Marie Foltýnová: Umění ve veřejném prostoru je vždy politikum

Již v minulém roce vyčlenilo hlavní město Praha 135 milionů korun, které měly být využity na vznik uměleckých děl na veřejných prostranstvích. Protože však trvalo, než se všechna pravidla zaběhla, byly finance převedeny na letošní rok a program dříve známý jako „2 % na umění“ byl přejmenován na Umění pro město. Díla, která vzniknou, budou ve vlastnictví města, ale soutěže a celý průběh řídí Galerie hlavního města Prahy ve spolupráci s Institutem pro plánovaní a rozvoj hl. m. Prahy. Program Umění pro město, problematiku osazování soch do veřejného prostoru i realizované a plánované projekty komentuje v rozhovoru s Anežkou Bartlovou kurátorka a vedoucí oddělení Správy veřejné plastiky Galerie hlavního města Prahy Marie Foltýnová.

Jiří Kovanda, bez názvu, Václavské náměstí 1977. Fotografie vystavená v rámci projektu „Umění za čarou“ na stanici metra A Můstek. Foto: umenipromesto.eu

Začnu přímou otázkou, jak vlastně program Umění pro město Praha aktuálně funguje?

Právě teď rozjíždíme kampaň na propagaci dalších částí programu, které jsou určené pro realizaci dočasných uměleckých děl ve veřejném prostoru. Došlo ke změně původního názvu „2 % na umění ve veřejném prostoru“. Jednak se časem ukázalo, že v programu vlastně nejde o procenta, úspěšní žadatelé nakonec mohou dostat celou částku, nikoliv jen procentuální část. A tak jsme nakonec zvolili název Umění pro město. Ten zahrnuje jak dlouhodobý plán na financování soutěží a trvalých realizací umění ve veřejném prostoru města Prahy, tak i nově balík krátkodobých, nebo lépe řečeno dočasných aktivit spojených s uměním ve veřejném prostoru města. Ukázalo se totiž, že všechno trvá ještě déle, než jsme si mysleli: vyjednat místo pro umístění uměleckého díla, zanést plánované dílo do urbanistických studií města, vyjednat povolení atd. Takže za dva roky pilotního trvání projektu jsme neměli v podstatě žádné viditelné výstupy. Našemu zřizovateli, magistrátu hl. m. Prahy, se tak podařilo z oné rezervy Programu 2 % na realizaci uměleckých děl ve veřejném prostoru alokovat 10 miliónů korun na krátkodobé instalace. Ta původní „rezerva“ vznikla jako 2 % z plánovaných investičních nákladů hl. m. Prahy na rok 2017, v dalších letech pak už nebyla navýšena. Je to nicméně poměrně velký objem peněz, konkrétně šlo o 135 miliónů korun, který podléhá nárokům na investiční náklady. Musí jako takové být účtovány a musí být použity na investiční účely, z realizace se tak stává právně nemovitost. Z „rezervy“ tak nelze hradit nic dočasného. Naštěstí se podařilo uvolnit zmíněnou podporu na krátkodobé projekty do rozpočtu Galerie hlavního města Prahy (GHMP), což znamená, že organizátorem těchto akcí je GHMP, která finance využívá stejně jako při produkci svých výstav, akorát zde jde o akce orientované do veřejného prostoru města. Zároveň se nám podařilo do zřizovací listiny GHMP vložit větu o tom, že jako instituce zastáváme funkci kurátora současného umění ve veřejném prostoru. To je důležité především pro budoucnost programu: město tím říká, že stojí o pozici své městské příspěvkové organizace jako určité autority a chápe ji jako záruku odbornosti přispívající k vyjednávání o urbanismu a plánování města.

Začnu dlouhodobým programem. Důležitým krokem byl výběr a odsouhlasení magistrátní Komise pro umění ve veřejném prostoru. Zpočátku panovala představa, že máme komisi a ta všechno vyřeší: vymyslí pravidla, navrhne, co kde bude stát, nastaví procesy a bude rozhodovat. Tak to ale samozřejmě nefunguje, komise může pouze rozhodovat o předložených návrzích a doporučit Radě, jak má s penězi z rezervy naložit. A tak jsme sestavili ještě tzv. pracovní skupinu, která vše administruje a bez níž by nebylo možné se posouvat dál. V ní je zástupkyně Institutu plánovaní a rozvoje hl. m. Prahy (IPR) Viktoria Mravčáková, kolegyně Jana Smolková za GHMP a potom ještě za odbor kultury MHMP Kateřina Opatrná. Úkolem pracovní skupiny je například i vysvětlovat žadatelům, o co jde a že každá realizace musí zůstat jako investice v majetku města nebo městských částí či institucí. Například zažádat o finance na dílo může škola, která spadá pod odbor školství některé z městských částí. A také vysvětluje, že průběh soutěže i realizace musí postupovat podle metodiky IPRu. Uspořádat soutěž není vůbec levná věc, takže jsem ráda, že se nám podařilo rozdělit projekty na dvě části a je tak možné žádat samostatně na soutěž a potom teprve na realizaci díla. Komise samozřejmě posuzuje obojí zvlášť. Nutno dodat, že pokud žádá městská část, tak to musí projít kromě Rady hlavního města Prahy ještě i schválením od Zastupitelstva HMP.

UM 2020, jak zkráceně říkáme krátkodobým aktivitám pro letošek, zahrnuje například projekt Umění za čarou, který probíhá v pražském metru ve spolupráci s Dopravním podnikem, chystáme světelné instalace v podzemí Domu U Kamenného zvonu, projekt CirkulUM orientovaný na umělecká díla na perifériích města, rezidenční program v Colloredo-Mansfeldském paláci, ale i různé další aktivity, jako například akce Zvuky Prahy zahrnující zvukové nahrávky, procházky a instalace, zvukovou ekologii a aktivismus atp.

A jednou z mých vysněných věcí je také čistě ideová soutěž na pomník Sametové revoluce roku 1989. Chtěla bych ji vypsat letos na podzim, vzniknout by tak mohla řada podnětů, které se nad tím tématem vážně zamyslí, ačkoliv bude předem jasné, že žádný z nápadů nebude automaticky realizován. Chápu to jako formu veřejné diskuse.

Co tě na celém procesu překvapilo, v dobrém i ve zlém? Už jsi mluvila o tom, že vše trvá déle, takže za dva pilotní roky se nic nestihlo…

Za ty dva roky máme už jednu připravenou soutěž na pomník Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého. Ta je těsně před vyhlášením, které bylo posunuto kvůli koronakrizi. Organizátorem soutěže je Praha 10 a já doufám, že by vše mělo proběhnout do konce tohoto roku tak, aby byla známá podoba pomníku k letošnímu 110. výročí od narození Chalupeckého. Dále prošel požadavek na finance na murál v komunitním centru v Jablonecké ulici v Praze 9, kde při rekonstrukci architekti navrhli malbu na fasádu, na niž pak ale nebyly peníze. Takže skrze náš program získala Praha 9 potřebnou finanční podporu.

Překvapilo mě, jak složité je nastavit prováděcí mechanismy uvnitř správy města. Praha má totiž Strategický plán, v němž jsou jmenované určité cíle, ale nejsou – nebo nebyly – definované postupy, jak těchto cílů dosáhnout. Toto nastavování na všech možných úrovních bylo právě dost obtížné a trvalo dlouho, protože jsme museli vypracovat a nechat schválit tu zmíněnou metodiku postupu.

Marie Foltýnová při obhlídce restaurování sousoší sv. Kříže na Karlově mostě, 2019. Foto: Ivan Houska

Ty jsi kurátorkou a vedoucí oddělení Správy veřejné plastiky Galerie hlavního města Prahy, je aktuální program Umění pro město vyvrcholením tvého působení v této instituci?

Asi se to tak dá říct, ale zároveň chci zdůraznit, že toto vše v rámci Umění pro město nemá být vázáno na jednu pozici anebo dokonce jméno. Důležitá je podle mého názoru pozice GHMP jakožto autority odborného pracoviště pro umění ve veřejném prostoru. A město by ji mělo jako takové také využívat ke konzultacím. IPR má status plánovače veřejného prostoru, my máme status kurátora. To je možné naplňovat různým způsobem. Moje vize je taková, že bychom v dalších ročnících zvali různé osobnosti jako externisty ke spolupráci na koncepci a výběru témat nebo vizí. Tedy podobně jako tomu je u výstav v galerii.

Zajímalo by mě, zda a případně v jaké podobě může program Umění pro město Praha fungovat jako finanční podpora pro současné umělce a umělkyně?

Ano může, pokud se ho podaří udržet v této podobě, kterou jsem popisovala. Tedy část programu Umění pro město koncipovat jako krátkodobé přehlídky nebo dočasné umělecké intervence ve městě. Letos po koronavirovém vakuu je to míněno i jako možnost dát vydělat umělcům, kteří přišli o velkou řadu zakázek. Ráda bych pořádala co nejvíce výzev na umělecké projekty, kde bude skicovné, protože není možné dělat dlouhodobě soutěže zadarmo. Stejně tak počítáme u realizací s honoráři pro tvůrce.

V materiálech na webu se ohledně strategie podpory umění ve veřejném prostoru měst píše často o vzorech zahraničních metropolí. Ty však fungují již dlouhá desetiletí v podmínkách neoliberálního konzumního kapitalismu. Na druhé straně se pak odkazujete na vzor tuzemského socialistického financování skrze tzv. „čtyřprocentní zákon“ (kdy jedno až čtyři procenta z nákladů na stavbu šla na pořízení a osazení uměleckých děl se stavbou spojených). Jde tedy v případě Umění pro město o nějaký mix obou pohledů? A jakou roli hraje turismus v kontextu umění ve veřejném prostoru v Praze?

Mým vzorem je vídeňská kancelář KÖR – Kunst im öffentlichen Raum, která spadá pod magistrát města Vídně. Ale ono to není podmíněno socialismem, právě na příkladu Vídně vidíme, že i tzv. kapitalistický blok pořizoval mnoho umění do veřejného prostoru z veřejných prostředků. Co se turismu týče, v diskusi o umění ve veřejném prostoru funguje jako trojský kůň. Jde totiž o získání podpory pro umění ve veřejném prostoru a pro samosprávu je důležité odůvodnit jeho potřebu. Proto upozorňujeme na to, že umění přitáhne pozornost turistů, kteří pak v Praze nechají peníze. Když budeme totiž upozorňovat pouze na povznášení ducha běžného občana, politici na to neuslyší. Pokud nám ale přesto jde o běžného občana, který nebydlí v centru města, a chceme, aby se i k němu dostalo současné umění, je veřejný prostor ideálním prostředníkem. Politikům pak ale musíme vysvětlit, že nám jde o rozptýlení davu turistů i do okrajových míst Prahy. Turismus je tedy určitý argument, proč jako společnost chceme a potřebujeme nové umění ve veřejném prostoru. Když totiž začneme přemýšlet nad tím, jak odůvodnit potřebu umění veřejnosti, moc jiných argumentů nám nezbývá…

… jasně, umění není účelné, takže se ta potřebnost těžko hledá a ještě hůř obhajuje…

Problém je, že veřejnost má tendenci směřovat ke snadno pochopitelným věcem, což vede k takovým kontroverzním přehlídkám, jako je Sculpture line. Ačkoliv právě od tohoto nás možná letos osvobodí právě koronavirus, který zamezil přílivu turistů, a tedy i touhu velkých sponzorů na přehlídku přispívat. Ale to předbíhám…

Katharina Cibulka, Solange bin ich Feminist, Vídeň – Seestadt, podpořeno v rámci programu Kunst im öfentlichen Raum. Foto: KöR Wien 2019

Co všechno zahrnuje tvá práce kurátorky oddělení veřejné plastiky a jak tato pozice vznikla?

Veřejná plastika patří do správy GHMP už od roku 1963, já jsem do pozice kurátorky veřejné plastiky v GHMP nastoupila před sedmi lety. Tuto pozici tehdy zřídila nastupující ředitelka Magdalena Juříková, když ji oddělila od restaurátorského oddělení, které tak bylo nově specializováno pro restaurování sbírkových předmětů a péče o naše objekty. Oddělení správy veřejné plastiky bylo zřízeno před dvěma lety, právě v souvislosti se zavedením programu 2 % na umění ve veřejném prostoru, teď mám v oddělení dvě kolegyně a jednoho kolegu. A tak jsme se mohli pustit také do soupisu plastik ve veřejném prostoru (bez vodních prvků a prvků spojených s architekturou, to bude až další fáze), které doplní databázi plastik spravovaných GHMP, která je na webu dostupná všem zájemcům už teď. Soupis bychom měli být schopni zveřejnit teď v létě na webových stránkách Umění pro město a budou tam všechny informace o díle, které se nám podaří zjistit: název, informace o vlastnictví, datum a kontext, fotodokumentace, přesná lokace… Aktuálně máme zpracovaných asi osm set děl. Jako další úkol máme digitalizaci restaurátorských zpráv z našeho archivu, které poskytují zajímavý materiál, s často dosud přehlíženými informacemi, ty budou dostupné prezenčně badatelům pro studijní účely. Moje role kurátorky je spíše administrativní a taky hodně produkční: s kolegy sháním jeřáb, řeším zábory, komunikuji s památkáři, zajišťuji dopravu a parkování toho jeřábu atp.

V současnosti sledujeme snahu odborníků z řad historiků architektury o zviditelnění a zhodnocení architektury 60.–80. let (zjednodušeně se používá často pojem brutalismus) s ohledem na časté bourání těchto staveb. Sochy z veřejného prostoru mizí také ve velkém tempu. Přemýšlela jsi nad tím, zda by se dalo nějak navázat na této trend a pomoci tak i plastikám?

Já si hodně slibuji od soupisu, protože zveřejnění informací znamená, že se více lidí pak ozve, když se bude v jejich okolí něco dít a oni si dohledají, že daná zarostlá socha má nějakého autora, historii a uměleckou hodnotu… Anebo ti, kterým tdaný objekt nepřijde zajímavý, nás aspoň kontaktují a zeptají se, zda se o to chceme postarat. Jeden takový příklad: aktuálně řešíme plastiku Huga Demartiniho, která byla umístěna v Chomutově na nádraží. V rámci letošního Festivalu m3 – Umění v prostoru bude přemístěna do Prahy a vystavena a potom budeme řešit, zda ji umístíme někam do veřejného prostoru Prahy anebo zůstane v majetku Studia Bubec… Problém je, že zatím nám chybí kritické zhodnocení umění ve veřejném prostoru ze socialistické éry. Existuje sice projekt Vetřelci a volavky, ale to je přehled, atlas, není to kritické uměleckohistorické zhodnocení a bez něj se nám špatně operuje a argumentuje. Chtěla bych udělat i výstavu tady v GHMP, ale nemám na to momentálně kapacitu. A také bych se v nějakém dalším projektu chtěla věnovat roli Svazu a Fondu výtvarných umění. Zatím se tomu věnovalo jen málo studií, asi nám pořád chybí ten odstup…?

Markéta Othová, bez názvu, 2002. Fotografie vystavená v rámci projektu „Umění za čarou“ na stanici metra A Můstek. Foto: umenipromesto.eu

Já bych nad tím přemýšlela jinak. Nemyslím, že chybí odstup. Problémem je to, že nám tyto plastiky připomínají, že si socialistický režim přivlastňoval nárok na veřejný prostor. Tohle sochy mnoha lidem připomínají, a proto je odmítají bez ohledu na jejich skutečné umělecké a umělecko-historické hodnoty. Toho nás sice odstup zbaví, protože nebude, komu by se připomínalo, ale to asi není optimální. Lepší je se s tímto tématem postupně vyrovnávat i za cenu toho, že to někomu vadí, a pokusit se v diskusi jejich důvody pochopit. Dneska se s veřejným prostorem děje totéž, akorát ve sféře soukromého vlastnictví, kdy se manifestuje ideologie nekonečného růstu. Jak se podle tebe tohle promítá do sféry plastik ve veřejném prostoru měst dneska?

Soukromý sektor ovládá ten veřejný prostor dneska i proto, že pro soukromníky je daleko jednodušší si něco prosadit a realizovat. Zatímco my, městská příspěvková organizace, musíme obejít kolečko povolení, jak jsem to zčásti popsala výše, a jsme svázáni nutností podřídit se různým předpisům a zákonům a soutěžím na dodavatele, zákonu o zadávání veřejných zakázek atd. – což nekritizuju, jen popisuju, co to znamená –, takže nejsme schopni realizovat nic v horizontu kratším než pět let (od momentu nápadu). Kdežto soukromník většinu z toho nemusí. Jako příklad může sloužit butovická kauza s potápějícím se Titanicem. Jak je to možné? Developerům se hodí argument, že to je zkrátka umělecké dílo, a tím pádem se nemusí držet tolika norem. Pokud však chceme někam umístit umění, pak na to naopak musíme aplikovat všechny normy jakožto na stavbu, nemovitost, takže než vyřešíme vlastnicko-právní vztahy k pozemku a další povolení, tak uplyne spoustu času. A pak ještě musíme soutěžit dodavatele atd.

Ale samozřejmě i ze soukromých podnětů vznikají kvalitní díla – například Vesmírný mPod/Příbytek na Mars od Jiřího Příhody v pražském Karlíně anebo Souhvězdí Pasažérky Pavly Scerankové jsou dobré a vznikly na základě interních soutěží. Na druhou stranu soukromý sektor vyzývá také většinou už etablované umělce, takových pět šest jmen, která se opakují. Argumentují samozřejmě tím, že za své peníze chtějí kvalitu… A kvůli tomu, že město nemá zatím žádné pobídky, je pro mladé a začínající autory malá šance se s něčím prosadit. Takže tu máme paradox: když se pokusíme ten soukromý sektor nějak doplnit, tak to získává pro mnohé pachuť socialismu a řízení umění státním aparátem…

Kolik umění město potřebuje, kolik ho snese?

Odpovím jinak: pořád lepší je mít město s málem kvalitního umění než město plné špatného umění. Každá věc, která je jednou osazená, se několikanásobně hůř odstraňuje, než realizuje. Což mě vede k tomu, že je lepší, když programy na podporu umění ve veřejném prostoru budeme koncipovat jako dočasné. S tím, že u některých případů je možné po uplynutí dané doby dojednat prodloužení instalace. To bohužel není případ těch plastik z investiční rezervy, ale proto se to snažíme doplnit jej o program dočasných děl, tedy UM2020, jak jsem zmiňovala na začátku.

Projekt SOKL oživuje Mariánské náměstí, heslem projektu je S – současnost, O – objekt, K – komunikace, L – lidé. Foto: umenipromesto.eu

Asi se nemůžeme vyhnout otázce, co si myslíš o obnově Mariánského sloupu na nedalekém Staroměstském náměstí?

Já myslím, že ani jedna strana vlastně nevyhrála, ten sloup bude vzbuzovat jenom pachuť. Bude tam teď svítit novotou, je jasné, že to není původní dílo, není to ani kopie, ale volná replika. Neproběhlo žádné stavební povolení, protože jde podle organizátorů akce o „obnovení“, tím pádem se nebudují pořádné základy, ale musí se využít ty, co tam již jsou. Jenže ty pocházejí z roku 1650! A tak se tam nalije betonová roznášecí deska, aby to drželo… A tomu se pořád říká obnova? Samozřejmě dnes už by vlastně nebylo úplně možné udělat nové základy, protože jde o cenný a složitý archeologický terén.

Myslím, že za nějaký čas to bude všem jedno: nemá to už sílu, jakou měl sloup v době stavby původního objektu, mariánský kult dnes v Česku není nijak silný, jediné, co celá kauza ukazuje, je, že jedna strana sporu získala politickou podporu po 25 letech dohadů. To je podle mě celé… Myslím, že pokud se s tím chtěla Praha vypořádat nějak rozumně, ekumenicky, tak měla být vypsána soutěž na nové dílo. A to by byla velká výzva: současnému náboženskému umění se moc prostoru nedostává a aktualizovat téma mariánského sloupu je složité. Při soutěži na novou podobu by byla šance dostat na centrální místo Staroměstského náměstí sdělení, které by mohlo smiřovat, ne rozdělovat.

Jak můžeme podobným situacím zabránit do budoucna? Existují na to nějaké nástroje? Teď se začalo mluvit o znovu-osazení sochy maršála Radeckého na Malostranské náměstí…

U maršála Radeckého je jiný problém: tam nejde vyhlásit soutěž o nové umělecké dílo, protože původní socha pořád existuje, je uložená v Lapidáriu. Ale v demokratické společnosti není možné podobné věci nikdy definitivně nastavit a zabetonovat je. To prostě nejde. Ostatně u programu Umění pro město taky můžeme vidět, že je to tekuté, že jej musíme sami neustále tvarovat, věnovat tomu další energii, přizpůsobovat realitě. Za dva roky může vše zase vypadat jinak. Umění ve veřejném prostoru je totiž vždycky politikum, protože jde o nakládání s veřejnými prostředky – sdíleným prostorem i financemi – a tak záleží do značné míry na tom, jak přemýšlí momentální politická reprezentace…

---

Marie Foltýnová (* 1970) je od roku 2013 kurátorkou veřejné plastiky v Galerii hlavního města Prahy. Vystudovala dějiny umění na FF UK, kde se věnovala slavnostním kočárům 16.–18. století ve sbírkách českých muzeí. Působila jako odborná památkářka v oddělení evidence movitých památek územního pracoviště Střední Čechy. Od roku 2018 vede Oddělení správy veřejné plastiky GHMP.