Recenze na Píču

O zdejších romských životech a životech lidí bez domova je toho příliš mnoho napsáno bez nich samotných. Většina antropologické a pedagogické literatury, ale i té z oboru sociální práce nebo (nekritické) kriminologie romské životy a zkušenosti zjinačuje (othering), biologizuje, patologizuje a exotizuje. Umělecká tvorba na tom přitom není o moc lépe. Filmy i seriály, hrané i dokumentární, po drtivou většinu československé audiovizuální historie sledují stejné zjinačující a patologizující narativy, a dokonce čítají nejeden ostudný „blackface“ (situaci, kdy romskou postavu hraje bílý herec či herečka). Romská filmová produkce v Česku zatím neexistuje. A vlastní hudební uskupení romského hudebnictva se málokdy dostane do mainstreamu. Proto jsou knihy jako Píčou ke zdi tak důležité: naznačují, co by mělo tvořit součást veřejného prostoru, a ne z něj být systematicky a systémově vylučováno, a kým a pro koho by podobné intervence měly být uskutečněny.

Podobným počinům, pokud nejsou realizovány přímo komunitou a neslouží primárně zájmům a potřebám komunity, hrozí, že budou uzurpovány a zneužity subjekty, které si ojedinělou angažovanost odškrtnou jako cíl v marketingovém plánu. Tranzit představuje úplně jinou praxi. Troufnu si říci, že žádná jiná tuzemská umělecká organizace nepracuje s tématem toho, komu slouží umění a koho ze svého světa vylučuje, tak dlouhodobě a důsledně.

„Pradlenky“, jak si kolektiv umělkyň se zkušeností s bezdomovectvím říká, v knize velmi zábavně komentují umělecký svět a jednotlivce v něm. Pasáže se stereotypním komentováním vzhledu a chování umělců a umělkyň čtenářstvo možná nejvíce rozesmějí, ale nepředstavují pro mě tu nejzajímavější část (možná až na komentář: „stejně ti umělci kolikrát chlastaj víc než bezdomovci“). Tím nejzajímavějším pro mě není ani debata o nepochopitelnosti, a proto nepřístupnosti současného umění. Diskuse o tom, „kdo je sakra Kovanda“ a jestli by jeho díla zvládla vymyslet a vytvořit něčí máma nebo babička, jsou opět sice zábavné, ale ne tak výjimečné. Podobné debaty jsem měla s babičkou, když jsem pracovala v PLATO. Jádro tématu pro mě ztělesňují debaty o řádu, který umění obklopuje. Debaty kustodstva a šatnáře, tranzitu a Prádelny o zákazu psů v galerijních prostorech a o (ne)možnosti ukládat si batohy v šatně, když jsou tím jediným, co máte, a z logických důvodů nevěříte institucím.

Píčou ke zdi. Foto: Tereza Havlínková. 

Kniha obsahuje zcela unikátní dialogy o galerijním i veřejném prostoru, o tom, kdo má právo vystavovat, kde, pro koho a za jakých podmínek. V jedné pasáži diskutují přípravu intervence v galerii: „Balu zase bude za barem, a když si někdo objedná drink, řekne mu: Alkohol v žádným případě. Prostě ne, nesmíš. A to je přesně ten paternalismus, kterej si na lidi bez domova každej dovoluje: My víme líp, co je pro tebe dobrý. Jenže nikdo už neřeší, proč ten člověk vlastně pije nebo co ho k tomu vede. Stačí jim jen zákaz, a hotovo.“ Jinde pak pokračují: „Pak jsme přemýšlely, že bychom daly na sedačky v divadle ostrý kolce, aby si nikdo nemohl sednout. Přesně, jako ty protibezdomovecký lavičky.“ Tyhle debaty, byť klíčové, jako společnost nevedeme. Nebo ne dostatečně. Píčou ke zdi nám je servíruje na zlatém podnose (respektive zlatým písmem).

Jindy debata opustí stěny bílé krychle a směle navrhuje zásahy do veřejného prostoru, které v urbánním plánování chybí. V neformální konverzaci mimoděk „pradlenky“ třeba upozorní, že v Praze neexistuje harm reduction centrum pro alkoholiky: „Hlavně že herny a nonstopáče kvetou. Tady lidi chlastaj každý den v klidu, ale nedejbože, aby chudý alkáči dostali víno v teple.“

Kolektiv Prádelna musíte číst, poslouchat a sledovat, protože musíte slyšet o každodenním rasismu a intersekcionálním útlaku. O strachu říct své příjmení v telefonátu, aby předčasně neskončil. Pradlenky skáčou od vzájemného přátelského popichování přes vtipy o „fašounech“ k debatě o romském koncentračním táboře v Letech. Místy se diskuse stočí k těm nejzásadnějším tématům vůbec: „Pro koho jsem nepřizpůsobivá? Je to oboustranná otázka. Oni se nedokážou přizpůsobit mně.“

 

Počin vydání knihy vnímám jako další příspěvek do specifické kategorie místního současného umění, které není jednoduše angažované – umění na prvním místě a jeho funkce na druhém –, nýbrž je veskrze aktivistickým počinem na prvním místě, až pak tím uměleckým. Nenarušuje nutně představu o tom, jak musí umělecký artefakt vypadat – kniha jako předmět je detailně promyšlená a co do stylu, kombinace fontů a materiálů pozoruhodná –, ale především kým musí být vyprodukován a pro koho. Tenhle je pro (místem a zkušenostmi specifickou) komunitu od (té stejné) komunity.

Vzpomínám na jeden z autorských vánočních stromů ostravské městské galerie PLATO, série, která sloužila jako příležitosti k setkání komunity kolem instituce. Umělci a umělkyně místní scény tvořili intervence na téma vánočního stromu, pokaždé jiné. V roce 2021 dostal příležitost anonymní autorský kolektiv Páteř, který spojovala adresa (na ulici Spodní v sociálně vyloučené ostravské lokalitě), ta domovská, ale zároveň i adresa intervence. Strom tak opustil prostory galerie a vznikal a zůstal přímo v lokalitě. Nabyl podoby objektu připomínajícího dětskou atrakci (avšak nezkolaudovanou) a stejné funkce. Vánoční strom tak přestal být určen výhradně návštěvnictvu výstavních prostor. Sloužil primárně dětem z komunity, a právě jimi byl – i ve spolupráci s anonymním autorským kolektivem – navržen. Podobně také Píčou ke zdi se obrací hlavně ke komunitě samotné – alespoň tedy jako gesto: jinak je příliš drahá na to, aby si ji kdokoli žijící na ulici nebo v nedůstojném bydlení mohl dovolit. A ta komunita je dvojí: je to jedinečná intersekce komunity umělců a umělkyň, které jsou autorky součástí, a komunity mnohem marginalizovanější, ke které jsou systematicky tlačeny stejně tak.

Já bych si přála, aby počin vydání knížky Píčou ke zdi nebyl tak výjimečný. Jenže on je. Mimo kolekci nakladatelství Kher a pár samonákladově vydaných titulů známe romskou literaturu ostudně málo. A ne proto, že by se málo psalo. Titulů napsaných osobami se zkušeností s bezdomovectvím je pak ještě méně – a opět ne proto, že by mezi nimi nebylo autorstvo hodné publikování. Jde o systematický problém: komu je dána možnost mluvit a být slyšen, a komu ne. Píčou ke zdi představuje diskusi, kterou bychom měli vést všichni, kdybychom se trochu snažili obklopovat pestřejší škálou osob (a kdyby městská politika tuhle možnost neztěžovala prostorovou segregací). Ale protože ji nevedeme, potřebujeme knihy, jako je tahle.

Foto: Jonáš Verešpej

Za možnost napsat na knihu recenzi jsem byla obzvláště vděčná. Před časem jsem totiž zamýšlela iniciovat něco podobného. Když jsem pracovala v ostravském Vzájemném soužití, přicházela jsem denně do styku s řadou kolegyň, kamarádek, romských žen, jejichž životní příběhy plné strukturálního násilí, ale i radosti a soudržnosti mě nepřestávaly udivovat pokaždé, když jsem je při práci poslouchala. Řada z nich byla během minulých dekád protiprávně sterilizována. Povodeň v roce 1997 jim vzala domovy, městská část s rasistickým vedením je namísto důstojného alternativního bydlení umístila do unimobuněk nebo nechala zcela na holičkách, ale místo pochopitelnému propadnutí frustraci začaly tyto ženy bojovat s bezprávím. Nejdříve jako dobrovolnice a poté jako zaměstnankyně Vzájemného soužití začaly pracovat jako terénní sociální pracovnice, komunitní organizátorky, provozovatelky předškolních klubů, asistentky v mateřských školkách, vychovatelky v komunitních centrech a nízkoprahových zařízeních. Chtěla jsem jejich příběhy amplifikovat: nahrát je, přepsat a vydat jako knihu pod kolektivním nebo anonymním jménem. Nikdy se mi to nepodařilo. Jsem ráda, že lidem kolem kolektivu Prádelna ano.

Kolektiv Prádelna, Píčou ke zdi, Praha: tranzit.cz 2025.

Titulní foto: Kolektiv Prádelna