Kultura proti siláctví

Třetinu instagramových stories osobního účtu ministra kultury Oto Klempíře (za Motoristy) plní selfíčka z posilovny. Jeho tetování nám říká „strong“. Ačkoliv nemám k posilovnám nejmenší náklonnost, jsem jako novinářka nucena sledovat Klempířovy osobní účty na facebooku i instagramu, protože právě zde se objevují informace o naprosté většině jeho kroků na ministerstvu. Tiskovou mluvčí totiž dělá vedoucí jeho kanceláře Barbora Šťastná a na webu se v sekci „novinky a tiskové zprávy“ objevují jen informace o výročích, slavnostních ceremoniálech a udělených cenách.

Bohužel mě nepřekvapilo, že toto siláctví nezůstalo performované pouze na sítích, ale ministr je přetavil i do konkrétních kroků. To ale neznamená, že by mě jeho aktuální konání neděsilo.

O tom, že je závislost nezávislé kultury na dotacích ministerstva hodně nebezpečná – mimo jiné i právě proto, že pravidla (např. pro obsazování komisí) nejsou dostatečně ukotvena v předpisech, ale do velké míry záleží na rozhodnutí samotného ministra –, jsem psala před rokem a půl zde.

Klempíř zde využívá nastavení systému, jeho problémů a mezer k tomu, aby v zákonem daném rámci měnil pravidla podle svého. I proto je, myslím, nepřesné mluvit o tom, že „jdeme slovenskou cestou“. Krom toho, že nic jako cesta specifická pro naše nejbližší sousedy neexistuje, tento slovní obrat implikuje, že je další vývoj daný od chvíle, kdy na tuto „cestu“ vkročili (nicméně platí, že SNS, za niž je ve vládě ministryně Šimkovičová, dostala 6 % hlasů – stejně jako čeští Motoristé). Nevidím do budoucnosti, ale myslím, že je produktivnější vidět, čím se inspirovat, možnosti, které jsou otevřené, a přizpůsobovat tomu svoje strategie odporu.

Pro českou situaci to znamená, že jsme zkrátka měli velmi nestabilní, ale na zvycích fungující systém, který je bohužel velmi snadné rozkopat. Oproti Slovensku naopak máme senát a také celkem aktivního prezidenta, kteří mohou společnými silami případně pozdržet platnost zákonů nebo vyjednat úpravu.

Screenshot z profilu ministra Klempíře, kde oznamuje své kroky. Zdroj: Instagram

To, co právě sledujeme, je každopádně možné vykládat jako zastrašování z pozice moci, jež je v rezortu kultury omezené zejména na regulaci finančních toků. Příběh o tom, jak jsme došli k situaci, že máme „ministerstvo dotací“ namísto centrálního úřadu pro metodické a strategické rozhodnutí, jež však nemá mít přímou moc nad konkrétními institucemi, či dokonce projekty, sahá do devadesátých let. Tehdy po urputných bojích o funkci a roli ministerstva kultury totiž byla shoda na tom, že MK ČR by mělo být vlastně spíše slabé, aby nezasahovalo příliš do tvorby (v protikladu k době pozdnímu socialismu). Důsledky toho, že se nepovedlo tyto premisy naplnit a celkově ochránit nezávislou kulturu před politickými vlivy, podobně jako i jiné projevy zpackané transformace, vidíme právě teď. A je to možná příznačně v médiích a kultuře, kde se to projevuje stejně urgentně jako v životním prostředí (viz kauzy Pavla Tykače popsané v podcastu Tykačův svět, jejichž kořeny vedou až do doby transformace).

Silácké metody, kterými Klempíř momentálně zastrašuje kulturní instituce, protože ví, že jsme vlastně všichni „závislí“ na grantech a dotacích, je ale možné odmítnout. Pokud poslechneme rady slovenských zástupů a zástupkyň iniciativy Otvorená kultura! a Kultúrných odborů, bude jasnější, že důležité je teď nevyčerpávat se na reakci na každé prohlášení. Buďme naštvaní, ale nenechme se vysilovat motoristickou provokací, jejímž cílem je právě rozdrobení a vyčerpání našich sil.

Právě mód urgence je totiž v kultuře hodně rozšířená nemoc. Souvisí, mimo jiné i s tím, jak je nastavený grantový systém: roční cyklus vede k neustálému dohánění deadlinů a psaní uzávěrek. Nezbývá čas na budování stability, na řešení vizí – jež zároveň nemá možná ani smysl vyvíjet, když není jisté, jak budeme fungovat za rok – a hlavně budování mezioborových sítí. Neustálý emergency mód je tak jedním z důvodů apolitičnosti umělecké scény. Tím druhým je naivita, s níž mnozí akceptovali to, na co aktuálně navazuje svou argumentaci i ministr Klempíř. Totiž, že je možné oddělit kulturu od politiky.

Klempíř se totiž často ohání tím, že přece z veřejných peněz není možné podporovat přímo politická prohlášení („program není určen pro média, jejichž obsah se pravidelně nebo systematicky zaměřuje na obecnou politickou publicistiku, politické komentáře či zpravodajské a publicistické pokrytí aktuální politiky“), že zároveň ale nechce nikomu zakazovat psát nebo hrát a mluvit o umění, jen ta politika mu tam překáží… Jenže oddělovat kulturu od politiky nelze: už protože dobré umění se vyjadřuje ke společnosti a k tomu, jak tu společně žijeme, což je politické.

Možná jen Klempíř (záměrně?) zaměňuje významy slov a politiku chápe pouze jako kampaň. K tomu připočtěme, že čeština nerozlišuje mezi „policy“ a „politics“. To první se vztahuje například na nedávno projednávanou „kulturní politiku“ státu (tedy cultural policy, problematiku dokumentu Státní kulturní politiky rozeberu zas jindy). Kdežto to druhé by mělo znamenat legislativní úpravy prostředí tak, aby svěřený obor měl prostor se rozvíjet a měl by jej chránit před vnějšími ohroženími (typu neregulované AI nebo otázek pracovního práva a sociálních opatření, viz texty o statusu umělce). A právě tím, jak se chová sám ministr ke Státní kulturní politice jako k politické smlouvě – ačkoliv se jedná o strategický dokument –, ukazuje, že umění a politiku není možné oddělovat: právě v tomto momentě se evidentně spojují. A zároveň je jasné, že ministr nemá žádnou povinnost nebo nárok přizpůsobovat Státní kulturní politiku programovému prohlášení vlády, ale má to činit naopak: správě by měl přizpůsobit programové cíle plánů svěřeného rezortu tomu, co bylo vyjednáno v rámci široké shody jako Státní kulturní politika 2025–2029.

Zároveň Klempíř hrozí zpřísněním kontrol hospodaření příjemcům dotací. Právě na tom vidíme, že jde spíš o snahu zastrašit kritiky a nezávislou kulturu než reálně řešit problémy dotačního systému kultury. Argument, že „pravidla mají platit pro všechny“, asi nikdo nerozporuje, jenže hodnocení v umění je velmi křehká věc, a tak nutně vyžaduje citlivý přístup. Jenže český byrokraticky nastavený dotační systém (podobně jako jiné administrativní systémy u nás) je vše, jen ne citlivý: Vyvažuje se to již asi patnáct let (od poslední velké revize) citlivostí na straně úřadu a relativně pružným fungováním na straně žadatelstva. To se nelíbilo nedávné kontrole NKÚ, jenže stejně tehdy jako nyní je jasné, že chybí pochopení pro to, co znamená nezávislá kultura. Samozřejmě všechny garantované finance prochází pečlivou kontrolou čerpání, což Klempíř cíleně nezmiňuje, aby získal podporu veřejnosti, a výsledkem je obraz umělců jako neregulovaných vyžírků.

A právě proto je ten nejtěžší úkol teď na nás: nenechat se vyprovokovat zastrašovacími technikami, k nimž Klempíř využívá hlavně své sociální sítě, nenechat se vyzuřit a neupadnout do bezmoci. Je jistě potřeba neustále odrážet nesmysly, vysvětlovat, případně se bránit soudně proti poškození dobrého jména, ale nevysilujme se reaktivností.

K tomu budeme potřebovat média, ideálně ta nezávislá na ministerstvu, vládě a zároveň co možná profesionální. Taková by měla zůstat ta veřejnoprávní, o něž stojí za to bojovat, ale samozřejmě i ta „soukromá“ či nezisková. Právě teď se ukazuje naplno, že fakt, že kulturní časopisy, jako je A2, Host anebo třeba Artalk, nejsou (zatím) schopné se uživit z předplatného či příspěvků čtenářstva, a proto žádají o podporu MK ČR, je činí zranitelnými. Zároveň ale musíme okamžitě odmítnout pokusy o cenzuru, jaké představuje zmíněná podmínka apolitičnosti obsahu literárních časopisů. Pomoci nám k tomu může zase reflexe zkušeností ze Slovenska: např projekt Anténa network se skupinovým crowdfundingem anebo projekt Kultúrných odborů pro OSVČ. Důležitou roli hraje už teď Kulturní a kreativní federace a protestní iniciativa studujících Kultura teď!

Zní to jako banalita, ale není: To, co dnes potřebujeme proti „strong“ Klempířovi, je totiž být jednotní, propojení a sebevědomí v tom, že se nenecháme zastrašit, nebudeme se bát se ozvat a postavit za nezávislost kultury i médií.

Fotografie z demonstrací proti rušení poplatků veřejnoprávních médií a proti destrukci kultury, 23. 10. a 25. 10. 2026, Anežka Bartlová