Skorodomov a jiné příběhy

Když ruská vojska v únoru roku 2022 překročila ukrajinské hranice a začala tak invazi do sousedního státu, značná část jeho obyvatel odešla do zahraničí. V České republice našli mimo jiné útočiště také Ukrajinci a Ukrajinky z uměleckých škol, kde se jich ujala například i pražská Akademie výtvarných umění: Pod pedagogickým vedením zde absolvovali stáže, někteří i přijímací řízení a nyní zde pokračují v klasickém studiu. Během výuky na Akademii si jejich vyučující často všímali, že je jejich tvorba „příliš ilustrativní“. Malířka a pedagožka Alice Nikitinová, která se začleněním ukrajinských studujících na instituci pomáhala, tak přišla s nápadem vytvořit komiksovou knihu. Takový formát totiž dovolí studujícím nejen zprostředkovat své unikátní perspektivy, ale zároveň se potlačí symptom rozdílného přístupu k výuce výtvarného umění v českých a ukrajinských uměleckých školách.

Dokumentární sborník Když to začalo obsahuje 16 osobních vzpomínek na začátek války, ruskou okupaci, útěk i život v Česku. Krátké příběhy neposkytují ucelený pohled na předešlý život v zemi dlouhá léta balancující na hraně konfliktu ani pečlivě komponované výpovědi o útěku do zahraničí. Autoři příběhů chtějí především zprostředkovat specifické pocity spojené s událostí, která jim změnila životy. Volné zadání, se kterým ukrajinské autorky a autor pracovali, se liší nejen v šíři zvoleného tématu, ale také v míře konkrétnosti výsledných vyprávění. Kniha obsahuje jak „tradičněji“ komponované narativní příběhy, tak díla pracující s metaforou a ponechávající prostor imaginaci.

Dvoustrana z příběhu Přestupní stanice, Anastasiia Lisnycha (scénář) – Yelizaveta Ulianova (ilustrace). 

Příběh Hlavně nepanikařit (Anna Kaigorodova) pracuje s klasickým kompozičním rámcem jak v příběhové, tak ve formální rovině. Úvodní textové pole informuje, že se protagonistka nachází na koleji v Charkově večer před zahájením invaze. Dívka následně pomocí obrazu a slov popisuje prvotní šok z vývoje událostí, ukrývání se ve školním sklepě a odjezd z Ukrajiny. Jasnou strukturu má i Stín (Heorhii Rublik), vyprávění mladíka z oblasti dočasně okupované Ruskem, nebo Dopis (Anna Banytiuk) o teskné zprávě z roku 2015, který je v komiksové retrospektivě etapou předcházející současnému konfliktu.

Některá vyprávění jsou ale spíše abstraktním líčením bez konkrétní narativní struktury, jejich údernost spočívá především v úzkém záběru na konkrétní emoce či epizodické prožitky. Proti striktní chronologii vzpomínkových povídek stojí například abstraktní Stěhovaví ptáci (Liliia Dorovska), kde autorka srovnává pocity ptáků, kteří každoročně odlétají do ciziny a zase se navrací domů, s pocity a obavami ukrajinských uprchlíků. Návod k zapomenutí (Anna Solianyk) se čtenářů na začátku táže, zda už někdy zažili něco, na co se těžko vzpomíná. Následuje jakýsi psychologický návod, jak na traumatizující událost zapomenout. Jaká zkušenost v případě autorky je modelovou situací z manuálu, ani není třeba verbalizovat, zastupují ji tak útržkovité obrazové vjemy silně osobního vnímání začátku invaze. Míra metaforičnosti vrcholí v povídce Vidlička (Julie Čujenko): v jednoduchých liniích sledujeme dívku, které její otec daruje jako největší poklad část příboru. S ní putuje podivnou krajinou až do okamžiku, ve kterém si uvědomuje, že okolo ní zuří válka.

Pochopit hrůzu komiksem

Americká spisovatelka a teoretička Susan Sontag ve svém slavném pojednání o válečné fotografii napsala: „Vždyť ‚my‘ – a ‚my‘ tu znamená každý, kdo nezažil, čím si prošli – to stejně nechápeme. Nemáme o tom ani ponětí. Neumíme si vůbec představit, jaké to bylo. Nedokážeme si představit, jak děsivá, jak příšerná je válka a jak rychle se stává čímsi zcela běžným.“[1] Neuchopitelnou hrůznost konfliktu publikace zprostředkovává právě sdílením prchavých momentů. Dokáže to navíc prakticky bez zmínky o vyčíslitelných hrůzách války, jež se k nám denně dostávají z médií. Chybí informace o mrtvých civilistech, ruských válečných zločinech i městech srovnaných se zemí. Jednotlivé příběhy se nevěnují fyzické bolesti, ale niterním pocitům ztráty domova a základních životních jistot. Při čtení netruchlíme nad válkou jako nad materiální událostí, ale nad životy, které autoři kvůli konfliktu opouští.

Dvoustrana z příběhu Liliie Dorovské Stěvovaví ptáci.

Kniha zároveň zdaleka není zoufalým testamentem o ztrátě naděje. Z některých příběhů naopak vyloženě čiší odhodlání navzdory hrůzám války dál žít šťastně. „Přijímali svůj osud, užívali si život,“ píše v komentovaném seriálu Stěhovaví ptáci autorka a dávno nehovoří pouze o opeřencích opouštějících známé krajiny. Další z příběhů, Skorodomov (Anastasiia Tovstokor), jako jeden z mála časoprostor své domoviny opouští úplně. Úvodní celostrana zobrazuje dívku v popředí mapy, na níž podle vlnící se řeky uprostřed jasně rozpoznáváme Prahu. Autorka symbolickými barvami mapuje osamělé zvykání si na novou metropoli, seznamování se se sousedstvím, hromadnou dopravou i zdejším bytem. Smířeně si uvědomuje skutečnost, že v její knihovně stále přibývá knížek, i fakt, že když se nyní vrací na Ukrajinu, její „skorodomov“ jí chybí.

Beznadějnost situace částečně saturuje také přiznaný cynismus vystupující z některých příběhů, jako když v povídce Hlavně nepanikařit! hrdinka rozjímá nad svou životní trajektorií, ve které odbočky k několika možným verzím její budoucnosti (drogy, alkoholismus, rakovina plic, úspěch nebo bohatství) nahrazuje raketa s otazníkem a smrt.

Je to válka, nebo život?

Přestože se z publikace nedozvídáme nic o zvolených technikách, každý z příběhů respektuje individuální výtvarný styl autora a autorek. Originálně se v knize pracuje nejen s obrazovým materiálem, ale také s letteringem i samotnou konstitutivností verbálních informací. Ve sborníku najdeme jak „klasické“ řazení obrazových panelů, tak komentované seriály složené z rámovaných sekvencí zcela oproštěných od promluvy. Ty se jako vnitřní monolog objevují namísto bublin, typických pro tradici americké komiksové tvorby, ve spodní části stránky například v povídkách Stěhovaví ptáci nebo Stín. Originálně s komiksovým formátem pracuje také Posttraumatická knihovna zvuků (Yelyzaveta Ulianova), ve které každý lekturální zlom na konci stránky uzavírá další z projevů traumatu způsobeného pobytem ve válečné oblasti. „Je to bouchání dveří, nebo výbuch? Je to alarm, nebo vzdušný poplach?“ ptají se úzkostlivě postavy. A fragmentovaný komiksový panel ukazuje, že obě možnosti jsou pro ně v danou chvíli stejně reálné.

Atmosféru jednotlivých příběhů živelně vystupňují zejména díky využití celostran – výsadního prostoru, který autorům umožňuje vypointovat dění i umocnit v limitovaném rozsahu dominantní emoce. Ve frontě (Sofiia Kolopeniuk) situuje hrdinku vyobrazenou v bílých liniích doprostřed temně modré dvoustrany. V ruce svírá psa a okolo ní se vinou bílé útržky promluv, obav z nadcházející cesty a myšlenek na to, jaká je jí během čekání na hranicích zima. Působivá je i závěrečná dvoustrana Zkázy (Viktoriia Bobko), ve které se prolíná vypravěččin současný život s výčitkami vůči svému státu. Studentka stojí před vrátnicí AVU v obklopení ostatních studentů, strnule hledí před sebe a zároveň paralyzovaně sleduje výjevy ze zničené země, plné křížů a mrtvých.

Zapojení ukrajinští studující s komiksem až dosud prakticky neměli zkušenosti. Jejich díla přesto dokáží něco, co novinové články často neumí. Zprostředkovávají syrové emoce, které jsou často mnohem komplexnější než pouhý strach, stesk, smutek či vděk. Volná podoba zvoleného média umožňuje jednotlivým autorkám a autorovi pohlédnout na svou situaci s odstupem a zároveň upřímně zprostředkovat to, co lze jen těžko vyjádřit bez syntézy obrazu a slov. Ať už z jejich zážitků zůstala konkrétní vzpomínka, nebo jen neurčitý pocit.

Petra Dobruská – Alice Nikitinová (eds.), Když to začalo, Praha: Akademie výtvarných umění, 2024, 234 stran.