Muzeum Prahy: Hlavně nikoho nezatížit

Praha má po Národním muzeu další reprezentativně zrekonstruovanou muzejní budovu, jejíž znovuotevření se ale bohužel vydařilo jen napůl. Na začátku prosince byla veřejnosti zpřístupněna nová stálá expozice Muzea Prahy na Florenci. Po dvouleté rekonstrukci se tak představila instituce, která tradičně bojuje o rozpoznání své identity, protože si ji všichni pletou s Galerií hlavního města Prahy (GHMP). Když jsem se různých lidí žijících v Praze ptala, jestli o muzeu ví nebo se tam byli podívat, většina (i rodilých Pražáků a Pražaček) přiznala, že o něm nemá ponětí, případně začala vyjmenovávat výstavy právě z GHMP.

Přitom se jedná o zcela zásadní paměťovou a sbírkovou instituci zřizovanou hlavním městem, která uchovává přes čtyři miliony sbírkových předmětů, mezi nimi nespočet vzácných uměleckých děl a archivních materiálů. Unikátní je i samotná budova, postavená na úplném konci 19. století podle návrhu Antonína Balšánka, která v interiéru přechovává zachráněné prvky z domů zbořených kvůli asanaci – například renesanční stropy nebo mramorové pamětní desky. Muzeum vede od roku 2023 Ivo Macek, který na pozici ředitele vystřídal po 23 letech Zuzanu Strnadovou. Nikdy nebylo příliš výraznou institucí ani svým programem, ani výstavami, což se nový ředitel rozhodl změnit. A to poměrně radikálně. Jako ústřední objekt nové expozice byl zvolen Langweilův model Prahy – fascinující papírové město, které knihovník Antonín Langweil sestavoval mezi lety 1826 a 1837. Pokud jste se byli v muzeu podívat před rekonstrukcí, možná si pamatujete, jak byl v prvním patře budovy umístěn ve vitríně. Miniaturní město obehnané již zaniklými hradbami, ale nabízející neuvěřitelně podrobný historický materiál, který byl schopen zprostředkovat atmosféru ve městě v první polovině 19. století.

Na to se zaměřila i nová expozice muzea – kurátorský tým si vzal jako úběžník především život v Praze v této konkrétní době, jejž se pokouší vylíčit obří imerzivní videoprojekce ve čtyřech hlavních sálech. Na nich se setkáme jednak s pohledem na Vltavu zmítanou povodněmi, jež později zkrotí přehrady na řece; s postavami, které zprostředkovávají běžný život ve městě ve 30. letech 19. století; a s příběhem Antonína Langweila a jeho rodiny. Poslední videoprojekce pochází ze žánru oblíbeného i kurátory expozic v Národním muzeu – „časového výtahu“, kdy se v rychlém sledu pohyblivého obrazu návštěvnictvo přesouvá z historie do současnosti.

Samotný Langweilův model, na nějž se nejspíš všichni těšili nejvíc, pak došel další zásadní proměny: není vystaven v celku, ale v jednotlivých válcovitých vitrínách. Není možné se tak podívat na celé město, ale pouze na jeho části a čtvrtě, čímž zaniká jeho podstata jako modelu města. Snad by tímto způsobem mohli diváci a divačky přijít ke zmenšeným budovám blíže a obdivovat jejich detaily, bohužel ale vitrínové válce se hodně lesknou a odráží se ve spoře osvětlené místnosti jeden od druhého, takže budovy nejsou skoro vidět. To je samozřejmě dané (ne)udržitelností samotného modelu, který je z podstaty malbou na papíře, tudíž je velmi citlivý na světlo a musí být vystaven ve tmě. Možná by ale byla expozice návštěvnicky přístupnější, kdyby byl model vystaven v klasické stolové vitríně, například u stěn, a bylo možné se nad něj alespoň sklonit a prohlédnout si jej z vrchu. Takto je tento zásadní moment celého muzea jen jedním velkým zklamáním.

Ani rozkouskovaný a špatně viditelný Langweilův model ale nezpůsobí takovou hořkost a rozčarování jako zbytek celé expozice. Kurátorský tým v čele s ředitelem Ivo Mackem se totiž rozhodl nevystavit jediný předmět z rozsáhlých muzejních sbírek, a tak jediné, s čím se návštěvnictvo v expozici setká, jsou naddimenzované projekce, které běží v cca pětiminutových sekvencích stále dokola. Expozice Město v čase nás vítá slovy: „Výstava je příběhem o Praze v období romantismu. Prostřednictvím osudu Antonína Langweila zkoumá ducha doby a odhaluje zákoutí metropole počátku 19. století. Nabízí intimní pohled do pohnutého života tvůrce jedinečného modelu. Rozvíjí dialog mezi křehkostí každodennosti a tíhou velkých dějin. Mezi obdobím stagnace a léty dramatických proměn. Mezi tmou a světlem.“

Samotné imerzivní projekce by mohly být zajímavým zpestřením nebo lákadlem expozice, kdyby ovšem byly jen jakýmsi uvítacím médiem pro výstavu, jež by se ponořila do dějin města poutavým a informačně nabitým způsobem. To se ale neděje, k žádnému dialogu „mezi křehkostí každodennosti a tíhou velkých dějin“ nedochází, protože nikdo nic neříká. Ani přiblížení různých profesí a společenských skupin (kulturní elity, služebnictvo, řezník, válečný invalida, Židé nebo řádové sestry) nejde nijak do hloubky, a tak by klidně tato část expozice mohla být představena ve skoro jakémkoliv českém městě a nepůsobilo by to nijak zvláštně.

Je patrné, že kurátorský tým muzea zcela rezignoval na jakoukoliv muzeologii založenou na vzdělávání. Přitom práce na sbírkách muselo proběhnout velké množství, jak je patrné na webových výstavách, které jsou ke zhlédnutí na stránkách muzea. Na ně jsem ale natrefila čistě náhodou, ve většině PR materiálů a v tiskových zprávách instituce vůbec tyto prezentace zmíněné nejsou. Přitom se často jedná o velmi zajímavé a edukativní vhledy do sbírkového fondu muzea – ať už podrobněji popsaných, jako je tomu například u prezentace k výročí 21. srpna 1968, nebo v případě fotografií barikád z května 1945, které jsem viděla poprvé. Přesně takové výstavní prezentace bych očekávala v prostoru muzea.

Imerzivní projekce bez komplexnějšího a na faktech založeného výkladu nejsou médiem vhodným pro dlouhodobé expozice, protože velmi rychle zastarají a těžko se kvůli nim budeme do muzea vracet opakovaně (tak, jak to rádi děláme například v případě stálých expozic Národního muzea). Velké videoinstalace tohoto typu nejsou dobré ani jako vzdělávací materiál pro školy. To, co z těchto návštěv zůstane, je pouze mdlý pocit o tom, že se město za téměř dvě stě let zásadním způsobem proměnilo.

„Chceme to podat velice lehkou formou tak, aby to pro návštěvníky nebylo zatěžující,“ cituje ředitele tisková zpráva muzea. Jestli byl toto cíl nové expozice, tak to se více méně povedlo. Pokud totiž s něčím návštěvníci odchází, tak to rozhodně není nic zatěžujícího. Je to dokonce tak nezatěžující, až ani nevíte, jestli jste v muzeu vůbec byli.

Foto: BoysPlayNice