Textil jako nástroj emancipace

Textil v současném umění již nějakou dobu hraje důležitou roli, převahu přitom hraje role rukodělnosti. Judita Levitnerová ve své tvorbě však kombinuje industriální a rukodělné postupy, skrze něž poukazuje na další roviny společenských souvislostí textilu. Helena Todorová v recenzi přemýšlí, které roviny to jsou a jaké emancipační významy textilní díla mohou přinášet. 

Textil jako nástroj emancipace

Výstava Judity Levitnerové Od hlavy k patce v brněnské Galerii TIC poukazuje na palčivé problémy genderové klasifikace práce, otevírá ale také otázku mnohdy křehké hranice rozdělení mezi řemeslem, kutilstvím, uměním a hobby. Judita Levitnerová se ve své umělecké praxi již dlouho zajímá o textil a zkouší jeho materiálové možnosti a limity. Neobvyklým zpracováním zasazuje práci s textilem do důležitých významových rovin.

Při vstupu do výstavy se před námi rozevře scénograficky pojatý prostor, jemuž dominuje zavěšený koberec vinoucí se celou galerií. Klasický zátěžový šedý koberec, který asociuje nejlevnější vybavení pracovního prostředí mnoha kanceláří, zdobí abstraktní „obrazy“. Při bližším pohledu zjistíme, že jde o kousky látek, na něž jsou speciální technikou pyrografie vyleptány různé motivy. Umělkyně látky ze starého oblečení postupně vrství na sebe a následně je pájkou sváří dohromady.

Výstava působí na první pohled esteticky ucelenou, vizuálně velmi čistou a působivou instalací, jejímž prostřednictvím nastoluje umělkyně důležitá témata, která jsou v současném uměleckém diskurzu spíše upozaďovaná: Ústředním tématem výstavy je práce. Již na první pohled je zřejmé, že Levitnerová strávila výrobou spoustu času, dílo tak spadá do tendence současné nastupující mladé generace, která se vymezuje vůči (post)internetovému umění, jež oslavuje technologii. Směřuje naopak k osobní citové investici, která je vtělená do rukodělné, náročné práce. Odklon od konceptuální dokonalosti, jednoduchosti a osobního nadhledu se zhmotňuje v organických strukturách, v tělesnosti, a často speciálně i scénograficky pojatých instalacích. Mladá generace umělkyň a umělců vkládá do díla své vlastní emoce a prožitky, jejich umění je často velmi intimní, charakteristická je tzv. nová upřímnost. Dílo Judity Levitnerové do těchto tendencí zapadá, tak nějak nenápadně a s pokorou.

Téma práce je na výstavě ohledáváno nejen skrze osobní investici, ale také v mnoha dalších, sociálně-ekonomických rovinách. Rukodělná činnost v sobě zahrnuje spoustu genderových stereotypů. Jako bychom před sebou viděli obraz ženy z 19. století, jak sedí a vyšívá, tráví tak svůj čas. Vyšívání nebo obecně práce s textilem je tradičně spojována s čistě „ženskou záležitostí“, zatímco sváření nebo práce se dřevem bývají viděny jako „mužská záležitost“. Levitnerová ve své tvorbě tyto stereotypy úspěšně nabourává pomocí kombinování zdánlivě neslučitelných technik, které jsou spojeny se zažitou praxí používání toho či onoho materiálu. A vůbec, kdo kdy řekl, že ženy umí nejlépe vyšívat? A kdo vlastně kdy řekl, že je vyšívání příjemná činnost?

Levitnerová se tak rozhodla pájet a propojovat v prvním plánu nespojitelné. Práce s textilem je navíc často chápána jako „hobby“. Vyvstává tu také otázka hierarchizace práce, kdy často ta ženská obnáší společensky méně prestižní pozice a činnosti, jako je například vyšívání nebo háčkování, jsou automaticky házeny do pytle „volnočasová aktivita“. Je řemeslná činnost genderově podmíněná? Kde je hranice mezi hobby či kutilstvím a uměleckým řemeslem, a co teprve když do toho přimícháme umění? Proč bychom neměli umění vnímat jako práci?

Socialistická estetika výstavy také nabízí zamyšlení nad fenoménem emancipace ženské práce během socialismu. V této spojitosti nelze nevzpomenout techniku art protisu, která byla patentována v 60. letech v brněnské továrně Vlněna. Jedná se o výrobu nástěnných koberců spojující umění malby s technologií výroby netkaných textilií. Levitnerová tuto techniku podvratně napodobuje rukodělnou činností, čímž vyvstává otázka ženského dělnictví. Veřejný narativ během socialismu do jisté míry ženy podporoval v práci jako dělnice často pracující právě v textilních továrnách, zároveň však od nich vyžadoval nasazení i v domácnostech, kdy po večerech zašívaly manželům díry na ponožkách. Teoretička Kathi Weeks, která se věnuje otázkám spojených s marxistickým feminismem, soustavně zviditelňuje téma ženské práce, kam se intenzivně propisuje právě problematika práce neplacené. Stále znovu je nutné se ptát, do jaké míry se žena opravdu emancipovala a do jaké míry je emancipována dnes.

A to zejména v uměleckém prostředí, které dlouho bylo a stále zčásti je silně maskulinní. Na vysokých uměleckých školách převládají v pedagogických pozicích muži, což je zároveň v nerovnosti vůči studentstvu, kde převažují ženy. Připomeňme například fakt, že AVU se svojí více než dvousetletou tradicí má v současnosti svoji první rektorku. Judita Levitnerová studovala původně malbu na Ostravské univerzitě a potom na Fakultě výtvarných umění v Brně, kde postupně přešla do Ateliéru intermédií. Malířské prostředí je také velmi maskulinní (v českém prostředí toto téma aktivně připomíná například umělkyně a absolventka AVU Martina Drozd Smutná) a pro studentky může být těžké se v rámci své tvorby emancipovat. Právě tento nelehký úkol se Juditě Levitnerové daří ukazovat, a to ve více rovinách. Její textilní obrazy bych se proto nezdráhala nazvat malbami, protože touto definicí mohou demonstrovat nenásilný boj umělkyně. Co to v současnosti znamená a obnáší být umělkyní?

Náročný proces tvorby maleb tak nejenom, že narušuje převládající stereotyp „těžké mužské práce“, ale také poukazuje na určitou vytrvalost a citlivost v procesu práce. Je tu viditelný důraz na procesuálnost tvorby a osobní investici vloženou do díla. Tato osobní rovina se tak stává politickým gestem, které vypovídá o širších sociálně-ekonomických souvislostech, o emancipaci „ženské“ práce, o její hierarchizaci, o ženském dělnictví, o genderových stereotypech, o stále silně maskulinním uměleckém prostředí – a všechny tyto souvislosti současně nabourává. Je zajímavé tuto skutečnost propojit s faktem, že malba byla dost často spíše apolitickým médiem. Použitím textilu a techniky pyrografie ji umělkyně do politického spektra posouvá, navíc v mnoha interpretačních rovinách. Výstava Od hlavy k patce je po formální i obsahové stránce výjimečně dotažená.

Snad jen podotknu, že v souvislosti s uměním a prací nelze nemyslet na hranici, která je bohužel často odděluje. Umělkyně a umělci musí často pracovat na různorodých místech nesouvisejících s jejich profilací, aby mohli tvořit a věnovat se tomu, čemu opravdu chtějí, co je naplňuje a na co mají vzdělání. A opět jsme u rozdělení práce / umění / hobby, které popisoval sociolog Richard Sennett, při kterém mnohým z kulturního provozu vstávají vlasy na hlavě. Debata a iniciativa okolo statusu umělkyně a umělce může být takovým lehkým pobídnutím, načrtnutím, možná třešničkou na dortu mnohovrstevnatého vyznění výstavy Judity Levitnerové. Vrství na sebe protiklady, které jsou do děl přímo vtělené, ručně vryté, náročně opracované. Intimní paradoxy, které osobním vkladem nabourávají genderové stereotypy a posouvají tak výstavu do politické roviny, sice nenápadně podvratným, o to možná silnějším emancipačním gestem.

Judita Levitnerová / Od hlavy k patce / Galerie TIC – Galerie Mladých / Brno / 7. 3. – 22. 4. 2023

Fotoreport: Eva Rybářová