Nová pražská kulturní politika je kreativní, ne sociální

V dubnu Kreativní Praha a odbor kultury pražského magistrátu představily dokument Kulturní politika hlavního města Prahy 22+, který naznačuje cestu, jíž by se měla kultura v Praze do roku 2030 ubírat. Anežka Bartlová a Anna Remešová v komentáři rozebírají, co nová kulturní politika přinese kultuře v hlavním městě a co naopak opomíjí.

Nová pražská kulturní politika je kreativní, ne sociální

Součástí dokumentu Kulturní politika hlavního města Prahy 22+ (dále PKP 22+) je analytická a návrhová část, jež byly sestaveny na základě SWOT analýzy (analýza silných a slabých stránek, příležitostí a hrozeb) a dotazníku mezi širokou kulturní obcí, přičemž výsledná podoba byla diskutována s odbornou veřejností v rámci tzv. Pražského kulturního fóra. Dokument má primárně představit celkovou vizi, která se dále dělí na pět podtémat, průřezová kritéria a definici, „co Praha bude a nebude na poli kulturní politiky dělat“.

Za účelem sledování, sběru a analýzy dat, ale také k rozvíjení kulturní politiky hlavního města byla založena kancelář Kreativní Praha (v letech 2015–2020 pouze jako část IPR Praha, dnes je to samostatná organizace, konkrétně zapsaný ústav), která stojí také za výslednou podobou aktuálně prezentované kulturní politiky. Tým Kreativní Prahy si podle slov v úvodu dokumentu uvědomuje, že o kulturní scéně vlastně nemá příliš detailní údaje, chybí data a podklady, které by jasněji ukázaly, co znamená kultura v Praze. V podrobnějším rozpracování jednotlivých kapitol (zejména kap. „Praha uvědomělá“) však brzy zjistíme, že způsob, jakým se má k lepšímu zhodnocování kultury dojít, zahrnuje (zatím neexistující) software s názvem Evaluart (na něj se čerpá z EU fondů na inovace 14 mil. Kč), který „slouží k evaluaci práce kulturních organizací“. K čemu konkrétně projekt Evaluart povede a jak to ovlivní hodnocení kvality kulturní produkce, zatím není jasné, je ale patrné, že evaluací budou procházet primárně výstupy. Zároveň dokument v sekci „Praha nebude“ slibuje, že za klíčový indikátor nebude považovat návštěvnost. To je samozřejmě sympatické, problémem – jak vyplývá z úvodní SWOT analýzy – jsou totiž především podmínky, v nichž je kultura vytvářena. Bylo by tedy třeba hodnotit také „vstupy“, respektive dávat je vzájemně do vztahu s výkazy výstupů.

V úvodu dokumentu se uvádí, že „v Praze je zaměstnáno v kulturních odvětvích 9 % pracujících“, to je téměř desetina obyvatel v aktivním věku (a je otázkou, co zde znamená „je zaměstnaný“), což Prahu řadí na „4. místo v Evropě (po Berlíně a dvou administrativních částech Londýna)“. Spolu s velmi hustou sítí kulturních institucí a v porovnání s dalšími evropskými městy nadstandardně vysokou návštěvností kulturních akcí může na první pohled Praha působit jako kulturní ráj. Vynaložené finanční prostředky ze strany města tomu ovšem neodpovídají. Vzhledem k tomu, že v rámci státního rozpočtu se stále na kulturu nevyčleňuje ani ono legendární jedno procento, výdaje na kulturu a cestovní ruch ze strany hlavního města, které činí 4,1 % celkového městského rozpočtu (viz schválený rozpočet na rok 2022), nejsou mnoho. Společně v kombinaci s příspěvky, které na kulturu plynou od státu, a s velkým množstvím drobných žadatelů (obzvláště v Praze) pak vzniká prostředí, ve kterém kulturní pracovníci a pracovnice ani zdaleka nedosahují na minimální důstojnou mzdu.

Právě pracovní podmínky by se proto měly stát úplným jádrem dokumentu, protože bez pracovníků a pracovnic v kultuře se jednoduše kulturní akce neuskuteční. Místo toho se ale dokument v úvodu ptá, „jak může Praha co nejlépe využít svůj lidský potenciál, jak má správně zacílit omezené zdroje a jakými nástroji může co nejlépe podporovat umění, kulturu a kulturní a kreativní odvětví?“ Od těchto tří tzv. klíčových otázek se pak odvíjí i hledání řešení a dopředu je jasně deklarováno, že „nová pražská kulturní politika KP22+ je postavena na stávajících možnostech financování kultury v Praze“.

Přitom problém prekérních pracovních podmínek se netýká jen financování, ale také strukturálních změn ve smyslu toho, jak a co město podporuje, zda umožňuje spolupráci napříč obory a jestli poskytuje pro takovou diskusi zázemí. V tom plní aktivity kanceláře Kreativní Praha důležitou roli, protože na rozdíl od státní sféry, k níž je upírána s nastupující ekonomickou krizí velká pozornost, je ze strany pražského magistrátu (MHMP) vidět snaha formulovat alespoň vizi. Ta je primárně definována skrze pět hlavních témat: Kultura sjednocená (spolupráce a participace s občany), Praha uvědomělá (mapování a analýza dat), Praha inspirativní (Praha jako inspirace pro zahraničí), Praha komunitní (podpora komunitního života) a Praha prosperující (město hledá a zavádí nástroje podpory kulturních a kreativních odvětví).

Detail mapy kulturních institucí v Praze, zdroj: Kreativní Praha

Ke strukturálním změnám směřuje oddíl nazvaný „Praha sjednocená“, který se snaží postihnout malé propojení napříč obory s příslibem intenzivnější spolupráce mezi městem a ministerstvem kultury. Tady najdeme například téma inovace dotačního systému (ten je zakomponován i do oddílu „Praha inspirativní“). Každému a každé, kdo vyplňoval v posledních letech žádost o dotaci na podporu kultury od MHMP, je naprosto jasné, že toto není priorita, ale nutnost, protože vtěsnat do 700 – 1 500 znaků celoroční program, je nejen nesmyslné, ale přímo potupné (podrobný popis projektu je v aktuální podobě pouze „nepovinnou přílohou“).

Zde je dobré se na chvilku zastavit, protože právě tento bod je pro výtvarné umění v Praze poměrně důležitý. Výtvarná scéna je totiž v Česku – a významně to platí právě pro hlavní město – výrazněji než jinde postavená na „nezávislých“ malých galeriích a tzv. off-spacech. Ačkoliv se v posledních pěti šesti letech struktura výtvarné institucionální scény proměnila, stále převažují právě tyto „nezávislé“ mikroinstituce. V nich typicky není nikdo zaměstnán, všichni si vyplácí (pokud vůbec) drobné odměny na základě DPP anebo fakturují, čímž se ocitají v šedé zóně, a zcela jistě se z těchto odměn neuživí. S tím se pojí i další problémy. Na jedné z diskusí konference, která představení kulturní politiky doprovázela, zaznělo mimo jiné, že problémem dotačního programu hl. m. Prahy jsou na jedné straně omezené prostředky a na druhé straně neustále rostoucí počet žadatelů/institucí. Ti spolu pak musí „soutěžit“, jenže jejich porovnávání v mnoha případech nedává moc dobrý smysl. Odtud je pak hledán systém „kritérií excelence“ a rozpoznávání „vlajkových lodí“, jak se píše v dokumentu PKP 22+. Na zmíněné konferenci se diskutující ostatně shodli, že metafora „vlajkových lodí“ je nesmyslná, protože tyto akce nikdy nemohou fungovat samy za sebe, nejsou loďmi, ale spíše součástí složitého kořenového systému sféry živého umění, z něhož vyrůstají.

Nastíněné otázky nemají jednoduché řešení. Správným směrem mohl vést onen několikrát zmíněný sběr dat, kterému se primárně věnuje kapitola „Praha uvědomělá“. Je tak zároveň pozitivní vidět, že Kreativní Praha chápe, že by se nemělo jednat jen o „sběr pro sběr“, ale že musí být získaná data provázána s přípravou strategií rozvoje (např. u zmíněné inovace grantového systému se to vyloženě nabízí). Jakkoliv tu stále zůstáváme na velmi obecné úrovni – což je ovšem pro strategické dokumenty běžné –, dává materiál jistou naději, že zmapování kulturní obce v Praze povede ke zrychlení a zacílení podpory (například v případech, jako byly covidové kompenzace) a ke zjednodušení byrokracie v souvislosti se žádostmi o dotace (například propojením s veřejně dostupnými databázemi, jako je spolkový rejstřík atp.).

Stejně tak budou data důležitá i vzhledem k tématu finančních podmínek a sociálního zázemí kulturních aktérů a aktérek. Nejen Praha, ale ani ministerstvo kultury netuší, jak jsou na tom sociálně ti, kteří jsou na nich do určité míry závislí, protože chtějí naplňovat jednu z podstatných rolí občanské společnosti: potřebu kritické kulturní produkce, s její specifickou distribucí a často problematickou, ale neméně zásadní otázkou zpřístupnění. Právě na tom, jak (málo) sociálně a třídně diferencovaná kulturní scéna je, zároveň uvidíme, že prostřednictvím drobení nevelkých finančních prostředků (v řádech desítek tisíc na rok) se jednak udržuje nevyhovující status quo a jednak kulturu reálně tvoří jen ti, kteří si to mohou finančně dovolit. Z kulturní produkce pak mizí témata spojená se sociální a kulturní různorodostí. Zároveň platí, že v takovém prostředí se instituce v podstatě nemohou profesionalizovat a rozvíjet, a udržuje se tak systém mnoha malých organizací, které často i přes maximální snahu nepřesahují úroveň středně velkých institucí, byť jsou pro daný obor vysoce relevantní.

Detail výstupu z dotazníku, celý dokument dotazníkového šetření ZDE.  Zdroj: Kreativní Praha

Kulturním organizacím by pak jistě pomohl i systém, který je při vyúčtování nepodezírá z toho, že využili tu trochu peněz jinak, než bylo plánováno (byť relevantně vzhledem k programu dané instituce). Naopak by potřebovaly nejvíce ze všeho důvěru, že když už sítem dotační komise projdou s určitou známkou, nemusejí vyúčtovávat každou korunu, ale náklady prokazují – do nějaké výše – jen rámcově. (Podobný systém, omezený maximální částkou např. 50 nebo 100 tisíc korun funguje u žádostí některých zahraničních poskytovatelů, jako je US Embassy anebo některá kulturní centra.) Šetřil by se tak čas i nervy mnoha lidí, jak na straně poskytovatele, tak i žadatelů. Zdá se, že na tom chce Praha zapracovat, a v kolonce „Praha komunitní“ slibuje větší spolupráci s městskými částmi.

Dokument Kulturní politika hlavního města Prahy 22+ toho nakonec slibuje hodně, ale jen velmi málo načrtává v konkrétnějších obrysech. Zmíněná témata tak bude určitě důležité nadále sledovat – mezioborová spolupráce je nutná, nový dotační systém nezbytný. Stejně tak je důležité vědět, s jakou představou kultury Praha pracuje. Nervózní otázky totiž vyvolávají právě konkrétní příklady, které byly zmíněny v rámci veřejných prezentací rozpracovaných částí dokumentu PKP 22+. Vloni v září proběhla prezentace týkající se obecné vize nové pražské kulturní politiky, kde byla zmíněná potřeba lokalizovat excelentní projekty a instituce, jež by se měly stát právě oněmi „vlajkovými loděmi“ a vedle toho by měla Praha vyznačit směrem k tzv. „kulturním turistům“ jasně rozpoznatelný „art district“. Jako příklad byla uvedena Praha 1, kde se nachází největší koncentrace kulturní infrastruktury, ale její potenciál není dostatečně ve vztahu k zahraničí využit. Nezmiňuje se však již, že centrum města je ve skutečnosti mrtvou čtvrtí bez lidí, kde se málokterý obyvatel chce pohybovat, protože se zde nedá kvůli overturismu trávit volný čas a kvůli příliš vysokým cenám bydlení a stravování tu nejde žít. Opravdu je tedy koncepce „art districtu“ to, co hlavnímu městu pomůže nejvíc?

Stejně tak v rámci veřejného projednání návrhu dokumentu, které proběhlo na Staroměstské radnici v polovině listopadu, se ukázalo, že Kreativní Praha si pod kulturní politikou představuje primárně zmapování a nasměrování výstupů kulturní produkce, méně detailně už byla skrze příklady představena taková průřezová témata, jako je udržitelnost pracovních podmínek nebo životního prostředí. Právě ekologická politika hlavního města (zahrnující jen adaptaci) je přitom zatím dost tristní, ačkoliv se jedná o jednu z aktuálně nejdůležitějších agend vzhledem k blízké budoucnosti. Na úrovni města lze přitom být ve vytváření podmínek ke kulturní produkci – a to i například s ohledem na obnovitelné zdroje energií, mantinely turismu a rozvoje dopravy, ale i dalších oblastí – mnohem ambicióznější, než je tomu na úrovni státu.

Jako příklady projektů, které chce Praha podporovat, však opakovaně zaznívá pouze pokračování Pražského kulturního fóra, vytvoření mapy sledující kulturní chování obyvatel (MAPK20), již zmíněný Evaluart, židle a stolky do ulic nebo zřízení tzv. Kreativního inkubátoru (zaměřeného na herní vývojářství). Nakonec se tedy ukazuje, že spoustu práce je v Praze ještě před námi, a to nejen s ohledem na diskusi o stávajících podmínkách kulturní produkce, ale také v souvislosti s blížícími se komunálními volbami, které můžou opět kulturními politikami ještě zamíchat. Nám nezbývá než sledovat, zda nově schválený dokument PKP 22+ dopadne šťastněji, než je tomu se státní kulturní politikou sepsanou za Lubomíra Zaorálka a okázale ignorovanou novým vedením ministerstva kultury.