahrady, ovšem provázání se sociálními otázkami vyloučení a opominutí je pro ni stejně důležité. Příroda v práci Ilony Németh totiž nikdy není jakýmsi osamělým ne-lidským aktérem, ale úzce souvisí s lidskou činností – je někdy tedy otázkou, zda nakonec projekty jako Plovoucí zahrady nebo v Ústí přítomná instalace Projekt túje nevypovídají více o společnosti jako takové než o botanice a jejích aspektech.

Projekt túje, nedávno prezentovaný v Bratislavě v Gandy Gallery (viz recenze na Artalku od Damase Grusky), složený z fotografií, videí a objektu zachycuje vadnoucí stromořadí 35 tújí v Dunajské Stredě, které musely být kvůli svému špatnému stavu na konci minulého roku pokáceny. Németh na videích zachytila jejich podobu před pokácením a práci arboristů a truhlářů, kteří dřevo zpracovali na latě. Ty se v současné době v ústeckém Domě umění suší a později z nich plánuje umělkyně ve spolupráci s Mariánem Ravaszem vytvořit místně specifickou instalaci, jež se navrátí na místo, kde stromy původně stály.

Projekt túje je poetickým gestem, které nevyžaduje příliš komplikované interpretace – je tím, čím je: snad poctou rostlině, která byla první dřevinou dovezenou v roce 1536 z amerického kontinentu; snad připomínkou postupující klimatické krize, na kterou se některé druhy nestíhají adaptovat; snad je také obrazem východoevropského dětství mezi paneláky, často vyplněného exotickými rostlinami a velkorysými zelenými plochami sloužícími jako ideální prostor pro odpolední hry. V duchu klasického politicky a sociálně angažovaného umění je výtvarný jazyk Ilony Németh přímý a využívá strategie observačních dokumentů – ve výsledku tak mohou její díla vypadat jednoduše a opisně, učí nás ale zaměřovat svou pozornost právě na ty drobné a nenápadné změny, které ohlašují příchod katastrof nelidských rozměrů.

Takto lze vnímat i připomínku zdi v ústecké Matiční ulici, která v roce 1999 oddělila sociálně vyloučenou lokalitu od zbytku čtvrti. Németh na tuto událost vzpomíná v projektu Mobilní zábrany, který tvoří nejviditelnější část výstavy v Domě umění. Keramické objekty ve tvaru zábran, jak je známe například z ohrazení silničních prací, jsou rozmístěné v galerii tak, aby znemožňovaly návštěvníkům a návštěvnicím hladký průchod výstavou. Zároveň matou svým materiálem, protože jsou těžké a leskle bílé. Z novin vytištěných k výstavě je patrné, že zde umělkyně opět klade velký důraz na lidskou práci přítomnou v pozadí vzniku této instalace – na fotografiích vidíme pracovníky firmy Ideal Standard, s. r. o.,  z nedalekých Teplic, kteří dostali od Németh nesnadnou zakázku.

V kurátorském textu k výstavě ale téma práce žádnou zásadní roli nehraje, přitom právě práce tvoří náš základní vztah k přírodě a jejímu zpracování: ať už jde o cukrovarnický průmysl, pěstování růží, lodní dopravu, dřevařství, nebo klasické řemeslo (jako je například keramický průmysl). Všechny tyto typy práce výstavou prochází a navzájem se doplňují – a tak i vrací zájem děl vždy zpátky k člověku. V tom se možná tvorba Ilony Németh liší od tvorby nejmladší umělecké generace, jež zdůrazňuje spíše technologickou stránku kolapsu civilizace a přírodě ponechává jakousi tajemnou chthulucénovou agendu (např. Dominik Styk, Tereza Vinklárková, Šimon Chovan, BCAA System ad.).

Výstava a jednotlivá díla Ilony Németh ale vyžadují úplně jiné tempo pozornosti, která je vzdálená tomu, jak v současnosti konzumujeme a sdílíme informace a obrazy. Krátké observační záběry lidské práce jsou pomalé a příliš se toho na nich neděje, což je koneckonců pravda. Jsou však součástí širších otázek o realitě východoevropského geopolitického kontextu a povahy práce, která v sobě koncentruje globální vztahy (mezi ekonomickým jádrem, semiperiferií jako východní Evropa a periferií) a nerovnou distribuci moci a technologií. I zahrada je pak politickým polem, na němž se odehrávají dramatické boje o lidskou důstojnost a záchranu klimatu.

Ilona Németh / Křehké zahrady v adaptaci / kurátor: Michal Koleček / Dům umění Ústí nad Labem – Galerie 1 / Ústí nad Labem / 18. 9. – 22. 11. 2025

Ilona Németh / Architektura nesouhlasu / kurátorka: Jitka Hlaváčková / Galerie moderního umění v Hradci Králové – Černá kostka / Hradec Králové / 3. 10. 2025 – 4. 1. 2026

Foto: Filip Trubač