František Zachoval: Pohyblivý obraz se sbírá jen minimálně

František Zachoval nastoupil na pozici ředitele Galerie moderního umění v Hradci Králové (GMU) před necelými dvěma lety. Mluvili jsme spolu o jeho koncepci programu i vývoji regionální instituce a řeč došla i na budoucnost místní kulturní scény. Podstatným tématem rozhovoru byl také akviziční plán galerie, který zahrnuje nedávné a především současné umění.

Foto: Archiv Františka Zachovala

Nelze se nezeptat hned na začátku na současnou situaci. Co pro vás jako instituci znamenaly a znamenají opatření proti šíření COVID-19?

Samozřejmě nás trápí, že tu máme výstavy, které jsme dlouho chystali, ale nikdo je zatím neviděl. Například i nová stálá expozice, kterou jsme připravovali víc než rok. Také jsme přišli o příjmy ze vstupného a museli jsme pozměnit výstavní dramaturgii. Náš ústřední program ve čtvrtém patře, který je věnován monografickým autorským přehlídkám, měl dříve rytmus tří velkých výstav během roku. Teď jsme přešli ke dvěma výstavám za rok. To pro nás znamená větší jistotu, že diváci výstavu stihnou vidět, a vynaložené prostředky jsou o něco málo nižší než dříve. Tím pádem můžeme investovat do kvalitní a sofistikované online prezentace anebo víc pracovat se samotnou architekturou výstavního prostoru, která je zde velmi specifická a problematická. Stejně tak snižujeme pro rok 2021 i počet výstav v tzv. Bílé kostce, tedy v našem dalším, menším výstavním prostoru a stejně tak i v tzv. Černé kostce, tedy prostoru pro prezentaci pohyblivého obrazu. Hlavní viditelnou změnou je tak redukce počtu výstav výměnou za lepší a profesionálnější péči o ně: architekturu, doprovodné publikace, online prezentace ad.

Jakým směrem se pak vydáte dál – bude to cesta zase zpátky k větší kvantitě na úkor kvality, když to zjednoduším?

To samozřejmě ne, zpátky už cesta nevede. Každý zřizovatel asi očekává spíš kvantitu nastavenou během minulých let, ale já vnímám jako výzvu právě jít opačně a pracovat na výstupech precizněji. S tím pak souvisí i publikační činnost, kterou jsme naopak teď víc rozpohybovali. Výsledky jsou taky preciznější a mají hodnotu: jednak jsou informačně bohatší výstavní letáčky, ale také katalogy k oběma stálým expozicím, které původně nebyly plánovány.

To zní vlastně velmi pozitivně, tedy že jste pandemii vzali jako výzvu, ale jak vidíte budoucnost? Co může tato situace pro regionální, krajskou galerii přinést jakožto kulturní a zřizovanou instituci?

Mezi negativa patří hlavně snížená návštěvnost. Poté, co jsme mohli zase otevřít, bylo těžké nalákat lidi, aby do galerie přišli. Na druhou stranu, před druhou uzávěrou o Vánocích byla čísla návštěvnosti extrémně vysoká a stejně tak v létě, protože lidé necestovali do zahraničí. Ale samozřejmě než se podaří obnovit třeba edukační činnost – návštěvy škol a kroužků – naplno, bude to trvat určitě ještě dlouho.

Částečně jsme naťukli už i otázku online prezentace – jaký je váš postoj k otázce, zda nenabízí aktuální situace příležitost učit se s uměním a muzejními objekty pracovat jinak? Například GMU se soustředí speciálně na akvizice pohyblivého obrazu, tam se online prezentace přímo nabízí…

To naráží i na to, že teď nemáme – a v rychlosti, s jakou se vše změnilo, jsme ani neměli – možnost postavit platformu, na níž bychom mohli pohyblivý obraz sdílet. Samozřejmě není možné jen tak nahrát videa na YouTube, protože jsou zatížena autorskými právy. Takže jsme se aspoň v jarní vlně uzávěry věnovali spíše našim klasickým sbírkovým předmětům, jako jsou sochy a obrazy, které jsme představovali v kontextu dalších aktivit. Paralelně ale běžela příprava dvou publikací, které jsem již zmiňoval. Třetí brožurka, která se věnuje samotné instituci, budově, sktruktuře i edukačním aktivitám, je teď právě v tisku a jmenuje se Galerie moderního (č)umění a má vyloženě edukační charakter. Také jsme připravili leták o samotné budově galerie, která je architektonicky cenná.

Lenka Klodová, Transpanáček, 2011, z výstavy Posledních padesát let. Foto: Miroslav Podhrázský

Když zmiňujete architekturu Hradce, která byla také součástí vaší koncepce na vedení galerie – jak se proměnilo za uplynulé dva roky vaše vnímání hradecké galerie a celá koncepce vedení regionální instituce této velikosti?

Musím na úvod přiznat, že koncepce se změnila výrazně, protože tu původní jsem psal v Bukurešti na základě toho, jak se sama instituce prezentovala. A tehdy jsem byl ke stavu galerie velmi kritický. Co je totiž rolí nebo účelem regionálních institucí? Myslím, že to je především edukační role, galerie tohoto typu by měla přímočaře a jasně vysvětlit, čemu se věnuje. Měla by návštěvníkům umožnit pochopit, proč máme vůbec něco jako stálou expozici, co znamená sbírkotvorná činnost, jak fungují akvizice a v čem jsou důležité, jak fungují dočasné výstavy, koho vystavujeme, jaké máme pohnutky a tak dále. Protože na to všechno jsou peníze z veřejných zdrojů. A to z téhle instituce nebylo dlouhodobě čitelné.

Proto jsem se rozhodl v dalším programu začlenit tři vrstvy: první je jakýsi systematický návrat k regionu. Vystavení a docenění osobností spjatých s regionem. To znamená, že teď zde máme monografickou výstavu v hlavním výstavním prostoru Jiřího Hilmara a před tím jsme tu měli Matyáše Chocholu. Výstavy stejného profilu v tzv. Bílé kostce mají vyloženě kontextuální charakter výstav, kdy zveme umělce, aby pracovali, reagovali, aktivovali naše sbírkové předměty. Petra Malinová pracovala s díly Olgy Karlíkové, Petr Stanický předtím s pracemi Huga Demartiniho. Ve druhé linii se v hlavním výstavním prostoru chci soustředit na dlouhodobější výzkumné projekty, které mají celorepublikový dosah. Na jaře plánujeme výstavu připravenou Jiřím Ptáčkem věnovanou fotografii. Na podzim pro změnu výstavní projekt artikulující problematiku falz ve výtvarném umění.

A poslední rovinou je prostor nazvaný Černá kostka, který se věnuje pohyblivému obrazu. Tam zveme autorky a autory, jejichž díla jsme nakoupili v rámci akvizic.

Co se týče stálé expozice – která je mimochodem plánovaná na dva a půl roku, takže není úplně stálá – ta je trochu experimentem. Snaží se totiž ukázat průřez uměním dvacátého století na příkladu dvaceti autorů převážně z naší sbírky.

Přemýšlíte už nad tím, co bude další krok? Jak budete pokračovat v další střednědobé expozici za dva roky?

Je to vlastně skvělé, protože ve velkých institucích člověk dostane příležitost koncipovat stálou expozici jednou dvakrát za život. Takže pro nás, i pro mě, je to výzva. Dalším krokem by zřejmě mohly být tematicky zaměřené přehlídky, které by však stále dodržovaly snahu ukázat maximum z umění dvacátého století a navazující expozice umění současného. Ke spolupráci zveme externí kurátory, například současnou expozici Posledních padesát let připravil Tomáš Pospiszyl. Plus ještě chystáme přeshraniční spolupráci s vratislavským Muzeem současného umění (Muzeum Współczesne), protože to je nám blízké prostředí.

Vraťme se ještě jednou ke sbírkám GMU. Mluvil jste o sbírání pohyblivého obrazu, v rámci akvizic se chcete víc soustředit právě na něj. Můžete to trochu ještě rozvést? Co to pro instituci znamená a jaké limity sbírání pohyblivého obrazu má?

Důvod, proč jsme se rozhodli sbírat pohyblivý obraz, je ten, že mu je ve sbírkotvorných institucích věnováno velmi málo prostoru. Navíc je hodně efemérní, spousta věcí, které byly k vidění někde před patnácti dvaceti lety, se už znovu nevystavují, takže chybí historický vhled. Přesto jsou to důležitá díla, která mají svou hodnotu.

S tím souvisí zamyšlení se nad praktickou rovinou akvizic. Videoart podle mě nešikovně převzal pravidla edic od fotografií, kterými si soukromí sběratelé zkrášlují své reprezentativní prostory. U videa to tak není, protože projektor si pro svou potěchu po práci nepustíme. Trh s pohyblivými obrazem je dost zdeformovaný. U nás v galerii se soustředíme se na získávání výhradních licencí. Z pohledu sbírkotvorných institucí je totiž edice 1/1 současně motivující pro další galerie k případným akvizicím. S tím je spojený i fakt, že nás již dále nemusí nezajímat akvizice děl autorů a autorek, kteří prodali dílo do jiných sbírkotvorných institucí třeba v edici 1/3, nebo dokonce 1/5. Máme tu robustní systém zápůjček a výpůjček mezi institucemi, tzn. zdarma danou práci můžeme u nás vystavovat, prezentovat nebo jinak zpracovávat. Doufám, že se tím snad i rozhýbe trochu celý trh s tímto druhem umění, protože u nás se pohyblivý obraz v podstatě sbírá jen minimálně.

Co se týče koncepce dramaturgie akvizic, tak tam platí zase naše oblíbená metoda slabikáře. Tedy chceme mít od každého přístupu nějakého zástupce. Zatím to samozřejmě ještě nemáme nijak kompletní. Aktuálně máme dvacet dva inventárních čísel ze žánru pohyblivého obrazu. Rádi bychom pokračovali nejen v rámci České republiky, ale celé střední Evropy, protože myslím, že to je důležitý kontext. Myslím, že dílo je možné do širšího rámce dějin zařadit pouze na základě nějaké komparace a pro nás je tím kontextem střední Evropa.

Můžete být více konkrétní a představit „slabikářový princip“?

Co se týče esejistického typu videa, máme ve sbírce Modely vesmíru z roku 2009 od Zbyňka Baladrána. V rámci žánru záznamu performance, který funguje zároveň jako samostatné umělecké dílo, máme ve sbírce Laciné sochy Martina Zeta z roku 1999. Jako příklad diaprojekce jsme zakoupili do sbírek dílo Vratké kino z roku 2011 Filipa Cenka. Z nejmladšího umění pak máme klipová videa z roku 2019 Moréna Rex a Skuzomeetzach od Marie Lukáčové. Naopak z nejstarších prací máme filmové experimenty Psychodrama z roku 1970 a Rokle z roku 1979 od Miloše Šejna.

Zmínil jste, že máte problém s místem v depozitáři, jak řešíte uchování těchto audiovizuálních děl? Některé instituce to neřeší vůbec a mají vše jen na USB flash disku…

Zatím jsme to nevyřešili, ale samozřejmě na to myslíme. V současnosti videa máme také na flash discích či DVD, ale samozřejmě zálohované několikrát na serverech. V blízké době máme v plánu rekonstrukci sklepů na depozitář a tam počítáme také s prostorem speciálně upraveným pro uchování originálních pásek s těmito sbírkovými předměty. Ty totiž samozřejmě vyžadují speciální podmínky. Budeme se také soustředit na uchovávání starých pásek, ale je jisté, že zde probíhá nevratná degradace.

Vstupní hala s objektem Dalibora Bači Za kulisou, 2020. Foto: Miroslav Podhrázský

Dalším novým impulzem v galerii je místně specifické dílo umístěné ve vstupní hale budovy. Aktuálně je tam instalace Dalibora Bači…

Ano, ten vstupní prostor je původně foyer banky. Když vstoupíte, nemáte pocit, že jste v otevřené a vstřícné galerii umění. Proto jsem se rozhodl pro prostor iniciovat vznik uměleckého díla pozvaného autora či autorky, které tam bude vždy jeden rok. Dalibor Bača přišel s projektem buňky, kterou si sám navrhl, jež je od okolí izolovaná zvukově i světelně. V ní pak strávil za rok (od loňského března) původně tři, nakonec čtyři týdny bez jídla. Samozřejmě se nabízí téma karantény, kdy většina z nás byla ve stejnou dobu v nedobrovolné klauzuře, kdežto Dalibor si tento stav vybral sám. Zahrnovalo to i absenci informací a dalších podnětů, důležitý je zde moment meditace, kterou zároveň Dalibor reflektuje. Navazuje tím i na tradici poustevnictví, která je tady na broumovsku důležitá. Také přemýšlel nad tím, co stav deprivace vnějších podnětů, který se zároveň děje i neděje v galerii, dělá s ním samým a co s institucí. Výsledkem jsou polepy na oknech, které můžete v přízemí vidět. Na nich je skoro totéž, co byste viděli, kdyby tam nebyly. To má samozřejmě několik možných rovin interpretace, ale jedna z nich, která Dalibora zajímá, je ta, že se jedná o iluzi světa vně instituce, je to taková zamrzlá a nejasná imitace venkovního světa.

Skrze to bych se ještě ráda vrátila k otázce vztahu minulosti a současnosti v rámci galerie. Mám pocit, že v budově, ale přeneseně viděno v rámci instituce, neustále bojuje staré a nové. Máme tu secesní budovu, původně krásnou banku, která dnes ale působí dojmem temného starého domu, který nevyhovuje představám a potřebám galerie umění. Je tady dílo-dekorace Aleše Lamra, které nechalo instalovat minulé vedení, s autorem vedete aktuálně spor o jeho odstranění, či alespoň odstínění. Jak tento rozpor vnímáte vy a jaké řešení nabízíte?

Můj názor je, že není fér mít v galerii permanentní instalaci jakéhokoliv autora, ať už je světově známý, anebo lokální patriot. Často slýchám, že když dělal klouzačky Carsten Höller, tak proč bychom nemohli mít kamufláž na klimatizaci, která mimochodem není ani stoprocentně funkční. Ale mně se zdá, že to zakládá určité privilegium a ptám se, proč by měl mít někdo takové výsadní postavení a vliv na celý výstavní prostor. S tím se totiž pojí i to, že vyzvaní umělci anebo kurátoři s tím mají sami problém a nechtějí zde vystavovat, protože je to ruší. Takže my se této diskusi nemůžeme vyhnout, stále se nám vrací. Proto jsem nechal udělat příčky, které trochu odstíní hlavní výstavní prostory. Návštěvníci se tak mohou lépe koncentrovat na vystavená díla místo rušivého vlivu objektu-klimatizace.

Další věcí je samozřejmě samotná rekonstrukce budovy, jež byla dokončena v roce 2016. Rozhodnuto o ní bylo v roce 2012 a celkem stála kraj přes 100 milionů. Můj názor je, že v tu chvíli se mělo rozhodnout o tom, že Galerie moderního umění dostane nový (jiný) prostor a tato budova bude sloužit třeba pro účely krajského úřadu, který sídlí v zadní polovině budovy. Myslím, že secesní budova banky od Osvalda Polívky je natolik dominantní vizuálně, že se pro vystavování umění se moc nehodí. S tím vlastně souvisí i to, že vloni jsme iniciovali získání prostoru domu U Koruny, který se nachází u hlavního nádraží. Měl by zde fungovat takový hradecký „prostor pro současné umění“, nechci říkat vyloženě „kunsthalle“. V budoucnu by měl sloužit jako místo pro vystavování nejsoučasnějšího umění. My jako krajská instituce se zkušenostmi to iniciujeme a rozjedeme, a potom už by tato nová instituce měla mít vlastní vedení a fungovat samostatně. Jedná se o cca 600–1000 m2, je to industriální hala se světlíky ve střeše, a tedy s denním světlem, kde se původně vyráběly zemědělské stroje, potom zde bylo učiliště. Aktuálně běží příprava studie využitelnosti. Je nutné si uvědomit, že Hradec Králové je krajské město, ale neumí pracovat se současnou kulturou a uměním. Máme tu převážně konzervativní scény, ale progresivní umění tu nemá moc prostor. A když se podíváme na další kraje, tak všude podobný zajímavý a funkční prostor pro současné umění s komunitní funkcí je: Ostrava, Ústí nad Labem, Pardubice, Plzeň, České Budějovice, Brno… Myslím, že Hradec by si to také zasloužil.

Dekorace klimatizace centrální haly GMU od Aleše Lamra a kyblíky na prokapávající vodu. Foto: Anežka Bartlová


František Zachoval je kulturní manažer. V roce 2006 spoluzakládal internetovou platformu pro současné umění Artyčok.TV. V letech 2006 až 2014 vedl Digitální laboratoř a byl členem Katedry teorie a dějin umění Akademie výtvarných umění v Praze. V letech 2015 až 2019 zastupoval na pozici ředitele České centrum v Bukurešti, kde založil galerii Future Museum (2016) a inicioval výzkumný projekt rumunského veřejného prostoru Protect Public Space (2017). Od roku 2019 zastupuje Galerii moderního umění v Hradci Králové.

Anna Remešová | Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a byla členkou Ateliéru bez vedoucího. V letech 2019 - 2022 působila jako šéfredaktorka Artalku, do roku 2023 jako jeho redaktorka. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze.


Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016) a autorkou publikace Podmínky a předpoklady (AVU, 2023). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art&Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.