Jak vysvětlit umění mrtvému zajíci?

Jak vysvětlit umění mrtvému zajíci? Nelehká otázka. Tato parafráze Beuysova díla by mohla být mottem textu Jana Zálešáka: Umění spolupráce, v němž se autor pokouší popsat a pojmově uchopit umění založené na spolupráci. Knížka, která představuje výstup grantového projektu a čtvrtý svazek edice VVP AVU, je vlastně tak trochu návodem k pochopení jednoho segmentu současného umění. Pedagogicky vážně popisuje, definuje, analyzuje a vysvětluje. K mrtvému zajíci se vrátím později.

Cílem publikace je zmapování umění založeného na participaci a kolaboraci v prostředí současného umění, první část knihy se věnuje shrnutí současného mezinárodního diskurzu o umění spolupráce. Vzhledem k tomu, jak sám autor v úvodu píše, že „jsme jako malá kultura odsouzeni k překládání“, si, jako svůj první úkol, vytyčil určení pojmového rejstříku a rešerši důležitých textů zabývajících se díly, umělci i teorií participativního a kolaborativního umění (převážně otištěných v Sešitu pro umění, teorii a příbuzné zóny). Primárně Zálešák rozlišuje spolupráci na úrovni umělecké (dvojice, umělecké skupiny) a spolupráci s recipientem (často se však setkáme s prolínáním obou typů). Osvětluje situaci i příklady akcí a děl (dnes již téměř legendárních) z mezinárodního kontextu, od 80. let minulého století do současnosti, která díky asynchronicitě naší scény začala mít u nás vliv a odezvu od roku 1998. Druhá část knihy je věnována příkladům z českého prostředí na podkladě tří „obratů“ (módní pojem „turn“): obratu ke spolupráci (skupinovost), sociálnímu obratu (angažované umění) a komunitnímu obratu (jak ke komunitám tak k sebeorganizaci umělecké složky). Tři případové studie, v poslední části knihy se věnují projektům z našeho prostředí (Kateřina Šedá: Nic tam není; Rafani: My; Jasper Alavaer a Isabela Grosseová: Figura a pozadí) a ukazují problematiku podrobněji. Zálešák v nich analyzuje jejich stavbu na teoretickém základě, který vybudoval v předchozích dvou částech knihy.

Vysvětlovat a charakterizovat, či analyzovat umění je vždy velmi nesnadné, ostatně k tomu máme i specializované profese: teoretiky a historiky umění. Jsou tu od toho, aby mrtvým zajícům (čti: těm ostatním) vysvětlovali či lépe zpřístupňovali umění, jak jinak než slovy. Umění spolupráce je v knize prezentováno jako reakce na „ztrátu společenské role umění“, tedy jako důsledek vývoje snažící se reagovat právě na ono odtržení „těch ostatních“ od umělců, insiderů. Umění jako cosi, co společnost nějakým způsobem spojuje, aktivizuje (v avantgardě negativně, dříve pak pozitivně) − zkrátka počítá s reakcí, tu najednou nefunguje. Zároveň se smazávají tradiční škatulky kurátora, publika, autora, kritika, umělce. Umění na všechny tyto změny citlivě reaguje, jak přesunem od objektu k myšlence, tak směřováním ke zdůraznění efektu.

Participativní a kolaborativní umění se pak avantgardnímu umění, pro které byl jazyk a kategorie umělecké kritiky vytvořen, velmi vzdaluje. Toto je pravděpodobně jeden z důvodů, proč je stále velmi těžké k němu přitáhnout pozornost, a proč je práce s komunitami i veřejností (frekventovanými pojmy jsou: společnost, veřejný prostor, každodennost, účast, zážitek, změna) hlavním prostředkem k prezentaci současného umění. Stejně tak i pojmy, které používala výtvarná kritika pro popis a hodnocení, tu najednou nejsou adekvátní, nefungují. Nejen že umění spolupráce nelze hodnotit, ale ani slova jako forma a obsah nejsou k ničemu. Jan Zálešák se tohoto problému dotýká v závěru knihy: „Stačilo by snad říct, že "Nic tam není" je o životě na vesnici? Že tématem "My" je komunismus a "Figura a pozadí" je o vztazích mezi různými kulturami? Asi ano, ale o podstatě samotných projektů bychom se tak dozvěděli jen zoufale málo.“ Pokud bychom používali jazyk výtvarné kritiky první poloviny 20. století, pak nám navíc nezbude než konstatovat, že analyzovaná díla nejsou uměním.

Autor se se zmíněnými limity a překážkami popral velmi poctivě a ačkoli se kniha může zdát místy příliš popisná, stojí za přečtení. Mimo jiné také proto, že obsahuje i důležité teoretické pasáže. Může být zajímavá nejen pro kohokoliv, kdo už nechce být mrtvým zajícem, ale i pro ty, kdo chápou umělcovo (Beuys se věnoval témuž) úsilí jako projekt směřující k lepšímu světu, což je často artikulované téma participativního umění. Umění spolupráce spolu s institucionální kritikou výrazně změnilo vztah k publiku i psaní o umění.

______________________________________________________________

Jan Zálešák: Umění spolupráce / VVP AVU / Praha / 2012