Turner Prize se vrací k individuálnímu ocenění

Chválou rozhodně nešetří Adrian Searle na Guardianu, když přibližuje letošní výběr britské Turner Prize. Podle autora článku se totiž čtveřice umělců a umělkyň dobře mediálně i tematicky doplňuje. Mezi letošní nominované patří Heather Phillipson, Veronica Ryan, Ingrid Pollard a Sin Wai Kin, z nichž porota zvolí laureáta či laureátku v prosinci letošního roku.

Sin Wai Kin, It’s Always You, 2021, 4K dual channel video, 4′05″. Záběr z videa. Se svolením autora*ky a Blindspot Gallery

Snad největší pozornost poutá dílo sochařky Heather Phillipson, která v rámci platformy pro umění ve veřejném prostoru The Fourth Plinth v Londýně vytvořila pro podstavec na Trafalgarském náměstí dílo nazvané THE END. Instalace představuje porci šlehačky obřích rozměrů, ozdobenou velkou mouchou a třešničkou, na které trůní dron, jehož kamerou snímaný obraz je možné živě sledovat online. Podle Phillipson se jedná o pomník pýše a hrozícímu kolapsu, zneklidňující kompozice zvětšuje „banalitu a naše soužití s jinými formami života do apokalyptických rozměrů“. Ekologická krize a náš vztah k přírodě se pak prolíná napříč celým výběrem a patří vedle otázky identity a sounáležitosti k hlavním tématům letošního ročníku.

Sin Wai Kin, identifikující se jako nebinární umělec/umělkyně, o své tvorbě mluví jako o „rozmetávání kategorií“, k čemuž dochází především v rámci drag performancí, které pracují s parodií a přehnaností. Porota vyzdvihla primárně to, že prostřednictvím performance Sin Wai Kin „odhaluje a zpochybňuje konstruované obrazy idealizované západní ženskosti. V posledních letech jejich drag estetika čerpá z rolí, které se vyskytují v pekingské a kantonské opeře.“

Heather Phillipson THE END, Foto: David Parry PA Wire

Zpochybňování identity a vlastního místa ve světě se objevuje také v dílech fotografky Ingrid Pollard a sochařky Veronicy Ryan, které obě přišly do Anglie z Karibiku jako děti v padesátých letech a jež se věnují tématům dědictví kolonialismu a migrace. Pollard, klíčová postava britského černošského uměleckého hnutí osmdesátých let a aktivní členka občanských iniciativ za emancipaci žen a práva LGBTQ, byla nominována za svou samostatnou výstavu Carbon Slowly Turning v MK Gallery ve městě Milton Keynes. Podle kurátorky výstavy Gilane Tawadros nastoluje Pollard „otázky týkající se historie Británie, její spjatosti s impériem, otroctvím a kolonialismem a toho, jak jsou pozůstatky těchto jevů dodnes zakotveny v krajině“.

Veronica Ryan OBE, Annonaceae, Moraceae a Annonaceae, 2021. Financováno Hackney Council; produkce Create London. Foto: Andy Keate. Se svolením autorky, Paula Cooper Gallery, New York a Alison Jacques, Londýn

Poslední nominovanou umělkyní je Veronica Ryan, která v trvalé instalaci v londýnské čtvrti Hackney připomněla osud tzv. Windrush generace. Takto jsou označováni pováleční přistěhovalci z Karibiku, kteří se chybou britských úřadů ocitli po Brexitu v roce 2018 v nebezpečí deportace ze země. Ryanové sochařskou instalaci tvoří zvětšené druhy karibského ovoce (láhevník ostnitý, chlebovník a cukrové jablko), jež mají místním připomenout právě tuto nedávnou historii. V kontextu nominace na Turner Prize je zajímavé, že kromě této realizace Ryan v posledních dekádách tvořila především v soukromí, poslední velké výstavy měla na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Turner Prize, se vyhlašuje od roku 1984 a letošní ročník může překvapit zejména tím, že se výběr vrací ke klasické čtveřici individuálních umělců či umělkyň, a to po několik letech, kdy se mohlo zdát, že cena prochází vnitřní sebereflexí. V roce 2019 si cenu rozdělili všichni čtyři nominovaní finalisté a finalistky (Helen Cammock, Tai Shani, Oscar Murillo, Lawrence Abu Hamdan), čímž se britská výtvarná scéna připojila k vlně zpochybnění uměleckých ocenění po celé Evropě – kritiku tehdy vznesli také finalisté německé Preis der Nationalgalerie, slovenské Ceny Oskára Čepana či české Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Ingrid Pollard, Carbon Slowly Turning, pohled do instalace v MK Gallery. Foto: Rob Harris

V roce 2020 pak porota Turner Prize reagovala na následky koronavirové pandemie a rozhodla se ocenění nahradit stipendiem pro deset umělců a umělkyň, kteří jednotlivě obdrželi 10 000 liber. A minulý ročník zase nominace obdržely pouze umělecké kolektivy a uskupení, z nichž ten vítězný, Array Collective, je primárně aktivistická, nikoliv umělecká skupina ze Severního Irska.

Letos se zdá, že se jedno z nejsledovanějších uměleckých ocenění opět vrací ke konzervativně a individuálně pojatému soutěžení, snad jako kdyby předchozí ročníky byly jen jakousi odchylkou, a ne upřímnou snahou o změnu v prostředí umělecké scény. Návratu k business as usual, nasvědčuje také fakt, že dvě z nominací jsou uděleny přímo za výstavy, jež proběhly v institucích, které vedou porotci: mezi nimi jsou letos Robert Leckie, ředitel galerie Spike Island v Bristolu (kde kromě exteriérové instalace vloni vystavovala Veronica Ryan), Anthony Spira, ředitel MK Gallery, která vystavila Ingrid Pollard, dále Irene Aristizábal, kurátorka v BALTIC, a také Christine Eyene, přednášející na University of Central Lancashire. Otázkou tedy zůstává, jakou lekci si Turner Prize z minulých ročníků vůbec vzala.